2. kapitola
Vzteklý Dave
"Tak jdeme na to." "Jo."
Po těch slovech se objali a postupně, krůček po krůčku se k sobě přibližovali. Nakonec si dali pusu. Byla krásná, jako svatá, hezká básnička. Po pár vteřinách přestali a šli na svoji svatbu. Když jim byly kladeny otázky, odpovídali po rozdělených slovech. Jako roboti. Zničehonic vysvitlo slunce. Ozářilo přímo Dava. Dave padl na zem. Roboti se ho snažili zabít. Barbora zakřičela: "Ne!" Roboti to slyšeli. Poznali, že to byl člověk. Šli do místnosti, kde byl Dave. Jeden robot držel Dava v náručí a položil ho do rakve. Druhý držel Barboru a dal ji na pás. Na jeho druhém konci bude drtič. Byla připoutaná. Dava zapíchli. Po svém krutém činu roboti odešli a Barbora, jakmile zmizeli, začala řvát. Vztekem ta pouta rozlomila. Podívala se na Dava a převlékla se jako robot. Vzala nahrávku hlasu robota. Zapnula ji, aby zjistila, jestli funguje. Po několika marných pokusech ji vypnula a šla k řece brečet.
Přistoupil k ní kamarád vodník a řekl: "Nežili jsme moc dlouho spolu. Když je teď Dave mrtvý, někam si vyrazíme. Jsem lepší než Dave. Uvidíš." "Tak jo. Zkusím to." Zamilovali se. Zjistila, že je lepší než Dave. Aspoň si to myslela.
Dave se vrátil o 60 let později. I oni byli v čase. Pozdravil je, oni jeho. Barbora mu řekla, že ho nemiluje, že miluje kamaráda vodníka. Po těch slovech odešla a přišel jeho kamarád, který mu řekl: "Aspoň víš, jaké to je." Po těch slovech také odešel. Dave přemýšlel a zjistil, že to byl on. Pořád na to myslel. Bouchal do stromu sekyrou, až spadl. Dave ho zvedl svoji božskou magií. Barbora mu řekla, ať to nedělá. Dave odpověděl. "Jo, ty blbá Barboro!" Dave přitom vyběhl do domu a použil magii na kamarádovu ruku. Jeho kamarád křičel z plných plic. Dave křičel na Barboru. "Ty blbá Barboro jedna!" Pěstí udeřil do Barbořina nosu. Tekla jí krev. Třískl do nádobí. Zkopal ji. Vylil horkou vodu na kamaráda a opařil mu ruku. K tomu ho zmlátil. Ji taky. Barbora ho bouchla špalkem. Upadl. Vysála mu magickou moc. Připoutala ho ke stěně. Jak se probral, řval po nich všechna sprostá slova, která ho napadla. Barbora mu vymazala hlas.
Barbora vyšla ven. Chtěla se procházet. Šlapali do kopce. Dost dlouho šli. Kráčeli dvě hodiny nádhernou přírodou. Až došli do restaurace. Kapala z nich voda. Naštěstí to nebylo poznat. Barbora objednala olej a baterky. Proměnila to na pití a na jídlo. Tajně to schovala do batohu. Povídali si a odpočívali. Seděli jako pecky. Dave pořád řval. Podařilo se mu utéct. Když přišli do domu, přesvědčoval ji: "On to všechno naplánoval! Je to blb! Je to zlo! Všechno to naplánoval. Ti roboti jsou jeho!" "Ne, nejsou." "Celou dobu ho zaklel Re. Můj otec. Aby byl hodnej." "Jak to víš?" "Vždycky se mě pokoušel zabít. Už když mi bylo osm. Jenže máma podezírala vždy Dava. Ty víš, kdo to je." "Ty?" "Jo. Častokrát se mne pokoušel zabít. A ji škrtil! Jednou jsem ho uhodil, přišla máma a žďuchla mne přímo pod auto. Málem mě přejelo! Kvůli mé moci. A na ni šel s nožem. Dave se musel prát, aby přežil. Máma stejně podezírala Dava, že všechno začal on. Po dlouhé době mi můj pravý táta řekl, že ho prokleje. Aby byl hodný. Také to udělal. Říkal, že neví, jak dlouho to bude trvat. Přestalo mu to, když kdosi umřel. Víš kdo. Zjistil to tak, že ožijeme za 200 let."
"Barbora měla v tom prsty! Ta mu to řekla! Nemá ráda ani nemiluje nikoho! Jen tebe!" "Lžeš! Vypadni!" Tak se mi podívej do vzpomínky!" pokračování příště
Komentáře
Okomentovat