STARÉ FOTKY BRNA

Přidávám nějaké staré fotky Brna, které jsem našla v různých publikacích o historickém městě Brně.

Nejdříve ale zveřejním jednu novodobou, kostel sv. Petra a Pavla.

K ní se váže pověst o zvonění na Petrově.

Od května do srpna 1645 obléhali Švédové Brno. Jednoho dne se švédský generál zařekl, že buď Brno dobude, než začnou v kostele sv. Petra a Pavla na Petrově vyzvánět poledne, anebo obléhání zanechá. Když pak na město zaútočil a Brno bylo už takřka dobyto, stařičký zvoník se rozhodl, že zazvoní na zvon dříve. Poslední zvonění. Když tak učinil, švédský velitel si myslel, že už je poledne, a od Brna odtáhl, ačkoliv bylo teprve 11 hodin. Od těch dob se v tomto kostele zvonilo poledne vždy už v 11 hodin.

Na starých fotografiích je vyobrazena skupina domů na Kapucínské ulici, Kapucínská Ulice, Měnínská brána a Orlí, maškarní ples v Brně-Žabovřeskách a brněnský pošťák.

Vrátím se ještě ke středověkému Brnu a k tomu, jak se trestalo a popravovalo. Vyčteno z publikací o historickém Brně. Jejich název jsem nezaznamenala.

Od raného středověku až do vzniku nezávislých soudních organizací v 18. a zejména pak v 19. století představovala soudní pravomoc v Brně městská rada, složená z 12 přísežných. Těžší případy rozhodovala Velká rada, na kterou se pozvalo dalších 12 přísežných. Právním poradcem byl ve 14. století v Brně jeden z nejvýznamnějších právníků té doby, notář Jan. Ten sestavil tzv. Právní knihu města Brna, která má dnes nevyčíslitelnou historickou a právní hodnotu. Jsou v ní uspořádány vzorové soudní nálezy ze zasedání tehdejší brněnské městské rady. Vynesený rozsudek pak prováděl rychtář se svými biřici, strážnými, pacholky a katem. Vinu nebo nevinu dokazovali přísežní měšťané v městské radě. Rada zasedala denně, při jednáních se opírala o nejstarší privilegia a práva. Pečlivě zvažovala pro a proti, rozhodovala odpovědně, rozsudek byl spravedlivý.

Pokud byl obžalovaný shledán vinným, tresty bývaly velmi tvrdé. Za sebemenší krádež byl kromě finanční pokuty vypálen cejch na viditelné místo těla. Za výtržnost na tržišti v době konání trhů se probodla ruka dýkou, za prokázanou křivou přísahu nebo rouhání byl vytržen jazyk, za poranění se důsledně soudilo „oko za oko, zub za zub. Za velkou loupež a vraždu byl bez milosti trest smrti. Vina musela být naprosto věrohodně, nezvratně, prokazatelně a nestranně prokázána. Menší přečiny se trestaly hanbou na pranýři s mrskáním metlami. Velmi těžkým zavrženíhodným zločinům předcházelo veřejné mučení před samotnou popravou přímo na popravišti. Brněnské popraviště bylo za řekou Svitavou hned za mostem, který dnes spojuje Křenovou s Olomouckou ulicí. Hrůzné divadlo veřejných poprav se těšilo velkému zájmu přihlížející veřejnosti. Je až k nevíře, jaká muka si lidé dokáží vymyslet „stahování zaživa kůži ze zad, utnutí ruku či prstů, vytržení jazyka, uštípání prstů, vypíchnutí očí.“ Cizoložné páry se za živa zahrabávaly do země, nebo byly proráženy dřevěným kůlem, žháři se upalovali, vrazi naráželi na kůl nebo jim byli postupně od noh zpřeráženy všechny kosti v těle na plochém kole. Z tohoto pohledu se jeví, že smrt stětím nebo oběšením byla ještě milosrdná.

Popravčí káru s odsouzencem provázel dav od brněnských bran až na popraviště. Všichni věděli, co je čeká a přesto se kradlo, vraždilo, loupilo, smilnilo, znásilňovalo, podpalovalo a podvádělo ve stejné míře jako dnes. Stačí si jen vzít z archivů černé či smolné knihy soudních výslechů útrpného práva, kdy se až do doby Josefa II. připouštělo při výslechu obviněného kruté tělesné mučení.

Je to až nepochopitelné. Každý živý tvor se přece bojí bolesti a ztráty života. A přece … Ten zakopaný pes bude asi někde jinde.