SPINALONGA

O dovolené na Krétě v oblasti Malia jsme si udělali lodí výlet na ostrov Spinalonga. Na něm byla vybudována na konci 16. století benátská pevnost a její pozůstatky dodnes je možno na ostrově spatřit. Opevnění sloužilo především k obraně proti osmanským nájezdům. Nakonec v roce 1715 podlehla i slavná pevnost Spinalonga a byla předána do rukou Turků. Odolávala téměř neuvěřitelných 70 let.  V opuštěné pevnosti si turecké obyvatelstvo zřídilo své příbytky a obživou jim bylo pašování. O výnosu černého trhu dokládá také enormní nárůst obyvatel ostrova až do roku 1898, kdy se ostrov opět dostal pod krétskou správu.

Většina z téměř tisícovky muslimských rodin se odmítala z ostrova stěhovat. Odpor byl ukončen až roku 1903, kdy krétská vláda rozhodla, že bude na ostrově zřízeno leprosárium, centrum pro malomocné. Důvodem byla výhodná poloha ostrova (izolovaný, ale dobrá poloha pro zásobování) i snaha o vyhoštění rodilých Turků. Turecké obyvatelstvo odešlo dobrovolně.

Lepra (malomocenství) byla považována za nevyléčitelnou chorobu, a třebaže se ostrov představoval jako "léčebné centrum", de facto to bylo místo, kam nemocné odsouvali pouze dožít, protože ostrov nemohli opustit. Život na malém a skalnatém ostrově byl pro nemocné opravdu těžký, neboť zde neexistovaly žádné zdroje pitné vody ani úrodnější půda. Tamní obyvatelé tak byli naprosto odkázáni na pomoc zvenčí, především na zásobování pitnou vodou a potravinami. Ani příbytky se nedaly považovat za dostatečné, pouze holé obvodové zdi, často s poničenou střechou.

Jak vyprávěla delegátka, nemocní leprou byli násilně odlučováni od rodin, zbaveni všech práv, důstojnosti, byli vyškrtnuti z živých obyvatel, byl jim odebrán občanský průkaz, nesměli komunikovat s blízkými, dovnitř se nedostala jediná zpráva o životě jejich rodin, dostali se do míst, odkud nebylo návratu. Bylo to peklo. Místo bez naděje. Bůh na ně zapomněl, proto v něho přestali věřit. Smrt byla na ostrově bohužel na denním pořádku. Jediným východiskem, jak pomoci nemocným, byly amputace, proto nebylo výjimkou naleznout nemocného bez končetin. Bylo málo zdravotnického personálu, který by chtěl na ostrově sloužit. Byl tam pouze jeden lékař a dva nevyškolení zdravotníci. Zpočátku tam byli umisťováni trestanci, kteří ale poté co umlátili nemocného, byli této služby zbaveni. Mříže jako ve vězení, moře, které jste měli na dohled, ale nemohli se jít vykoupat.

Podmínky na ostrově se zlepšily od roku 1932, kdy byl novým guvernérem jmenován dr. Grammatikakis, který zajistil stavbu nové nemocnice, dopravu elektrického generátoru. Zpočátku bylo centrum otevřeno pouze pro malomocné z ostrova Kréta, od roku 1913 přijímalo již nemocné z celého Řecka. Lidé žijící na tomto ostrově nechtěli jen čekat na smrt. Vytvořili vlastní společnost s obchody, tavernami, kinem, divadlem i školou, zřídili malý kamenolom na opravu domů i systém na zadržování dešťové vody. Vydávali noviny. Peníze na pitnou vodu a jídlo dostávali od vlády. Leprosárium na ostrově Spinalonga bylo v izolaci až do roku 1957.

Ani Hitler si netroufal na ostrov vstoupit. Od r. 1954, kdy již lepra byla léčitelná, se mohli nemocní přesunout do nemocnic, což ale většina odmítala. V komunitě na ostrově se narodily i děti, které byly ovšem matkám ihned po porodu odebírány a umístili je do speciálního domova pro sirotky v Athénách. Pokud neonemocněli leprou až do věku 18 let, mohli se začlenit do řecké společnosti. Ale stačilo, že měly razítko narozen/a na Spinalonze, nesehnaly v dospělosti práci, nikdo se s nimi nechtěl oženit, nemohly se vdát. Tak pro ně lepším řešením bylo vrátit se na ostrov Spinalonga a žít tam v té jejich komunitě.

Překvapilo mne, že definitivní ukončení provozu leprosária bylo až v r. 1971.

Návštěva Spinalongy byla pro mne silným zážitkem. Především zjištění, že lidé jsou schopni najít v sobě fyzickou i morální sílu, držet pohromadě a pomáhat si i v takových nelidských podmínkách. Dokonce něco vybudovat a ne jen čekat na smrt.