Přeskočit na hlavní obsah

ZA ČASŮ NĚMCŮ I.

Každé ráno jsem ji pozdravil krásným flétnovým trylkem (flétna byla v té době v módě): a každý večer, než jsem si sundal boty, poslal jsem jí další pozdrav s dalším přívalem not, což znamenalo: „Dobrou noc, paní Nino!“

Stručně řečeno, byl jsem zamilovaný do své sousedky. 

Jako anděl jsem byl zamilovaný. Ve dvaceti je láska v plném květu, a když vás osud postaví vedle krásné ženušky, to nejmenší, co můžete udělat, je flirtovat s ní. 

A manžel?

Manžel krásné malé ženy je vždy ošklivé monstrum, tyran, opice, to se ví. V mém případě pan Malgoni, účetní, lymfatický a žárlivý velký muž, zasloužil si určitou pozornost, za prvé proto, že miloval svou ženu, a také proto, že měl přátele v policii a v té době nebylo příliš mnoho důvěry. Mluvím o dobách Němců. 

Rozumím. Zůstalo jen u flétny.

Byl jsem nováček ve svých dvaceti letech, trochu plachý, jako někdo, kdo nikdy nevylezl ze své ulity. Někdy jsem riskoval křik z okna: „Jak jste pěkná, paní Nino! Bude pršet? Vyčasí se, paní Nino?“

A paní Nina?

„Ano, pane Anzolo, mělo by zapršet a pak být pěkně!“  

„A o sonety nebyla nouze.“

„O sonety také?“

„Jistě. Vytiskl jsem je z Trubadúra, divadelního časopisu z Padovy, a poslal jsem mu je s velmi průhledným úmyslem. Později jsem se dozvěděl, že paní Nina nedokázala přečíst ani jedinou knihu za měsíc; ale ženy, když milují, jsou jako kočky; vidí nás i ve tmě. Její manžel ji přivedl do domu jako mladou dívku s bavlněnou sukní a párem dřeváků na nohou; poslal ji na nějakou dobu do školy s jeptiškami, a když se zdálo, že služebná dostatečně dospěla, oženil se s ní, aby měl věrného společníka. Chudák, asi o dvacet let starší, trpěl astmatem a bolestmi srdce a je vždy rozumné mít někoho, kdo vám v nouzi pomůže a bude vám v noci dělat společnost.“ 

Jestli byla krásná? 

Krásná ne, ale tvářička k nakousnutí furlánské[1] služky s blonďatými kadeřemi, které lemovaly krásný, barevný a zdravý oválný obličej. Gaia, bohyně země, vtipná jako všichni Benátčané, štěstím nezpychla. Ve své nevědomosti měla přirozené kouzlo, které nebylo narušeno obvyklým soucitem společenské etikety.

Z domu odešlo jen málo lidí, kromě několika provinciálů, kteří tu a tam vyhledali Ninu, která se stala usedlicí v obci.

Jediná vážená osoba, která navštěvovala účetního, byl úředník Dr. Franzon, profesor lékařské fakulty, krajan Malgoniho a jeho ošetřující lékař. Franzon byl od doby své úspěšné porodnické operace poloviční celebritou a díky velké vědě mu odpustili orlí nos a způsoby namyšleného burana. Úspěšný zákrok mu vynesl titul doktora Grobiána.

Čest a znalosti takového muže se odrážely na skromném domě Malgoniho, zvláště poté, co se Franzon dostal ke dvoru za šťastnou operaci, která zachránila monarchii jednoho ze tří set třiceti tří rakouských arcivévodů. A pak je vždy komfortní mít přítele lékaře, když trpíte astmatem a bušením srdce.


Paní Nina byla neustále v úzkosti před mužem s takovou úctou, mnohem víc než Malgoni, shovívavý v mnoha věcech, stal se také strašným puntičkářem, když došlo na pozvání slavného Franzona na oběd. Běda vám, kdyby hovězí maso nebylo správně uvařeno! Běda, kdyby káva neměla tu jemnou vůni! Běda, kdyby se Nina neukláněla dobře a neodpovídala způsobem: „Ano pane, ano, pane doktore; ano ne, pane profesore ....“ Muž, který měl vliv u dvora a který, uctivě řečeno, viděl arcivévodkyni v košili, tento silný doktor, profesor jako Franzon, který je hoden být vaším hostem, této cti se nedostane každému; kromě toho, že mohl vždy činit dobro říšskému a královskému zaměstnanci, čestnému, náboženskému a zdravých zásad.“  

Rozumím. Paní Nina se moc nebavila.  

A ne, chudinka! Když ti dva okravatovaní začali hovořit o politice a představovat Metternichovy plány a hovořit o všech možných nezajímavých tématech v klidu dál, ráda vyšla ven s kbelíkem, aby přinesla vodu, aby jim nevyschlo v krku.   

V těchto okamžicích a během těchto krátkých útěků jsem využil příležitosti, abych jí přednesl svůj sonet, řekl jí, že ji miluji a políbil špičku prstu. Samozřejmě už nic více.  

Nebyla to žena, která by se studentům svěřovala, a já, chudák nováček, jsem byl příliš naivní na to, abych konkuroval Metternichovi.

Ta věc pokračovala takto dlouho. Pohybovala se mezi flétnovým trylkem, sonetem a kbelíkem vody, do té doby než Malgoni vážně onemocněl se srdcem a zdálo se, že půjde na druhý svět.  

Franzon šel do postele svého přítele a využil bratrské pomoci. 

Když den nestačil, zůstal příští noc vedle paní Niny, která ohřívala vývary; a protože každá služba si zaslouží odškodnění a neexistuje žádné přátelství, kterému by se nedostalo nějaké odměny, dobrý lékař a profesor díky silnému přátelství skrz Metternicha a jeho aroganci věřil cti manželky svého starého přítele.  

Nina, chudá nezkušená služebnice, zaskočená návrhem, ve svém strachu, ve tmě, v noci, vedle svého téměř umírajícího manžela, ovládaná silou brutální vášně a poté vyděšená sofismem spáchaného činu, poté, co se stala obětí, si téměř myslela, že se podílí na zradě. A byla zticha a simulovala.

Franzon mohl Malgonimu udělat dobře; ale také by mu to mohlo ublížit. Ubohá žena, nepřipravená ve své naivní neznalosti veškeré morální energie, věřila, že předstíráním zachrání svého manžela před velkou bolestí. Ten chudák by musel zemřít na zlomené srdce, kdyby mu řekla, z čeho bylo Franzonovo přátelství vytvořeno. A nevšimla si, že mezitím ji chytrý a učený muž ovládl svým vlastním strachem a zlomil ji jako otroka a naložil vůz plný její viny. 

Když jsem se po prázdninách vrátil do Padovy, myslel jsem si, že čtu v méně jasné tváři krásné Niny jakýsi záhadný náznak bolesti a sklíčenosti. Pochopil jsem, že má nějaký tajný důvod pro vášnivý zármutek. Malgonimu se dařilo dobře a vrátil se do své kanceláře; ale přítel domu se tak dobře zmocnil srdce svého nemocného, ​​že chudák teď viděl jen očima lékaře, mluvil jen jeho ústy. 

Jen manžel to neviděl, ale lidé začali mumlat. Ženušky málem uvěřily, že lékař má v úmyslu časem otrávit Malgoniho nebo znepříjemňovat jeho život depresivy. Tyto pomluvy, které byly pronášeny s obvyklou lehkomyslností malých hlav, nebyly bez následků pro žhnoucí fantazii, jako je ta moje. Nebyla melancholie, bledost a slzy chudáka paní Niny strašným impulsem?


 



[1] Furlánsko (italsky Friuli) je historický region na severovýchodě Itálie

 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

SILVESTROVSKÁ PROCHÁZKA ROKU 2023

K poslední dlouhé noci jsme vykonali krátkou 1,5 hodinovou túru přes Kraví horu a Wilsonův les.   Vyhlídka na Brno z bývalé sjezdovky v Žabovřeskách. Počasí bylo teplé, kolem 5 o C. Slunce se ale schovalo. Oblíbené graffiti   Studánka ve Wilsonově lese   Všem a nejen těm, co zavítáte na můj blog, přeji krásný Nový rok 2024 a všechno dobré. Velice si vážím vaší věrnosti a doufám, že se zde budeme setkávat i nadále. V srdci chovám naději, že naše zemička bude vzkvétat. Vždyť je zde tolik dobrých a schopných lidiček.  Převzato z Pinterestu V Novém roce 2024 vítá Mirijam  

VÝSTAVA ALFONS MUCHA

Nedávno jsem navštívila výstavu v mém rodném městě v Ivančicích, kde se narodil 24. července 1860 i malíř světového jména Alfons Mucha. Žil v období secese, a to ovlivnilo i jeho tvorbu. Jeho práce zobrazují především ženskou krásu. Jeho otec Ondřej byl vyučený krejčí, pocházel z vinařské rodiny a v pozdějším věku působil jako soudní úředník v zadním traktu budovy v Ivančicích. V bývalé budově soudu se nyní konají výstavy významných osobností města Ivančic. Nejznámější jsou Alfons Mucha a český herec Vladimír Menšík. Ondřej poslal syna Alfonse na Slovanské gymnázium do Brna. Pražská akademie mu byla zprvu odmítnuta z důvodu nedokončené střední školy. Školu nedokončil ne v důsledku svého zdravotního stavu, jak prohlašoval, ale pro velký počet neomluvených hodin. Dobré známky měl Mucha z kreslení a ze zpěvu. Přesto Muchovy tvorby si všimnul profesor Lhota. Po školním neúspěchu působil Alfons Mucha jako písař u soudu v Ivančicích. Jedna z jeho prvotin bylo zhotovení divadelní dekorace pro

PŘEKVAPENÍ K NAROZENINÁM

Dcera se narodila krátce před novým rokem, ale za to vlastně může švagrová. Přišla k nám na návštěvu a říkala, že pokud už mám porodní indicie čtrnáct dní, neměla bych váhat a zajít za svou gynekoložkou, neboť se miminko pravděpodobně chystá na boží svět. Sice takhle už se chystalo dva týdny, nicméně dala jsem se přesvědčit a nechala nedovařený oběd nudle na sladko s tvarohem a vypravili jsme se s manželem za mojí doktorkou. Lékařka provedla testy a hned mne odeslala do porodnice. Chtěla jsem rodit v rodném městě, tak nás čekala ještě 30 minutová jízda. Naložili jsme syna a vydali se na cestu. Bylo nasněženo, námraza a první větší kopec nebyl schopen manžel vyjet. „Uklidni se, neblázni, žádné bolesti nemám, nespěchej,“ konejšila jsem ho. Dorazili jsme do města, ale moje máma, která měla pohlídat syna po tu dobu, než mne manžel doprovodí do porodnice, nebyla doma. „Je u kadeřnice,“ sdělila nám sousedka. Našli jsme ji pod sušákem. „Nemohu hlídat, musím si nechat upravit vlasy.“ „Neblbn