VÍLY

Kdysi dávno byla vdova, která měla dvě dcery. Nejstarší vypadala úplně jako její matka, co do vlastností a charakteru, a kdokoli ji viděl, viděl její matku a naopak. Obě byly tak nepříjemné a natolik pyšné, že se k nim nikdo nechtěl ani přiblížit. Žít s nimi bylo docela nemožné. Na druhou stranu nejmladší pro její sladkost a dobrotu jejího srdce byla jako by z oka vypadla jejímu otci, tak krásná, že jí široko daleko nebylo rovno. A samozřejmě, protože každý miluje toho, kdo je mu podobný, matka byla blázen do své nejstarší dcery; a cítila averzi a strašlivý odpor k té druhé.

Přinutila ji jíst v kuchyni a vykonávat všechny tvrdé práce a služby pro domácnost. Kromě jiného musela ta nebohá dívka chodit dvakrát denně více než kilometr a půl, aby načerpala vodu z fontány a přivedla zpět plný džbán. Jednoho dne, bylo to právě na jaře, se vedle ní objevila chudá, stará žena, která ji poprosila, aby jí dala napít. „Ale ráda, moje babičko,“ odpověděla krásná dívka „počkej, opláchnu džbán.“  

Ihned podala místní staré ženě opláchnutý džbán, naplnila jej čerstvou vodou a předal jí jej, držela ho vzhůru svýma vlastníma rukama, aby se mohla stará žena pohodlně napít. Když se babička napila, řekla: „Jsi tak krásná, dobrá a tak hezká, má dcero, že si nemohu pomoci a nechám ti dárek.“

Byla to víla, která vzala na sebe podobu chudé staré venkovské ženy, aby viděla, jak daleko dobrota mladé dívky jde. A pokračovala: „Dávám ti jako dar, že s každým slovem, které řekneš, květina nebo drahokam vyjde z tvých úst.“

Dívka dorazila domů s plným džbánem o několik minut později; její matka jí udělala i pro tak malým zpoždění peklo. „Mami, klid, prosím tě, promiň,“ řekla dcera tiše a pokorně, a když promluvila dvě růže, dvě perly a dva velké diamanty vyšly z jejích úst. „Ale co je tohle!“ zvolala ohromená matka, „mýlím se, nebo jsi plivala perly a diamanty!“ Jak to, má dcero?“ 

Bylo to poprvé v životě, kdy ji takhle nazvala, a to laskavým tónem. Dívka jí naivně vylíčila, co se jí při fontáně přihodilo; a jen si představte, kolik rubínů a topazů vypadlo z jejich úst během příběhu! „Ach, jaké štěstí, řekla matka, „musím tam hned poslat druhou dceru. Poslouchej, Cecchino, podívej, co vychází z úst tvé sestry, když promluví. Stačí jít ke zdroji, a pokud tě ta stará žena požádá o pití, podej jí ho co nejlaskavěji.“ „Půjdu později,“ odpověděla neopatrně. "Jdi hned ke kašně!" „Říkám ti, že tam půjdeš. A okamžitě!“ křičela matka.

Bručela a bručela, ale se zabručením se vydala na cestu a vzala sebou nejlepší stříbrnou nádobu, která se nacházela v domě. Pýcha, chápete a lenost! Jakmile dorazila ke kašně, objevila se velká dáma, krásně oblečená, která ji požádala o doušek vody. Byla to stejná víla, která se objevila krátce předtím té druhé sestře; ale vzala na sebe vzhled a šaty princezny, aby zjistila, co je pravdy na zlých drbech. „Podívejte se,“ odpověděla kráska, „přišla jsem sem, abych vám dala napít! Jistě! Napít vám a pro nic jiného! Podívejte, máte-li žízeň, kašna je tamhle." 

„Děvče, děvče, máte špatné vychování," odpověděla víla, aniž by se zlobila, „a protože jste tak hrubá, dám vám jako dárek, že s každým slovem, které řeknete, ropucha nebo had vyjde z vašich úst." Jakmile ji matka viděla v dálce, jak se vrací, křičela na plné hrdlo: „Takže, Cecchino, jak to šlo?“ „Neobtěžuj mě, mami!“ odpověděl spratek a vyplivl dvě zmije a dvě ropuchy. 

„Ach, bože! Co to vidím!“ zvolala matka. „To všechno musí být chyba tvé sestry, ale ona za to zaplatí.“ A šla ji zbít. Ubohá dcera utekla a uchýlila se do nedalekého lesa. Syn krále, který se vracel z lovu, se s ní setkal na cestě, a když ji uviděl tak krásnou, zeptal se jí, co dělá na tomto místě a proč tolik pláče. "Maminka," řekla, "vyhodila mě z domu a chtěla mě zbít." 

Syn krále, když viděl pět nebo šest perel a tolik diamantů vycházejících z jejich úst, ji poprosil, aby řekla, jak je taková úžasná věc vůbec možná. A dívka podrobně popsala všechno, co se jí stalo. Královský princ se do ní okamžitě zamiloval a vzhledem k tomu, že dar víly měl větší hodnotu než jakékoli velké věno, které mohla mít jiná žena, nepochybně ji vzal do paláce krále svého otce a oženil se s ní.

Ta druhá sestra mezitím způsobila, že ji všichni natolik nenáviděli, že ji sama matka vyhnala z domu; a ubohá žena poté, co marně běhala a hledala někoho, kdo by se jí ujal, šla zemřít na kraj lesa.

MORÁLNÍ PONAUČENÍ

Smaragdy, perly a diamanty
Oči oslňují živou nádherou;
Ale sladká slova a sladké výkřiky
Často mají větší sílu a větší hodnotu.

DALŠÍ MORÁLNÍ PONAUČENÍ

Zdvořilost, která způsobuje spanilou zář,
Někdy stojí za hořké potíže a bolesti;
Ale dříve nebo později ctnost se rozzáří,
A když o tom člověk přemýšlí, dostane cenu nejvyšší.

Silně mi to připomíná moji oblíbenou pohádku Mrazík. Nejvíce se mi líbilo, jak Marfuša louská ořechy. Nebyly jí sice do úst vloženy ropuchy, zmije a všelijaká jiná havěť, i když macecha Nastěnku často častovala slovy: „Ty zmije jedovatá!“, ale za odměnu místo spanilého prince, který ji přiveze v krásném kočáru taženém slavnostně postrojenými koňmi, přijela sama na saních taženými stádem prasat. Byla pro posměch celé vesnici. 

Autor Příběhů o vílách Carlo Collodi, vlastním jménem Carlo Lorenzini žil v letech 1826 – 1890. Byl italským novinářem a spisovatelem. Jeho nejznámější knihou je kniha Pinocchiova dobrodružství, pohádka o dřevěném panáčkovi.

Autor: Carlo Collodi: Le fate (Víly) (z I racconti delle fate)

Překlad a doslov: Mirijam