MEDAILONEK I.

Jednou na podzim se shromáždilo několik mužů okolo ohně na svahu kopce. Patřili k malému odloučenému oddílu Konfederačních sil a čekali na rozkazy k pochodu. Jejich šedé uniformy vykazovaly velkou známku ošuntělosti. Jeden z mužů zahříval něco v plechovém kelímku nad žhavými uhlíky. Dva leželi nataženi kousek od sebe, zatímco čtvrtý se pokoušel rozluštit dopis a přitáhl si světlo. Rozepnul límec a uvolnil si přední část flanelové košile. 

"Co to máš kolem krku, Nede?" zeptal se jeden z mužů ležících v temnotě. 

Ned, neboli Edmond,  mechanicky zapnul další knoflík košile a neodpověděl. Pokračoval ve čtení dopisu. 

"Je to obrázek tvému srdci nejsladší?" 

“To není jen tak ledajaký obrázek," řekl muž u ohně. Otevřel plechový kelímek a zapojil se do míchání jeho špinavého obsahu malou tyčinkou. "To je kouzlo; nějaký zázračný obrázek, který mu dal jeden kněz, aby mu zabránil v potížích. Znám je katolíky. To je způsob, jak Francouzi vyvázli a nikdy neměli ani škrábnutí, ačkoliv byli na řadě. Hej, Francouzi! Že mám pravdu?“ Edmond nepřítomně vzhlédl od dopisu. 

"Co je to?" zeptal se. 

"Co je to za kouzlo, které máš kolem krku?" 

"Ten musím mít, Nicku," opáčil Edmond s úsměvem. "Nevím, jak jsem mohl tento rok a půl přežít bez něj." 

Dopis způsobil, že Edmondovi rozbolelo srdce a zastesklo se mu po domově. Natáhl se na záda a podíval se přímo na blikající hvězdy. Ale nemyslel na ně ani na nic jiného, ​​než na určitý jarní den, kdy včely hučely v duchovní kráse, když se s ním dívka loučila. Viděl ji, jak si z krku odepnula medailon, který mu sama připevnila. Byl to staromódní zlatý medailonek znázorňující miniatury jejího otce a matky se jmény a datem jejich manželství. Byl to její nejcennější pozemský majetek. Edmond znovu cítil záhyby dívčích jemných bílých šatů a viděl poklesnout andělské rukávy, když ovinula své paže kolem jeho krku. Její sladká tvář, přitažlivá, dojemná, trápená bolestí rozloučení, se před ním objevila stejně živě jako život. Obrátil se a zabořil obličej do rukou a ležel, klidný a nehybný. 

Nad táborem se usadila hluboká a zrádná noc, tichá, se zdáním míru. Zdálo se mu, že mu blonďatá Octavie přinesla dopis. Neměl žádné křeslo, které by jí mohlo nabídnout, a trpěl a byl v rozpacích ze stavu svého oděvu. Styděl se za špatné jídlo k večeři, Prosil ji, aby se k nim připojila. 

Zdálo se mu, že se mu kolem krku točí had, a když se ho snažil uchopit, slizká věc se mu vytrhla ze sevřené ruky. Pak křičel ze sna. 

"Zažeň si své sny!“ Ty Francouzi!“ Nick hulákal do jeho tváře. Zdálo se, že co se objevilo, že jde spíše o shon a spěch než o jakýkoli regulovaný pohyb. Strana kopce žila rachotem a pohybem; náhle začala probleskovat světla mezi borovicemi. Na východě se z temnoty dralo svítání. Jeho kmitavé světlo bylo v nížině dole ještě matné. 

"O čem to celé je?" přemýšlel velký černý pták, který se usadil na vrcholu nejvyššího stromu. Byl to starý samotář a mudrc, ale nebyl dost moudrý na to, aby uhodl, o co se jedná. Takže celý den se zlobil a žasl. 

Hluk se táhl daleko přes planinu a přes kopce a probudil malé holčičky, které spaly ve svých kolébkách. Dým se stočil k slunci a zastínil rovinu, takže si hloupí ptáci mysleli, že prší; ale moudrý to věděl lépe. 

"Jsou to děti, které hrají hru," pomyslel si. "Budu o tom vědět víc, pokud to budu sledovat dost dlouho." 

Jakmile se přiblížila noc, všichni zmizeli s rámusem a kouřem. Pak si starý pták začal čechrat své peří. Konečně to pochopil! S máváním svých velkých černých křídel vystřelil dolů a kroužil směrem k nížině. 

Přes pláň se ubíral muž. Byl oblečený v oděvu duchovního. Jeho posláním bylo podávat náboženskou útěchu kterékoli zlomené osobě, ve které by ještě mohla přetrvávat jiskra života. Doprovázel ho černoch, nesoucí kbelík vody a láhev vína. 

Nebyli zde zraněni; byli odsunuti. Ale ústup byl proveden v kvapu a supi a dobří Samaritané by museli mrtvé hledat. 

Tváří k nebi ležel voják, pouhý chlapec. Jeho ruce svíraly meč po obou stranách a nehty na jeho prstech byly plné země a kousků trávy, které shromáždil ve svém zoufalém pokusu o udržení života. Mušketa byla pryč. Byl prostovlasý a jeho tvář a oděv byly zamazány. Kolem krku mu visel zlatý řetízek a medailonek. Kněz se nad ním ohnul, rozepnul řetízek a stáhl ho z krku mrtvého vojáka. Zvykl si na válečné hrůzy a dokázal jim čelit neochvějně; ale jakýsi patos nějak přinesl slzy do jeho starých, matných očí. 

Anděl zvonil půl míle daleko. Kněz a černoch poklekli a společně zamumlali večerní požehnání a modlitbu za mrtvé.

Zdroj:

Autor: Kate Chopin: The Locket (ze Selected Short Stories)

Překlad a doslov: Mirijam