6. dubna 2020 v 10:20 | Mirijam
|
Povídky
Zdálo se, že ji instinkt vede. Když se před ní rozevřela
hladká cesta, znovu pevně zavřela oči, aby neviděla ten neznámý a děsivý
svět.
Když se blížila k obydleným místům, zahlédlo ji dítě, které si hrálo v trávě. Zařvalo zděšením.
"La Folle!" křičelo pronikavým hlasem. "La Folle překročila zátoku!"
Výkřik se nesl řadou chatrčí.
"Tam, dívejte, La Folle překročila zátoku!"
Děti, staří muži, staré ženy, mladí s kojenci v náručí, se hrnuli
ke dveřím a oknům, aby viděli tu ohromující podívanou. Většina z nich se
otřásla pověrčivým strachem z toho, co by to mohlo znamenat. "Nese
Cheriho!" někteří z nich křičeli.
Někteří z
těch odvážnějších se shromáždili kolem ní a byli jí v patách. Ustoupili
před novou hrůzou, když na ně obrátila zkřivenou tvář. Oči měla krvavé a
sliny vytvořily bílou pěnu na jejích černých rtech.
Někdo před ní běžel dopředu, k místu, kde P'tit Maitre seděl se svou rodinou a hosty na galerii.
"P'tit
Maitre!" La Folle překročila zátoku! Podívej se na ni! Podívej se na
ni. Nese Cheriho!" Tato překvapivá zpráva byla první, kterou měli, když
se žena přiblížila.
Teď byla na dosah. Šla dlouhými kroky. Její oči byly zoufale upřeny před ni a těžce vydechla jako unavený vůl.
Dole
u schodiště, po kterém již nemohla vylézt, položila chlapce do náručí
svého otce. Pak svět, který se zdál La Folle červeným, náhle zčernal -
jako ten den, kdy viděla prach a krev.
Na okamžik se otočila. Než se k ní dostala podpůrná ruka, těžce klesla na zem.
Když
La Folle získala vědomí, byla znovu doma, ve své vlastní chatrči a na
své vlastní posteli. Měsíční paprsky, které stékaly otevřenými dveřmi a
okny, dávaly to, co bylo potřeba. Stará černá máma stála u stolu a
připravovala směs čajů z vonících bylin. Bylo velmi pozdě.
Ostatní, kteří přišli, a zjistili, že se jí drží stupor[1], znovu odešli. Byl tam P'tit Maitre a spolu s ním doktor Bonfils, který řekl, že La Folle může zemřít.
Ale smrt kolem ní prošla. Hlas, jímž hovořila s tetou Lizette, která tam v koutku pro ni vařila bylinný čaj tisane[2].
"Jestli mi podáš dobrý nápoj, teto Lizette, věřím, že usnu."
A
spala; tak tvrdě a zdravě, že stará Lizette bez výčitek svědomí se tiše
vykradla, aby se vplížila zpět přes měsíční pole do své vlastní chatrče
v nové čtvrti.
První dotek chladného šedého
rána probudil La Folle. Klidně vstala, jako by s ní zmatek neotřásl a
neohrožoval včera její existenci.
Oblékla si
novou modrou halenu z bavlny a bílou zástěru, protože si vzpomněla, že
je neděle. Když si pro sebe připravila šálek silné černé kávy a napila
se s chutí, opustila chatrč a znovu kráčela přes staré známé pole až k
okraji zátoky.
Nezastavila se tam, jako to vždycky předtím dělávala, ale vykročila dlouhým, pevným krokem, jako by to činila celý život.
Když
si udělala cestu křovím a bavlníkovými stromy, které lemovaly protější
břeh, ocitla se na hranici pole, kde bílá, potrhaná bavlna s rosou nad
ní zářila po celých akrech polí jako matné stříbro v časném úsvitu.
La
Folle se zhluboka nadechla, když se dívala po celé zemi. Kráčela pomalu
a nejistě, jako ten, kdo jen stěží chápe, rozhlíží se kolem sebe a jde.
Chatrče,
ze kterých včera vycházel křik hlasů a vybízel k pronásledování, byly
nyní tiché. V Bellissime ještě nikdo nebyl. Jen ptáci, kteří se sem a
tam pohybovali na živých plotech, byli vzhůru a zpívali své ranní písně.
Když
La Folle přistoupila k širokému úseku sametového trávníku, který
obklopoval dům, pohybovala se pomalu a s potěšením po jarním trávníku a
vychutnávala si každý krok.
Přestala hledat, odkud přicházely ty vůně, které napadaly její smysly vzpomínkami z dávné minulosti.
Rostly
tam modré fialky, o které byla okradena a které vykukovaly ze svých
zelených a kvetoucích postýlek. Byly tam, pokropeny vodou z velkých
voskových zvonů magnólie vysoko nad hlavou a z jasmínových chomáčů kolem
ní.
Byly tam i růže bez čísla. Po pravé i levé
straně palem se táhnou v širokých a elegantních křivkách. Všechno to
vypadalo jako kouzlo pod zářícím leskem rosy.
Když
La Folle pomalu a opatrně přidala mnoho dalších kroků, které vedly k
verandě, otočila se a ohlédla se zpět na nebezpečný výstup, který
vykonala. Pak zahlédla řeku, jak se ohýbá jako stříbrný luk na úpatí
Bellissime. Její duše byla plná nadšení.
La
Folle tiše zaklepala na dveře, které byly téměř na dosah ruky. Matka
Cheriho brzy opatrně otevřela. Rychle a chytře zakryla úžas, který
cítila při pohledu na La Folle.
"Aha, La Folle! To jsi ty. Tak brzy?"
"Oui, madam. Přicházím, abych se zeptala, jak se daří dnes ráno malému Cherimu."
"Cítí se lépe, děkuji, La Folle." Dr. Bonfils říká, že to nebude nic vážného. Teď spí. Vrátíš se, až se probudí?"
"Ne, madam." Počkám a promluvím s Cherim až se probudí." La Folle se posadila na nejvyšší schodek verandy.
Do
tváře se jí vkradl výraz zázraků a hlubokého pochopení, když poprvé
sledovala, jak slunce vychází z nového, krásného světa za zátokou.
Doufám, že se vám povídka líbila. Obrázek výše, použitý z bezplatné databáze Pixabay, představuje květy magnólií.
Přemýšlela
jsem, co to vlastně je bayou. Přeložila jsem bayou jako zátoka, i když
moudré slovníky uvádí i jiné možnosti. Na mysli mi telepaticky vyskočila
krásná píseň od Lindy Ronstadt "Blue Bayou" (Official Music Video), kde
všechny sny se vyplní, tam za modrou zátokou. Vymění je za všechny
diamanty a poklady světa, jen buď se mnou, vrať se ke mně tam do modré
zátoky.
[1] nadměrná
strnulost a ztuhlost, při níž postižený minimálně odpovídá na zevní
podněty. Může být reakcí na otřesný zážitek, vyskytuje se u hysterie
(disociační s.) apod.
[2] bylinný čaj; také archaicky lékařský nápoj, původně vyráběný z ječmene
Zdroj:
Autor: Kate Chopin: Beyond the Bayou (z Awaking and Selected Short Stories)
Překlad: Mirijam
Komentáře
Okomentovat