ZA ZÁTOKOU I.

5. dubna 2020 v 12:05 | Mirijam |  Povídky

Zátoka se kroutila jako půlměsíc kolem místa, na kterém stála La Folleina chatrč. Mezi potokem a chatrčí leželo velké opuštěné pole, kde se dobytek pásl, na místě, kde ho zátoka zásobovala dostatečně vodou. Přes lesy, které se táhly zpět do neznámých oblastí, nakreslila žena imaginární linii a do tohoto kruhu nikdy nevstoupila. To byla její jediná mánie.

Nyní to byla velká, vychrtlá, černá žena kolem třiceti pěti. Její skutečné jméno bylo Jacqueline, ale každý na plantáži ji nazýval La Folle, protože v dětství byla vyděšená, doslova "byla mimo mysl" a nikdy ji úplně nezískala.

Bylo to, když celý den v lesích probíhala potyčka a ostrostřelba. Večer byl blízko, když se P'tit Maitre, malý pán, černoch pokrytý prachem a rudou krví, dovrávoral do chatrče Jacquelininy matky a jeho pronásledovatelé mu byli v patách. Ten pohled ji zmátl rozum dítěte.

Bydlila sama ve své osamělé chatrči, protože zbytek čtvrtí byl dávno odstraněn mimo její zrak a znalosti. Měla větší fyzickou sílu než většina mužů a zpracovala bavlnu, vypěstovala kukuřici a tabák lépe než nejlepší z nich. Ale o světě za zátokou dlouho nevěděla nic, až na to, co ji její morbidní fantazie zplodila.

Lidé v Bellissime si na ni a její způsoby zvykli a nemysleli si o tom nic. Dokonce když "stará paní" zemřela, nepřemýšleli, že La Folle nikdy nepřekročila zátoku, ale stála na její straně, kvílela a naříkala.

P'tit Maitre byl nyní majitelem Bellissime. Byl to muž středního věku, okolo sebe rodinu s krásnými dcerami a malým synem, kterého La Folle milovala, jako by byl její vlastní. Říkala mu Cheri, a stejně tak i ostatní, protože mu tak říkala ona.

Žádná z dívek jí nikdy nebyla tak blízká jako Cheri. Všichni milovali být s ní a poslouchat její úžasné příběhy o věcech, které se vždycky staly "tam za zátokou."

Žádný z nich však nehladil její černou ruku tak, jak to dělal Cheri, ani neopírali své hlavy o její koleno tak důvěrně, ani neusnul v jejím náručí jako Cheri. Cheri teď takové věci sotva dělal, protože se stal hrdým majitelem zbraně a odřízl se od černých kadeří.

To léto - v létě Cheri dal La Folle dvě černé kadeře svázané uzlem červené stužky - v zátoce bylo vody tak málo, že i malé děti v Bellissime ji dokázaly překročit pěšky a dobytek byl poslán na pastvu dolů k řece. La Folle litovala, když odešli, protože milovala ty hloupé společníky a měla ráda pocit, že tam jsou, a slyšela je procházet se v noci až k její vlastní ohradě.

Bylo sobotní odpoledne, pole byla opuštěná. Muži se zhoufovali v sousední vesnici, aby udělali týdenní obchody, a ženy byly zaměstnány domácími záležitostmi - La Folle i ostatní. Tehdy se spravila a ručně vyprala šaty, vydrhla dům a pekla.

Při pečení nikdy nezapomněla na Cheri. Dnes pro něj vytvořila sladký dezert, pečivo (croquignoles) těch nejúžasnějších a lákavých tvarů. Takže když viděla, jak se chlapec vleče starým polem s jeho zářící malou puškou na rameni, přátelsky na něj zavolala: "Cheri! Cheri!"

Cheri však výzvu nepotřeboval, protože k ní přistoupil přímo. Všechny jeho kapsy byly narvané mandlemi a rozinkami a pomerančem, který pro ni zajistil před výbornou večeří, kterou ten den dostal v domě svého otce.

Byl to desetiletý mladík s tváří jako slunce. Když vyprázdnil kapsy, La Folle poplácala jeho kulatou červenou tvář, otřela si špinavé ruce o svou zástěru a uhladila vlasy. Pak ho sledovala, jak se svými koláčky v ruce vyklouzl z chatrče a zmizel v lese.

Vychloubal se věcmi, které bude dělat se svou zbraní venku.

"Myslíš, že dostali do lesa spoustu jelenů, La Folle?" zeptal se a jako zkušený lovec již cítil ve vzduchu dobrý lov.

"Ne, ne!" žena se zasmála. "Nehledej žádného jelena, Cheri." Je příliš velký. Ale přines La Folle jednu dobrou tučnou veverku, aby mohla připravit večeři na zítřek, "ona bude uspokojena". "Jedna veverka to není žádné jídlo." Přinesu ti jelena, jednoho, La Folle," pochlubil se pompézně, když odcházel.

Když žena o hodinu později uslyšela chlapcovu pušku blízko okraje lesa, nepomyslela by na nic, kdyby ostrý výkřik úzkosti nenásledoval zvuk.

Vytáhla paže ze sudu, plného mýdlového roztoku, do kterého byly zapuštěny, usušila je o zástěru a co nejrychleji, jak ji nesly její chvějící se končetiny, spěchala na místo, odkud přišel zlověstný výkřik.

Bylo to, jak se obávala. Zjistila, že Cheri leží natažený na zemi s puškou vedle něj. Zbožně zasténal: "Jsem mrtvý, La Folle! Jsem mrtvý! Umřel jsem!"

"Ne, ne!" zvolala rozhodně, když poklekla vedle něj. "Oviň paže kolem šíje La Folle, Cheri. To nic není, tak pojď; to nic není." Zvedla ho do svých mocných paží.

Cheri nesl zbraň ústím dolů. Klopýtl, nevěděl jak. Věděl jen, že má někde v noze uvízlou kulku, a myslel si, že jeho konec je nezvratný. Nyní s hlavou na ženském rameni sténal a plakal bolestí a strachem.

"Ach, La Folle! La Folle! Bolí to tak moc! Nemůžu to vydržet, La Folle!"

"Neplač, mé dítě, mé dítě, můj Cheri!" mluvila žena konejšivě a dlouhými kroky pokryl zem. "La Folle je u tebe; doktor Bonfils přijde a mému Cherimu bude zase dobře."

Dostala se až k opuštěnému poli. Když ho překročila se svou drahocennou zátěží, neustále a neklidně se dívala ze strany na stranu. Měla hrozný strach - strach ze světa za zátokou, morbidní a šílený strach, kterým trpěla od dětství.

Když byla na okraji zátoky, stála tam a křičela o pomoc, jako by na tom závisel život: "Ach, malý pán! Malý pán! Tak pojďte! Pomoc!"

Žádný hlas neodpovídal. Cheriho horké slzy jí opařovaly krk. Volala každým směrem, do každého místa a stále nepřicházela odpověď.

Křičela, kvílela; ale ať už její hlas nikdo neslyšel nebo si ho nikdo nevšímal, na její zběsilé výkřiky nepřicházela žádná odpověď. A po celou dobu Cheri zasténal, plakal a prosil, aby ho vzala domů k matce.

La Folle se naposledy zoufale rozhlédla kolem sebe. Jímala ji extrémní hrůza. Přitiskla dítě ke svému prsu, kde cítil, jak její srdce bije jako kladivo. Pak zavřela oči a najednou se rozběhla po mělkém břehu zátoky a nezastavila se, dokud nevystoupila na protějším břehu.

Stála tam a třásla se, když otevřela oči. Pak se vrhla na stezku mezi stromy.

S Cherim už nemluvila, ale neustále mumlala: "Ježíši Kriste, smiluj se nad La Folle! Bože, smiluj se nade mnou!"

Počet komentářů: 4