30. března 2020 v 14:55
| Mirijam
|
Povídky
Pořád se divím, jaká to byla síla, jaká výboj vitality, kterou musel prokázat, aby se znovu postavil na nohy ve všech pastech války. U všech těch událostí tam byl, vztyčený vzadu u zábradlí, překvapený, když uviděl cesty tak dlouhé, tak tiché, závěsy oken zataženy a Paříž stejně pochmurnou jako prolezlou velkými škůdci; vlajky všude, ale takové podivné vlajky nesoucí červený kříž na bílém poli a žádný dav, který by vítal naše vojáky.
Počet komentářů: 6
Po tomto dni naše vojenské operace rostly jednodušeji a
jednodušeji. Aby bylo možné dobít Berlín, nebylo potřeba nic jiného než
trpělivost. Každou chvíli, když starý pán upadal do větší a větší
apatie, četli jsme mu dopis od jeho syna, samozřejmě imaginární dopis,
protože Paříž byla nyní odříznuta, a jako od bitvy u Sedanu, pomocný
tábor Mac Mahona byl poslán do německé pevnosti.
Můžete
si snadno představit zoufalství chudáka dítěte, které nic neslyšelo o
svém otci, protože vědělo, že je vězněm, zbavený dokonce pohodlí a možná
je nemocný, zatímco v jeho jménu musela psát dopisy plné radosti.
Stručně, psala dopisy tak jako voják psal z pole, voják, který
postupoval den co den přes nepřátelské území. Někdy toho na ni bylo
příliš mnoho a týdny nedocházely dopisy. Starý muž se začal bát a nemohl
spát. Pak ejhle, dorazí dopis z Německa a ona ho chlapsky přečte u
postele svého dědečka a zadržuje slzy.
Starý
plukovník naslouchal vážně, usmíval se vědomě, schváloval, kritizoval a
vysvětlil nám každou pasáž, která vypadala zmateně. Ale způsob, jakým
odpovídal synovi, učinil na syna dojem o jeho velkoleposti.
"Nikdy
nezapomeň, že jsi Francouz," napsal. "Buď velkorysý k chudým Němcům.
Nedovol, aby trpěli víc, než je nevyhnutelné invazí do jejich země." A
pak přišly návrhy bez konce, okouzlující, moralizující vlastnická práva,
o zdvořilosti vůči ženám, skutečný čestný kodex pro dobyvatele. To vše
bylo protkáno úvahami o politice a diskusemi o mírových podmínkách. V
tomto posledním bodě nebyl příliš náročný. "Odškodnění a nic víc - jaké
by pro nás byly jejich provincie? Francie by z Německa nikdy nemohla být
vyrobena." Diktoval to pevným hlasem a člověk mu nemohl naslouchat bez
emocí, v tom, co řekl, bylo tolik upřímnosti, tolik krásného
vlastenectví.
Mezitím obléhání postupovalo -
bohužel ne obléhání Berlína! Dosáhli jsme období krutého mrazu,
bombardování, epidemií, hladomoru. Ale díky našemu úsilí, nekonečné
citlivosti, která ho obklopovala, starý muž zachovával klid. Nebyl
vyveden z míry. Nakonec jsem pro něj mohl získat bílý chléb a čerstvé
maso - samozřejmě jen pro něho. Nedokážete si představit nic víc, co by
se vás dotýkalo než tyto obědy tak nevinné v jejich egotismu. Starý pán
seděl na posteli, svěží a usměvavý, ubrousek zasunutý pod bradou a jeho
bledá malá vnučka mu byla po ruce, aby vedla jeho ruku, aby se mohl
napít a pomáhala mu, když jedl všechny tyto zakázané dobré věci.
Poté,
co po jídle ožil, v pohodlí své teplé místnosti, zatímco zimní vítr
pískal venku a sněhové vločky kroužily kolem oken, bývalý kyrysník nám
vyprávěl už posté příběh o ústupu z Ruska, když zmrazené sušenky a
koňské maso bylo všechno, co bylo k jídlu.
"Uvědomuješ si, co to znamená, maličká? Museli jsme jíst koně!"
Uvědomila si, co to znamená! Dva měsíce nejedla žádné jiné maso.
Jak
čas pokračoval a starý pán se kousek po kousku zotavoval, náš úkol se
se stával stále obtížnějším. Ochablé smysly, které usnadnily jeho
klamání, mizely den ze dne. Už dvakrát nebo třikrát ta děsivá kanonáda
na Porte Maillot ho přiměla vyskočit, jeho ucho se napjalo jako u
loveckého psa, a my jsme byli nuceni vymyslet poslední vítězství Bazainu
u bran Berlína a salvy vypálené u Invalidovny na počest akce.
Další
den, když byla jeho postel přinesena k oknu (myslím ve čtvrtek, kdy
probíhala bitva u Buzenvalu), viděl zřetelně na Národní třídě de la
Grand Armé, jak se tvoří jednotky Národní gardy.
"Co je to za vojáky?" zeptal se starý pán a my jsme ho zaslechli mumlat: "Nejsou dobře uskupeni."
Takhle
to dále nešlo. Pochopili jsme, že musíme přijmout veškerá preventivní
opatření. Bohužel jsme nebyli dostatečně opatrní. Jednoho večera, když
jsem dorazil k domu, přišla ke mně malá holčička značně znepokojená.
"Zítra vstoupí do města," řekla.
Byly dveře do
ložnice jejího dědečka otevřené? Když o tom později přemýšlím, vzpomínám
si, že toho večera měl jeho obličej velmi nápadný výraz. Pravděpodobně
nás zaslechl; ale když jsme mluvili o vstupu Prusů, starý pán uvažoval o
vítězném návratu francouzských jednotek, na které už tak dlouho čekal -
Mac Mahon bude pochodovat ulicí uprostřed květin, jeho syn po maršálově
straně a on sám na svém balkoně bude mít na sobě uniformu, jako tomu
bylo v Lutzenu, zasalutuje hromadě vlajek a prachem zčernalým orlům.
Chudák
starý Jouve! Nepochybně si myslel, že jsme nechtěli, aby se účastnil
této přehlídky našich vojáků ve strachu, že jeho emoce by pro něj byly
příliš velké, a tak se opatrně vyhnul o tom mluvit. Následující den, ve
chvíli, kdy pruské prapory začaly pochodovat z Porte Maillot do
Tuileries, se okno opatrně otevřelo a plukovník se objevil na balkóně s
helmou, šavlí a ve staromódním, ale stále slavném obleku Milhaudova
kyrysníka.
Pořád se divím, jaká to byla síla, jaká výboj vitality, kterou musel prokázat, aby se znovu postavil na nohy ve všech pastech války. U všech těch událostí tam byl, vztyčený vzadu u zábradlí, překvapený, když uviděl cesty tak dlouhé, tak tiché, závěsy oken zataženy a Paříž stejně pochmurnou jako prolezlou velkými škůdci; vlajky všude, ale takové podivné vlajky nesoucí červený kříž na bílém poli a žádný dav, který by vítal naše vojáky.
Na okamžik si myslel, že by
se mohl mýlit; ale ne, dole, za Vítězným obloukem, dorazilo nejasné
řinčení a poté se v ranním světle zjevila postupující černá linie. Pak,
když se přiblížili, bylo vidět, jak na slunci svítí orli na vrcholcích
přileb, malé bubny Jeny[1]
začaly bubnovat a pod Arc de L'Etoile, doprovázené těžkými kroky
pochodujících mužů a za vypálení salv vybuchl Schubertův triumfální
pochod.
Najednou bylo ticho Place de L'Etoile přerušeno strašným výkřikem: "Do zbraně! Do zbraně! Prusové!" A čtyři Uhlanové[2]
v čele kolony mohli vidět na balkoně nahoře vysokého starého muže,
který se zapotácel a upadl. Tentokrát byl plukovník Jouve opravdu mrtvý.
Alphonse
Daudet (1840-1897) byl francouzský humorista a satirista, který psal
romány, hry a povídky. Narodil se v Provence v jihovýchodní Francii, v
okrese, který je typický svou fantazií. Žil nějaký čas v Lyonu, ale
později odešel do Paříže, kde přišel do kontaktu s literárními umělci
hlavního města.
Monsieur Daudet, stejně jako
náladový, imaginativní Hawthorne z Ameriky, byl ve své literární kariéře
veden a ovlivňován svou ženou, jejíž inspirativní, ale praktická mysl
vedla jeho impulzivní a citlivou povahu k nejlepším dílům.
Jako
spisovatel je Daudet pozoruhodný milostí svého stylu a ochotou jeho
pozorování. Literární kritici ho oceňují nejen za jeho vyleštěný styl,
ale také za originalitu a vhled do lidské přirozenosti.
Obléhání
Berlína je příběh z francouzsko-pruské války, války mezi Francií a
Německem v roce 1870. Válka byla vyhlášena v červenci a bitva byla
zahájena prvního srpna, aby Francouzi neměli čas dokončit své přípravy.
Tato bitva ve Wissemburgu měla za následek těžkou ztrátu pro francouzské
jednotky.
Boje v srpnu 1870 se odehrávaly
téměř na stejném území jako během světové války. Je obzvláště zajímavé
poznamenat, že právě v Sedanu Francouzi utrpěli svou velkou porážkou v
září 1870 a že Sedan byl Francouzi dobit krátce před podpisem příměří v
listopadu 1918.
Bitva u Sedanu v roce 1870
znamenala úplnou porážku francouzské armády a Němci okamžitě zahájili
čtyřměsíční obléhání Paříže. Po strašlivém utrpení se město v lednu 1871
vzdalo nepříteli.
Území Alsaska-Lotrinska, které Francie ztratila ve válce s Německem roku 1870, jí bylo navráceno po světové válce.
Na
povídce mne upoutal konec života plukovníka Jouve, bývalého kyrysníka.
Přestože byl těžce nemocen, sílu do života mu vlila jeho vojenská čest.
Sám o sobě vyhrál velikou bitvu. Podařilo se mu za pomocí vnučky a
vypravěče být účasten ohromného vítězství francouzské armády. Žádné
vítězství se ale nekonalo. V posledních okamžicích svého života prozřel a
padl mrtev k zemi. Ale život měl naplněn až do samého konce.
Řekne
se, uchovávali ho v klamu, ale byla to milosrdná lež. Těžce se člověk
vyrovnává s tím, když vám někdo odchází. Ale i když víte a dotyčný tuší,
je na místě jednat zcela přirozeně. Nemyslím, že by pláč a zoufalý
nářek pomohl umírajícímu člověku odcházet v pokoji.
Zdroj:
Autor: ALPHONSE DAUDET The Siege of Berlin (Obléhání Berlína) z (Short stories of various types)
Překlad a doslov: Mirijam
[1] město na řece Sále v Durynsku v Německu
[2] pruští jezdci
Komentáře
Okomentovat