28. března 2020 v 13:31
| Mirijam
|
Povídky
Kraťoučká povídka od Alphonse Daudeta Obléhání Berlína.
Šli
jsme nahoru po Avenue des Champs-Élysées s Dr. V. snažili přečíst
příběh obléhání Paříže ze stěn se stopami kulek a z chodníků
rozstřílených tříštivými náboji. Těsně předtím, než jsme dorazili k
turistickým atrakcím Paříže, se doktor zastavil a ukázal mi jeden z
velkých rohových domů tak okázale seskupených kolem Vítězného oblouku a
začal mi vyprávět tento příběh.
Vidíte ta čtyři
zavřená okna nad balkónem? Během prvního srpna, toho hrozného srpna
loňského roku, tak plného bouřek a katastrof, jsem byl povolán, abych se
zúčastnil velmi závažného případu apoplexie.[1] Pacientem byl plukovník Jouve, kdysi kyrysník[2]
z první říše, nyní starý gentleman, kterého štvala sláva i
vlastenectví. Po vypuknutí války odešel žít do Champs-Élysées v bytě s
balkonem. Můžete hádat proč. To proto, že by mohl být přítomen při
triumfálním návratu našich vojáků. Chudák starý! Když odcházel od stolu,
dostala se k němu zpráva z Wissemburgu. Když četl jméno Napoleona v
zápatí tohoto bulletinu, že utrpěl porážku, dostal mrtvici a padl.
Obr.: wikipedia.org/wiki/francouzský kyrysník z doby napoleonských válek
Našel
jsem starého kyrysníka nataženého na koberci s krvácejícím obličejem a
nehybným, jako by ho zasáhla těžká rána. Kdyby stál, vypadal by jako
vysoký muž. Když byl natažený, vypadal obrovsky. Měl jemnou tvář,
nádherné zuby, husté, kudrnaté bílé vlasy. Ačkoli měl osmdesát let,
nevypadal více než na šedesát. V jeho blízkosti klečela jeho vnučka,
která plakala. Byli si silně podobni.
Kdo je
viděl bok po boku, hned si pomyslel na dvě krásné řecké medaile vyražené
ze stejné matrice, ale jednu starou a opotřebovanou a druhou jasnou a
jasnou, která zářila a byla hladká na první dojem.
Zjistil
jsem, že se mne dětský zármutek velmi dotýká. Dcera a vnučka vojáka
(její otec byl u Mac Mahon), před ní se rozprostíral pohled na tohoto
starého muže, než její oči sklouzly k jiné scéně, o nic méně hrozné.
Udělal jsem vše, co jsem mohl, abych ji utěšil, ale podle mého soudu
jsem nebyl příliš úspěšný. Nebylo pochyb o tom, že záchvat mrtvice byl
těžký, a to je záležitost, ze které se v osmdesáti letech už
nevzpamatujete. Jak vyšlo najevo, zůstal nemocný tři dny ve stavu
bezvědomí.
Mezitím se do Paříže dostaly zprávy o bitvě u Reichshoffenu.
Vzpomenete si, v jaké formě se k nám novinky dostaly jako první. Až do
večera jsme všichni věřili, že jsme zvítězili na celé čáře, když bylo
zabito 20 000 Prusů a zajat korunní princ. Nějakým zázrakem, nějakým
impulsem magnetického proudu, ozvěna této národní radosti musela dorazit
až k trpícímu, který neslyšel a nemluvil a nebyl schopen se pohybovat.
Ten večer, když jsem přišel k jeho posteli, jsem našel jiného muže. Jeho
oko bylo jasné, jeho jazyk už nebyl silný, ale měl dost síly, aby se na
mě usmál a vykoktal: "Ví-těz-ství!"
"Ano, plukovníku, velké vítězství!"
A čím více detailů jsem mu vylíčil o geniálním úspěchu Mac Mahona, tím více se jeho tvář uvolňovala a rozjasňovala.
Když jsem odcházel, našel jsem malou dívku, která na mě čekala přede dveřmi. Byla bledá a plakala.
"Ale on se uzdraví," řekl jsem a vzal její ruce do svých.
Chudák dítě nemělo odvahu mi odpovědět. Ve věstníku[3]
se právě objevil skutečný příběh bitvy o Reichshoffen. Mac Mahon
ustupoval a armáda se rozpadla. Překvapeně a šokovaně, naše oči se
setkaly, myslela na svého otce a já na svého pacienta. Určitě by této
nové ráně podlehl; a přesto co bychom mohli udělat? Nechat mu radost,
iluzi, která ho přivedla zpět k životu? To znamenalo udržet ho naživu
pomocí lži.
"Dobře, řeknu jim to," řeklo dítě a rychle si setřelo slzy a vrátilo se do pokoje svého dědečka s úsměvem na tváři.
Nebyla
to snadná úloha, kterou si stanovila. Prvních několik dní neměla žádné
velké potíže. Hlava starého pána byla velmi slabá a bylo ji stejně
snadno ošálit jako dítě, ale když se jeho síla vrátila, jeho mysl byla
jasnější. Chtěl zůstat v kontaktu s pohyby vojsk a nechat si předčítat
Bulletin válečného ministerstva. Bylo patetické vidět malou holčičku ve
dne i v noci, sehnutou nad její mapou Německa, nalepenou a přichycenou
špendlíky s malými vlajkami, jak se usilovně snaží vymyslet do
posledního detailu úspěšnou kampaň: Bazaine postupující do Berlína,
Frossard pronikající Bavorskem a Mac Mahon, jak dosahuje Baltského moře.
Aby
to všechno vyřešila, potřebovala pomoc a já jsem jí pomáhal, jak jen
jsem mohl. Ale ten, kdo jí nejvíce pomohl, byl její dědeček sám. Během
první říše tolikrát dobyl Německo, znal každý pohyb. "Tohle bude další
tah nepřítele," řekl, "a tohle bude náš." Jeho očekávání byla vždy
ospravedlněna událostí, na kterou nebyl nijak pyšný.
Bohužel,
bez ohledu na to, jak rychle jsme zabírali města a vyhrávali bitvy,
nikdy jsme podle něj nebyli dost rychlí. Starý chlapík byl neukojitelný.
Každý den, když jsem přišel, jsem se dozvěděl o nějakém novém úspěchu.
"Doktore,
dobyli jsme Mainz," řekla malá holčička, která ke mně přicházela a
zdravila mě s úsměvem, který vás chytil za srdce srdce. Za dveřmi jsem
zaslechl jeho radostné výkřiky: "Pokračujme!"
"Další týden budeme v Berlíně."
V
té době byli Prusové jen týden pochodu od Paříže. Nejprve jsme
přemýšleli, jestli by nebylo lépe vyslat našeho pacienta do země. Pak
jsme si uvědomili, že jakmile by byl vynesen z domu, dozvěděl by se
skutečný stav věcí, a já jsem se rozhodl, že je stále příliš slabý,
příliš zasažen jeho mrtvicí, než abych ho nechal zjistit pravdu. Takže
jsme se rozhodli zůstat tam, kde jsme byli.
První
den pruské okupace jsem vylezl po schodech do svého bytu. Vzpomínám si,
že s těžkým srdcem při pomyšlení na všechny zavřené dveře Paříže a boje
probíhající za jejími zdmi, na předměstí, které byly nyní hranicí.
Našel jsem starého pána, jak seděl v posteli a byl na sebe pyšný.
"No," řekl, "obléhání začalo."
Ohromeně jsem se na něj podíval. "Jak to víte, plukovníku?"
Jeho vnučka se ke mně obrátila; "Proč, ano, doktore. To je dnešní skvělá zpráva. Obléhání Berlína začalo."
A
zatímco mluvila, pokračovala v šití tak klidně, jak jen to je možné.
Jak by mohl mít podezření, co se stalo? Nemůže slyšet děla v opevnění.
Nemůže vidět město v jeho strachu a smutku.
Z
jeho postele viděl jednu stranu Vítězného oblouku a jeho pokoj byl plný
šancí a konců období první říše - to vše obdivuhodně vybavené pro
udržení jeho iluzí. Portréty Napoleonových maršálů, tisky o bitvách,
obrázek malého římského krále v jeho dětských šatech; velké tuhé konzole
zdobené trofejemi, pokryté císařskými relikvemi, medailony, bronzy, kus
skály sv. Heleny pod skleněným pouzdrem, miniatury představující
stejnou dámu s modrýma očima, nyní s vlasy stočenými, v plesových
šatech, ve žlutých šatech s nabíranými rukávy. A k tomu všemu - konzoly,
římský král, maršálové, dámy v krátkých, žlutých šatech, s tou
prvotřídní ztuhlostí, která byla v roce 1806 považována za půvabnou.
Tato atmosféra vítězství a dobytí - to bylo víc než cokoli, co jsme mu
mohli říct, to ho přimělo přijmout tak naivně obléhání Berlína.
[1] mrtvice, náhlé selhání funkce životně důležitého orgánu
[2] byl příslušník těžkého jezdectva. Kyrys, který chránil hruď a zpočátku i záda, byl základní součástí zbroje.
[3] přehled zpráv
Komentáře
Okomentovat