Dárek mudrců II.

V sedm hodin byla připravena káva a pánev byla na zadní straně sporáku horká a připravena na kotlety.

Jim se nikdy neopozdil. Della protáhla řetízek v ruce a posadila se na roh stolu u dveří, kterými vždy vstupoval. Pak uslyšela jeho kroky na schodech dole a na okamžik zbělala. Měla ve zvyku říkat malé tichounké modlitbičky o nejjednodušších každodenních věcech a teď zašeptala: "Prosím, Bože, přiměj ho, aby si myslel, že jsem pořád hezká."

Dveře se otevřely a Jim vstoupil a zavřel za sebou. Vypadal pohublý a velmi vážný. Chudák, bylo mu jen dvacet dva - a je zatížen rodinou! Potřeboval by nový kabát a byl bez rukavic.

Jim se zastavil ve dveřích, zůstal nehybný jako setr, když vyčenichá křepelku. Jeho oči byly upřeny na Dellu a byl v nich výraz, který nedokáže přečíst, a to ji děsilo. Nebyl to hněv, překvapení ani nesouhlas, ani hrůza, ani žádný pocit, na který byla připravena. Jednoduše na ni upřeně hleděl s tím zvláštním výrazem ve tváři.

Della se otočila od stolu a šla za ním.

"Jime, drahoušku," vykřikla, "nedívej se tak na mě. Odstřihla jsem si vlasy a prodala, protože jsem nemohla žít s tím, že bych ti na vánoce nedala dárek. Zase dorostou - nevadí ti to, že? Musela jsem to udělat. Moje vlasy rostou strašně rychle. Řekni: "Veselé Vánoce, Jime, a buďme šťastni. Nevíš, jaký pěkný - jaký nádherný, krásný dárek mám pro tebe."

"Ostříhala sis vlasy?" vysoukal ze sebe Jim pracně, jako by mu tato skutečnost ještě nedocházela, ať se namáhal sebevíc.

"Odstřihla a prodala," řekla Della. "Nelíbím se ti tak? Ale jsem to já bez vlasů, víš?"

Jim se zvědavě rozhlédl po místnosti.

"Říkáš, že máš vlasy pryč?" řekl téměř s náznakem idiotství.

"Nemusíš je hledat," řekla Della. "Jsou prodány, říkám ti - prodány a pryč. Je to Štědrý den, chlapče. Buď ke mně dobrý, protože jsem to udělala pro tebe. Možná by se vlasy na mé hlavě daly spočítat," pokračovala s náhlou vážnou sladkostí, "ale moji lásku k tobě nemůže nikdo spočítat. Mám postavit kotlety, Jime?"

Zdálo se, že se Jim ze svého tranzu rychle probudil. Objal svou Dellu. Po dobu deseti sekund zkoumal s diskrétní pozorností nějaký bezvýznamný objekt v opačném směru. Osm dolarů týdně nebo milion ročně - jaký je v tom rozdíl? Matematik nebo vtipálek by vám dali špatnou odpověď. Mudrcové přinesli cenné dary, ale to mezi nimi nebylo. Toto temné tvrzení bude osvětleno později.

Jim vytáhl balíček z kapsy kabátu a hodil ho na stůl.

"Nemysli si o mně nic špatného, Dello," řekl. Nemyslím si, že střihem, oholením nebo šamponem znamenáš pro mne méně než moje dívka předtím. Ale když rozbalíš tento balíček, uvidíš, proč jsem to musel chvíli rozdýchávat."

Bílými prsty svižně rozvázala provázek a roztrhala papír. A pak explodoval extatický výkřik radosti; a pak, bohužel, nastala rychlá ženská změna a následovaly hysterické slzy a nářky, které vyžadovaly okamžité všechny uklidňující schopností pána bytu.

Ležel tam hřeben - soubor hřebenů různých tvarů, které Della dlouho obdivovala v broadwayském okně. Krásné hřebeny, čistá želvovina, na okraji drahokamy - jen stín smutku zaplavil Dellu. Nelze je nosit, když její krásné vlasy zmizely. Věděla, že to byly drahé hřebeny a její srdce prostě po nich toužilo a věděla, že nemá nejmenší naději, aby je mohla mít. A teď byly její, ale kadeře, které by měly zdobit vytoužené ozdoby, byly pryč.

Ale přitiskla je ke svým prsům a po dlouhé době byla schopna vzhlédnout matnýma očima a s úsměvem řekla: "Moje vlasy rostou tak rychle, Jime!"

A pak Della vyskočila a zpěvavým hlasem líbezné kočičky vykřikla: "Ach, ach!"

Jim ještě neviděl svůj krásný dárek. Netrpělivě mu podala otevřenou dlaň. Zdálo se, že tupý vzácný kov bliká odrazem jejího jasného a vášnivého ducha.

"Není to parádička, Jime? Hledala jsem ho po celém městě, abych ho našla. Musíš se teď podívat na čas stokrát denně. Dej mi své hodinky. Chci se podívat, jak se bude řetízek na nich vyjímat."

Místo toho, aby se řídil radou, Jim sebou plácl na gauč, sevřel ruce za hlavou a smál se.

"Dell," řekl, "dejme vánoční dárky pryč, ale chvilku si je ještě podržme. Jsou příliš pěkné na to, abychom je používali právě teď. Prodal jsem hodinky, abych získal peníze na nákup hřebenů. A teď, domnívám se, je čas na kotlety."

Mudrcové, jak víte, byli moudří muži - úžasně moudří muži - kteří přinesli dárky nemluvněti do jeslí. Vynalezli umění dávat vánoční dárky. Byli moudří, jejich dary byly bezpochyby moudré a možná v případě duplikace bylo možné je vyměnit. A tady jsem vypracovala příběh dvou pošetilých dětí v bytě, které nemoudře obětovaly jeden pro druhého největší poklady svého domu. Ale v posledním slově moudrým v těchto dnech ať je řečeno, že ze všech, kdo dávají dary, byli tito dva nejmoudřejší. Ze všech, kteří dávají a přijímají dary, jsou nejmoudřejší. Všude, kde se nachází, jsou nejmoudřejší. Jsou to mudrcové. Znají kouzlo lásky a umějí ji dávat jeden druhému. A obětovat se pro ni.

Cesta mudrců symbolizuje každého člověka. Mudrcové vždy následují světlo, které jim ukazuje hvězda na nebi a která zažíhá v jich mysli a srdci touhu po dobru, pravdě, kráse a lásce.

I v dnešní době se najdou lidé, kteří nemají dostatek finančních prostředků na dárky pro své blízké. Aby se zavděčili a udělali radost, najdou se tací, kteří si vezmou půjčku na vánoční dárky. Někteří z nich si ale neuvědomí, že půjčka se musí splácet. Nedostojí-li člověk svým závazkům, může u jeho dveří zaklepat exekutor.

A pak nastává chudoba, pravé peklo. Jste chyceni v pasti. A nepomůže ani kouzlo lásky, spíše splátkový kalendář.

Zdroj:

Autor: O. Henry: The Gift of the Magi

Překlad a doslov: Mirijam