Cesta ke svobodě začíná nenávistí

Seděla jsem tady, uprostřed mé rodiny, která právě chtěla rozhodnout o mém dalším životě.

Ale to mne moc nezajímalo. Proč? Proč chtěli všichni plánovat můj život, moji budoucnost? Byl to přece můj život, takže proč jsem se nesměla sama rozhodnout? Tichý vzdech zazněl z mých rtů. Pravděpodobně moje matka to slyšela a otočila se ke mně. "Co se děje, poklade?" zeptala se úplně nevinně. "Ale nic," zamumlala jsem tiše. "Dobrá, právě jsme mluvili o tom, že by sis udělala brigádu v bance, to by bylo přece skvělé nebo?" řekla moje matka přátelsky, ale toto nadšení jsem nemohla s mojí matkou sdílet. "Jo, docela skvělé," řekla jsem jen tiše a vstala. S pohledem upřeným k zemi jsem opustila obývací pokoj. Nikdo to nezpozoroval. Všichni byli tak hluboko ponořeni do svých rozhovorů, jak si představují moji budoucnost. Vyběhla jsem ven, šla jsem ulicemi, až jsem došla na hřiště. Tam jsem klesla na houpačku.

Odkdy to tak bylo? Odkdy to bylo tak, že moji rodiče vzali můj život do svých rukou? Neměla jsem co říci? Vznášet námitky nemělo žádný smysl. Jednou? Ano, jen jednou jsem svým rodičům odmlouvala. Ale co následovalo, nebylo vůbec pěkné. Dostala jsem pár facek a dva dny jsem byla zavřena ve svém pokoji.

Zatraceně, já jsem nenáviděla své rodiče. Vlastně celou moji rodinu.

Moje ruce se sevřely v pěst. Nechávala jsem téci vlastní slzy po mých bledých lících. Rychle jsem je ale setřela.

Můj pohled spočinul na moji paži. Moje paže byla poznamenána mou bolestí. Jizvami. Zůstanou vždy na mé paži, stále mi budou připomínat to, že jsem sama na tomto světě.

Neměla jsem také žádné přátele, moji rodiče si to nepřáli. Sice jsem chodila na docela normální školu, ale tam jsem byla od začátku outsider. Byla jsem ignorována, šikanována a opovrhována.

Přesto se škola postavila za mne. Odmaturovala jsem.

A nyní?

Přemýšlela jsem. Určitě se již moji rodiče, moje tedy a strýcové už rozhodli, kde bych měla získat vzdělání. Podívala jsem se do nebe a musela jsem se nevyhnutelně smát, ačkoliv mi již přitom zase tekly slzy.

Praxi v bance?

Co bych si tam počala? Věděla jsem již přece dávno, čím se chci stát. Chtěla jsem se stát fotografkou. Ano, fotografka, to bylo moje povolání snů. Ale mým rodičům připadalo toto mé přání, čím chci být, směšné. Jediné, co můj otec řekl, bylo, že bych laskavě mohla dělat něco slušného a ne něco tak idiotského. V tom okamžiku jsem měla pocit, že se zlomilo kus mého srdce. Moje sny, všechny mé sny, které jsem si kdy představovala a co jsem chtěla dělat ve svém životě, na všechno toto nahlížel můj otec jako na slabomyslnost. Byla jsem smutná a zklamaná.

Ale někdy se to zlomilo. Můj smutek se rozvinul v zuřivou nenávist. V bezmeznou nenávist.

Zůstala jsem celé odpoledne tam na hřišti, užívala jsem si klid a s úlevou zavřela oči. Mohla jsem tento čas hodně přemýšlet a něco jsem si uvědomila. A sice to, že sama musím vzít svůj život do svých vlastních rukou.

Večer jsem šla zase domů. Už když jsem otevřela dveře a vstoupila, stál můj otec v chodbě a podíval se na mne zle: "Kde jsi byla? Kdo ti dovolil odejít? Ty nic! Nulo! Ničemo! Darebnice!"

Vzhlížela jsem jen k uzamčeným dveřím pokoje. Nenávist byla v každém okamžiku silnější a silnější.

Šla jsem ke své skříni, vyhledala svoji cestovní tašku, kterou jsem někde nakonec našla pod hromadou oblečení. Rychle jsem si nabalila pár kousků ošacení, také mou peněženku a trochu peněz, které jsem jednou svým rodičům při nějaké příležitosti šlohla z peněženky. Potom jsem se posadila na pohovku a čekala, až mí rodiče půjdou do postele …

Když jsem slyšela, že oba mí rodiče jdou nahoru po schodech do ložnice, vzala jsem jednu z mých spon do vlasů a ohnula ji tak, že jsem s ní pohnula zámkem pokoje. Dveře povolily. To jsem již několikrát večer udělala, jinak bych pravděpodobně už zemřela hladem. Vzala jsem svoji cestovní tašku a šla jsem potichu do kuchyně. Tam jsem si nabalila něco k jídlu. Musela jsem s tím nějakou chvíli vystačit. Můj pohled padl na kabelku mé matky. Vytáhla jsem její peněženku a odlehčila ji o 150 eur.

Strčila jsem je do kapsy u kalhot a potom jsem opustila byt. Byla jsem svobodná, konečně. Čekala jsem na to už hodně dlouho. Konečně jsem mohla všechny své problémy hodit za hlavu, ale další se vynořil. Kde strávím noc?

Přemýšlela jsem a potom mě napadla hřiště. Nebylo sice daleko od mého bydliště, ale mohla bych tam aspoň zůstat tuto noc. Vyrazila jsem proto ve směru hřiště. Pokračování příště

Ale stejně tak o nenávisti si mnozí z nás mohou dosadit svůj vlastní příběh. Třeba ten, jak čelíme násilí, jak otec pije, mlátí kolem sebe v opilosti hlava nehlava, jak prcháme a nemáme kam. Jak jste ponižováni, ty řeči o zapadlé hvězdě a spolužáci se na vás dívají skrz prsty. Jak nenávidíte tento svět. Jak s vámi orají a vláčí a nemůžete se bránit. Jak rodiče nechtějí ani poznat vaši životní lásku, jak balíte kufry a jdete bydlet na ulici. Jak to všechno nenávidíte. Svůj vztek si na okamžik vylijete na rozbité výkladní skříni. Násilím vás vrátí domů, otec vám přivede chlápka, abyste mu byla po chuti. Aby vás ještě více pokořili a zahrabali do bláta … Stojí o vás vůbec někdo?

Pak vás napadne. Zabít je všechny, ale nejdříve ty, kteří se nejvíce podílejí na vašem neštěstí. Ta nenávist je tak silná. Kujete pomstu. Probouzíte se zpocená strachem, celé noci přemýšlíte, jak nejlépe zabít. Nožem, ve spánku, zezadu, sekáčkem na maso. Rozechvěně stojíte, zkoprnělá hrůzou. Krev vám protéká mezi prsty. Spravedlnosti bude učiněno zadost. Ne, to se nesmí stát. Zkazíte si život. Ten sen byl tak živý. Jsem vzhůru.

Bože, vždyť jsou vánoce a já v sobě živím tolik nenávisti. Měli by tam seshora poslat sv. archanděla Michaela, aby s mečem v ruce vložil do srdce místo nenávisti lásku.

A nějaké moudro na závěr:

Foto: Loupak.cz

HEZKÉ VÁNOCE VÁM A VAŠIM BLÍZKÝM A MĚJTE SE RÁDI.