Cesta ke svobodě IV.

Pak jsme přepočítali peníze. "5000?" zeptal se Zero a všichni jsme se na významně s úsměvem a překvapením zadívali. "Určitě jich je téměř 9000," řekla jsem klidně, protože jsem pořád měla kapesní hodinky a Rolex a další jiné pěkné věci. "Dobře, pojďme ty věci prodat," řekl Julian klidně.

Rozdělili jsme se do skupin a dostali za cennosti ještě dalších dobrých 3000 eur.

Potkali jsme se u velké fontány a pak jsme se rozhodli jít domů. Cestou jsme se ještě bavili o našem úspěšném lupu.

Dlouho jsme spolu seděli, dokud jsme se únavou nepadli do postele a hned usnuli.

Následujícího rána byli všichni přede mnou vzhůru. Probudila jsem se kolem poledne a ospale se rozhlédla kolem. Vstala jsem a odpotácela se do kuchyně, kde ostatní seděli u stolu. "Dobré ráno," zamumlala jsem ospale, "proč mne nikdo neprobudil?" zavrčela jsem.

"Protože jsi tak sladká, když spíš," řekl Zero a jemně tě políbil. Polibek jsem přirozeně ráda opětovala a ovinula paže kolem jeho šíje.

"Hej, vy hrdličky, jídlo je hotovo," řekla Kira s úsměvem a položila jídlo na již prostřený stůl.

Odtrhla jsem se od Zera a usmála se. Unaveně jsem klesla na židli.

Společně jsme něco snědli a já jsem přemýšlela o tom, zda nemám jít na jarmark. Vlastně bych ráda šla, ale nebyla jsem si jistá, zda mám právo tam jít.

Odpoledne jsme všichni společně leželi na zahradě, poté co jsme se umyli a převlékli. Mírně jsem se usmála a užila jsem si to, když jsem se posadila a podívala se na ostatní. Pomalu jsem se postavila se slovy: "Jdu na procházku," řekla jsem klidně a rychle zmizela do domu a pak vyšla z předních dveří. Pomalu jsem šla do centra města. Byla jsem si vědoma, že se mě ostatní zeptají, proč jsem najednou odešla, věděla jsem to s jistotou, ale bylo mi to jedno.

S úsměvem na rtech jsem šla po ulici a po několika minutách přišla do města, kde už vládl čilý ruch. Všude lidé běhali kolem a zjevně se na trhu dobře bavili.

Rozhlédla jsem se a pak jsem se vmísila mezi lidi. První věc, která mě samozřejmě zaujala, byl samozřejmě stojan s cukrovou vatou. Postavila jsem se do fronty a ke své spokojenosti jsem si koupila cukrovou vatu. S úsměvem jsem se procházela po trhu. Dívala jsem se na všechno velmi pečlivě, bylo to poprvé, co jsem byla na trhu. Cítila jsem, jak se moje myšlenky ubírají do minulosti, ale nechtěla jsem to. Mocně jsem zatřásla hlavou, minulost byla pryč a už jsem o tom nikdy nechtěla přemýšlet.

Takže jsem se tedy usmívala, dokud jsem se nezastavila před stánkem. Koupila jsem pár věcí a dokonce i něco vyhrála. Prodávající mi dal malou plyšovou pandu pro mazlení. "Ach, jak roztomilé."

Byl jsem skoro stejně šťastná jako malé dítě a vzala jsem pandu. Šťastně jsem si vykračovala. Dnes jsem měla opravdu šťastný den. Když jsem vlastně už chtěla jít domů, všimla jsem si stanu, který jsem předtím přešla. "Věštkyně!!" Zvědavě jsem se zastavila před vývěsným štítem a podívala se na stan. Bez ohledu na to, zda bych měla jít dovnitř, jsem se na chvíli zastavila před stanem, až jsem se nakonec rozhodla vstoupit.

Nejistě jsem vešla a potichu zvolala: "Haló!" Šla jsem dále. "Jen pojď dále, mé dítě," řekla trochu starší žena, která se na mě laskavě podívala. Tiše jsem přikývla a posadila se na malý polštář, který ležel naproti ní. Uprostřed na malém stole byla křišťálová koule. Polkla jsem a nejistě se na ni podívala. "Co tě přivádí, mé dítě?" zeptala se žena klidně a stále se na mě usmívala. "No, ráda bych věděla něco o své budoucnosti, o tom, jak bude pokračovat můj život," řekla jsem tiše a rozpačitě se odvrátila. Žena mě krátce sledovala, než se podívala do koule. "Neboj se otevřít kouli," řekla šeptem a krátce se na mě podívala. Opětovala jsem jí pohled a přikývla, dříve než jsem věnovala pozornost křišťálové kouli.

"Zavři oči a pomysli na svůj dosavadní život, otevři své srdce, nech proudit své obavy," řekla klidně. Než jsem na ně pomyslela, sklonila jsem hlavu na znamení souhlasu a zavřela oči. Všechny obrázky a emoce se mi vrátily, strach, nenávist, hněv, zoufalství, ale cítila jsem, jak jsem lepší. Žena držela ruce nad koulí a podívala se dovnitř. "Máš za sebou těžké časy, musela jsi toho hodně zakusit. To, co vidím, není úplně pozitivní."

Pokračovala jsem v soustředění a jen jsem na znamení souhlasu kývla. "Zbavila ses mlhy? Navázala nová přátelství. Nová část tvého života.

Ale i zde vidím, že nejsi opravdu šťastná!" řekla pevným hlasem a podívala se na mě. Otevřela jsem oči a naše pohledy se setkaly. "Co to ale může být?" odvětila jsem. "Koule nelže. Tvoje budoucnost? Hm." Mlčela a chvíli pozorovala kouli. "Za závojem se skrývá tvoje budoucnost, ale jasný závoj znamená něco dobrého," řekla s úsměvem a vstala. "Následuj mě," řekla tiše a šla k malému stolu, kde před ním poklekla. Následovala jsem ji a také poklekla u stolu, na kterém ležely tarotové karty.

Začala skládat karty a zamíchala je. Pak z karet vytvořila kříž a podívala se na mě: "Jsi připravena na to, co ti karty řeknou?" "Ano, jsem," řekla jsem tlumeným hlasem a podívala se na karty.

Otáčela karty v řadě a dívala se na mě: "Stejně jako koule mi karty říkají, že jsi měla strašnou minulost, ale dosud jsi se neoprostila od staré bolesti.

Potlačila jsi ji, bolest je hluboká zaryta v tvé duši, máš strach, bojíš se temnoty a svého života - nikdy nebudeš osvobozena, pokud nebudeš svému strachu vzdorovat.

V tuto chvíli sama nejsi šťastná - cítíš se lépe, ale je to jen klam. Musíš se osvobodit a žít! Tvoje srdce pláče."

Krátce se odmlčela a úkosem se na mě podívala, než pokračovala: "K tvé budoucnosti. Je zahalená. Karty i koule mi o tom moc neřeknou, jen že stíny jsou bílé a to je dobré znamení, je to na tobě."

Podívala jsem se na ni a poté krátce na karty "Ale jak? Jak bych to měl udělat?" zeptala jsem se. Byla jsem tak nejistá, jak to mám všechno zvládnout?

Vstala a podívala se na mě: "Dávám ti jednu radu. Poslouchej své srdce, následuj svůj hlas, neboť s nimi nalezneš svou cestu a svůj cíl," řekla a krátce se zasmála a hledala něco v malém šuplíku. Mezitím jsem také vstala, ale zůstala jsem stát a vyčkávala. Otočila se ke mně a dala mi malou krabičku s tarotovými kartami a malým řetězem. "Pokud nevíš, co dělat, nechte se vést kartami a duchem svého srdce," řekla a podala mi krabici. Pak se otočila a chtěla odejít, ale než opustila stan, ještě jednou se znovu zastavila: "Přeji ti hodně štěstí," řekla a zmizela.

Ještě jsem zůstala nějakou dobu stát a sledovala jsem, jak odchází. Potom jsem šla také. Venku jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Co mám teď dělat? Podívala jsem se na krabici ve svých rukou.

Urazila jsem kousek cesty a posadila se na lavičku. Dlouho jsem přemýšlela o tom, co řekla a co bych měla udělat teď.

---

Přemýšlela jsem o tom tak dlouho, až jsem na lavičce usnula.

Zavrčela jsem si pod vousy, když mi na tvář zasvítilo slunce. Unaveně jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem. Najednou jsem si vzpomněla na všechno z minulé noci. Chvíli jsem přemýšlela, než jsem vstala. Rozhodla jsem se. Vydala jsem se na zpáteční cestu. Když jsem se přišla k domu, Zero a ostatní byli u dveří: "Kde jsi byla? Báli jsme se," vyrazil ze sebe Zero, který se na mě vyčítavě podíval.

Zastavila jsem se před nimi a podívala se na ně. "Odcházím," řekla jsem klidně. Ostatní se na mě šokovaně podívali. "Co? Ale proč?" "Chci žít svůj vlastní život," řekla jsem klidně a otočila se, pak jsem jednoduše vykročila. Krátce jsem se zastavila a vytáhla řetěz z krabice. Opásala jsem se s ním. S úsměvem na tváři jsem šla směrem ke slunci.

Šla jsem vstříc svému novému životu.

Příběh o nenávisti a cestě k novému životu. Shodou okolností téma o nenávisti bylo vyhlášeno tématem týdne. Hodně jsem improvizovala, aby získalo na dramatičnosti. Ale příběh by mohl být autentickým příběhem dívky, která své neshody s rodiči řeší odchodem z domova. Odcházet z domova kvůli tomu, že mi rodiče nutí jejich vysněné povolání, pokládám za nešťastné. Konec konců pokud nevydělávám, nemám kam jít.

V příběhu jsem popsala, jak dívka poté, co je dovlečena domů, je rodiči přinucena k sexuálnímu styku s cizím člověkem. V domácnostech lidí se děje ledasco. Ale většinou v takových domácnostech dochází ke dlouhodobému zneužívání a spouštěcím mechanismem nebývá to, že dívka odejde z domu.

Přidruží-li se člověk k "nezákonné" partě, může mít pocit, že se zbavil své nešťastné minulosti, svých nechápajících rodičů, ale většinou přijetí do takovéto party znamená ještě hlubší propad na společenském žebříčku hodnot. Často se přidružuje prostituce, krádeže a drogy. A kriminální činnost může vyústit až v trest odnětí svobody, budu-li již plnoletá.

Zavraždění rodičů a cizího muže by jistě vyvolalo hledání policií a motivu. Takže cesta na svobodu by byla dlážděna přes vězeňské mříže. A to by jí hodně zkomplikovalo život. Tudy cesta nevede. To vše se muselo odehrát v její mysli. Představa, jak své kruté, perverzní a ničeho se neštítící rodiče zbaví života a tím i svého životního neštěstí, jak její milý Zero ji brání a neváhá použít ani zbraň, je natolik živá, že připomíná skutečnost.

A cesta na svobodu přes krásu přírody, lesa, kartářku, věštkyni, jednu návštěvu lunaparku? Nesmysl. Jste-li v takovéto situaci, pomáhá les, rozkvetlá louka, zpěv ptáků k odreagování a na chvíli zapomenete na svůj život. Ale vracíte se do reality života.

Psychologové říkají, že nenávist je celoživotní záležitostí. Nemyslím, že člověk je nastaven na nenávist nebo že se s ní rodí. Nenávist bývá v člověku vypěstována a většinou bývá vyvrcholením dlouhotrvajících rozporů. Jak se jí zbavit? Pokud s tím člověkem musíte být ve styku, nenávist ve vás bude vyvolávat každý pohled na něho. Tím se jí nezbavíte. Jsou dvě možnosti. Buď ji musíte přetransformovat v nějaký neutrální pocit, nebo odejděte, postavte se na vlastní nohy, můžete-li. Vzdálenost a čas nenávist otupí.

Potkáte-li na své cestě za svobodou a útěkem od minulosti člověka, lidi, se kterými si budete rozumět, jste schopni vytěsnit ze svého života člověka, který všechno vaše utrpení způsobil, jste schopni vytěsnit nenávist, která vás samotné ubíjí, má na vás neblahý vliv a může vyústit až v nepředložený čin.

Pak jste schopna vést plnohodnotný život. Možná já jsem toho důkazem, možná také ne. "Nesuď sebe, ani jiné," řekl Ježíš a já.

Zdroj:

Pseudonym Hoffnugsengel: Der Weg in die Freiheit

Překlad, úprava a doslov: Mirijam