Přeskočit na hlavní obsah

SVĚT UVNITŘ MNE

Jsem v pohodě, v klidu a míru. Buďte klidní a tišší. Poslouchejte ticho uvnitř vás. Tak se snažím dostat do toho stavu, kdy se z ničeho neraduji, nad ničím netruchlím, ničemu se nesměju. Jen se přitrouble usmívám a mám soucit se vším tím hemžením, co probíhá mimo mne. Vidím, jak dcera prožívá těžké období, trápí se a tečou jí slzy, umírá blízký člověk, syn se raduje z úspěchů a vítězství, aby vzápětí spadl z kola, zlomil si jednu ruku, druhou naštípnul, někdo dělá nesmělé krůčky zpět do života, někdo stojí uprostřed křižovatky a neví, kam se dát, někdo se raduje, že se mu narodilo dítě, kamarádka se těší na svatbu.

A já nic. Jsem vyrovnaná. To prý je samsára. To je osvícení. Dosáhla jsem dokonalosti. Po své smrti budu zažívat nirvánu (nibbánu) konečnou realitu. To je definitivní tečka. Nevrátím se zpět. Takhle mi to naočkovali všichni velcí lidé Buddha, Ježíš, Osho, Shaolin, Kršna, Višna, Dalaljáma.

Klid, ticho. Nic se mnou nehne. Vidím utrpení a nic, vidím radost a nic. Nemám žádné pohnutí mysli, žádné emoce. Tohle jsem já?

Na to, abych zažívala barevný svět uvnitř mne, potřebuji pohyb. Žádnou zkamenělinu a napodobování někoho jiného. Každý člověk je originál a každý má svou vlastní hodnotu. Všichni mají své přednosti a nedostatky a také dělají chyby.

Chci žít. Proto se raduji, když mi při romantickém filmu stékají slzy, když pláču dojetím, že osud dvěma lidem nepřál a je jim souzeno se rozejít. Jak krásné, když pláče celá rodina a všichni si potají utírají slzy, za které se stydí, protože je to přece jen film.

Raduji se také, když Federer vyhraje svůj kdoví kolikátý turnaj, jsem celá zaražená, že nás opustil zpěvák Karel Gott. S hlubokým smutkem sleduji jeho medailon života, cítím s rodinou, zletilými i nezletilými dcerami. Deptá mne, když apolitickému Gottovi podsunují politické ambice. Jsem naštvaná, že fotbalisti se na hřišti plouží jako mátohy a trenér má tisíce výmluv, proč zase prohráli. Radostí plesám, když mě dítě obdaří úsměvem, když dostane dobrou známku ve škole. Prožívám jeho rozchod s první láskou, chci mu vlévat do žil novou energii. Nechci být mumie.

Chci mít uvnitř sebe pestrobarevný svět. S dobrem i zlem a chci ho prožívat. Ne, aby šel kolem mne.

Komentáře

  1. Vyrovnanost není špatná, ale vždy v určité míře.

    OdpovědětVymazat
  2. Existovat - znamená být v pohybu.

    OdpovědětVymazat
  3. [1]: Ano, ale je třeba věci prožívat, ne být nastavená na neutrál. Odhodím od sebe nejen utrpení a radost, ale i život.

    OdpovědětVymazat
  4. [2]: Ano. Když věci prožívám, tak je to správné. Nemám se nutit do žádné pózy. ☺️

    OdpovědětVymazat
  5. Tak ten poslední odstavec....Lépe bych svůj názor nevystihla. SKVĚLÉ!

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji. Máme asi podobné smýšlení.

    OdpovědětVymazat
  7. Jj. Také to z našich komentářů cítím

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...