ZAČÁTEK ŠKOLNÍHO ROKU

Začátek školního roku může být pro rodiče traumatická záležitost.

Škola mých dětí je dobrá a bezpečná. Jakmile jsem je vysadila z auta, vyvolalo to ve mně nepředstavitelnou paniku, kterou jsem necítila od dětství.

Foto: andrewmedina / Getty Images

Je tu tolik věcí, se kterými byste si měli dělat starosti, řekla by Gertrude Steinová, ale nemusíte se bát. Ale ona nikdy znovu nevysadila své dvě děti, když šly poprvé do školy. Vstup do školy, na minové pole, začal minulý týden, a zatímco jedno dítě bylo v pořádku, druhé stála ve dveřích své nové učebny a vypadalo maličké a ztracené a dělalo to, čeho se v extrémních případech rodiče nejvíce bojí víc než slz. Neplakalo, jen se vyděšeně rozhlíželo. Při pohledu z chodby jsem cítila, jak se něco zvedá a opouští mé tělo jako duchové ve filmu Duch.

Ovládání úzkosti je součástí naší doby. Dá to velikou práci a bez viditelného úspěchu. Snažím se rozdělit své obavy do kategorií: ty s kontrolovatelnými výsledky (v naší soklové desce je myš) a ty, které nemají řešení, ale které považuji za zvládnutelné (proč trvám při nákupu džín na džínách, které jsou příliš malé, když vím, že jsem příliš líná je vrátit?), a ty, které jsou součástí velkého, amorfního mraku strachu, který se vznáší těsně nad obzorem (Kde to skončí? Proč takhle žijeme? Pokud existuje Bůh, proč dovolil, aby se stalo?).

Když byly moje děti malé, pociťovala jsem tak obrovskou existenciální hrůzu zodpovědnosti za jiné lidi, že jediný způsob, jak to ovládnout, bylo připojit se k úzkostem v reálném světě. Nezáleželo na tom, jak fantastické to bylo. Potřebovala jsem pouze něco, čeho bych se mohla přidržet. Po dlouhou dobu, pokaždé když jsem prošla kolem násypky pro likvidaci odpadu v naší chodbě, jsem musela uklidňovat mentální představu, že jedno z mých dětí zakopne, dveře se rozevřou a jedno z mých dětí spadne dolů z 13-podlažní šachty do drtiče pod ním. Žádná extra představa, ale pořád lepší než beztvarý strach.

Tato fáze nakonec ustoupila, aby byla nahrazena horší: strach ne z nešťastné nehody nebo nemoci, ale neštěstí. Byli nešťastní? Proč byli nešťastní? Bylo to kontextové nebo ústavní? Byly ve skutečnosti příznaky úzkosti skutečně dobrou věcí, vzhledem k tomu, že nejnešťastnější lidé na světě jsou ti, kteří nemohou ukázat své neštěstí?

Jakmile se moje děti naučily mluvit, bylo zvláštní pozorovat, že jejich vlastní úzkosti se pohybovaly podobně jaké mé. Cítily potřebu připisovat příčinu - jakoukoli příčinu - jejich strachu. Během několika posledních měsíců jsem jen mluvila o tom, že někdo byl zasažen bleskem, utopil se při povodni, stála před ním bytost "vycházející ze zdi" - a něco ve stylu, že nemohu se vyrovnat s tím, že Spice Girls nejsou skutečné. "Co když mi do úst vleze brouk?" zeptala se moje dcera druhý den a moje odpověď - "Prostě se to neděje, neboj se" - byla zjevně nedostatečná, protože se pořád bojí.

Mezitím se ve škole zdá, že se moje vlastní úzkost znásobila: amorfní hrůza. Místo je dobré, bezpečné a dobře organizované. Kromě strachu z vypadnutí vypadají moje dívky šťastně. Ale jejich předání vyvolalo v mé hlavě nepředstavitelnou paniku, kterou jsem zažívala během posledních pár dnů. A je tu zase: putovala jsem uličkami supermarketu, zděšeně sledovala zářez do kráječe salámů a krotila křik v mé hlavě. Vzchop se, ženská! Co by tomu řekla Gertrude Steinová?! (pozn. překladatele: americká spisovatelka)

Začátek školního roku ovlivňuje všechny rodiče, školáky i studenty. Neměla jsem tak depresivní školu s mřížemi jako v Americe, ani mne maminka nevyhodila bourákem před školou. Jistě, Amerika je místo, kam žáci mohou bez problémů vstupovat ozbrojeni a pak se dočítáme, že kvůli špatné známce, neshodám se spolužáky, vyvraždí žák půlku třídy a pár učitelů k tomu. Ještě že u nás zatím funguje zákon o zákazu nošení, uchovávání a zacházení se zbraní u mladistvých. Takže otázka bezpečnosti je ve Spojených státech na místě. U nás se spíše řeší, aby do školy nevnikl nějaký úchyl nebo nedocházelo ke krádežím a šikaně.

Pamatuji si, že mne maminka vedla za ruku, slavnostně oblečenou do bílé košile, modré prokládané sukně a bílých punčocháčů. Pevně mne tiskla a já jsem měla v sobě pocit hrdosti, že už jdu do školy. Už mě vzali. Jakmile ale paní učitelka oznámila: "Děti, rozlučte se s rodiči a pojďte za mnou," přepadl mne na okamžik pocit úzkosti a strachu. To jsou prvňáčci.

Pro rodiče pak následuje shánění sešitů, pastelek, barviček, něčeho na přezutí, něco v čem se bude nosit svačina, láhev na pití a obalů. Nevím, který chytrák vymyslel ty rozličné tvary učebnic, na které se těžko shání obaly. Jako kdyby nemohl být formát A5 nebo A4 a snad na atlas A3, abych měla svět pěkně před očima.

Pro děti určitě otravná otázka, kterou mu kladou všichni. "Už se těšíš do školy?" Buď odpovídá "ano", stejně neví, co ho tam čeká nebo "mám novou aktovku, penál; budu mít nové kamarády a podobně". Také procedí mezi zuby "netěším a už mně s tou školou dejte pokoj".

Některé děti se do školy těší (než poznají, že se musí učit a chodit do školy každý den, i když se vám žalostně nechce), jiné od začátku nemají školu rády. Ale některým nadšení vydrží. Většina se těší na tělocvik, tak jako já, když jsem chodila do školy.

Strach z nového mají všichni, někteří jenom do chvíle než se rozkoukají. Jsem přesvědčena, že dnešní prvňáčci jsou sebevědomější a rozhodně mají posunutý vztah k autoritám. Je na rodičích, učitelích a žácích, jaký vztah si vybudují. Hlavy prvňáčků nevnímají, jak důležité je v životě něco znát a umět. Postoj ke škole se vyvíjí.

Zdroj:

https://www.theguardian.com/commentisfree/2019/sep/16/starting-school-traumatic-parents, Autor: Emma Brockes

Překlad a vlastní úvahy: Mirijam