Odpásal jsem se a vstal. Zatímco jsem se držel obloukových držátek, přesunul jsem se ke starému dobrodruhovi. Spočíval na rozedrané, nepohodlné pohovce, umístěné nedaleko sedadla řidiče. "Udám ti polohu mého bydliště," začal jsem. "Tam mě, prosím, odvez," požádal jsem následně.
" Kdepak, takové naděje si nedávej."
" Cože?" podivil jsem.
"No, ano," odvětil jednoduše.
Zdráhal jsem se tomu uvěřit, každopádně jsem se otázal "kampak."
"Tajné, informoval nesdílně."
Nikam by nevedlo na něho klást nátlak, maximálně bych si tím vykoledoval malér. Odvrátil jsem se, pohlédl jsem z okénka. Terén, dlážděný nepříjemnými výmoly a právě teď okupovaný vojenskými oddíly, rozhodně neodpovídal zpáteční trase.
"Ach jo," povzdechl jsem si. Opět jsem se pořádně rozhlédl. Skoro nic užitečného jsem nezahlédl. Akorát počítač by se hodil, v něm by se mohly vyskytovat potřebné údaje. Nepřicházelo v úvahu tuhle populární pomůcku použít, dokud se tu bude zdržovat určitě hlavní viník mého odvozu. Opětovně jsem prozkoumal prázdnou místnost terénního vozu.
"Jé," nepostřehl jsem projímadlo nabízející se na nedaleké nízko položené poličce, na níž postávala sklenice nějaké limonády. Řidič se jí pokaždé napil.
"Toho by se dalo využít," poznamenal jsem tiše. Do oné limonády jsem vlil celý obsah projímadla. Řidič se napil a položil sklenici nazpět. Náhle řidiče postihly žaludeční potíže. Nemohl se soustředit na řízení. Postiženého vystřídal povalující se dobrodruh Tom. Řidič Ben se zaměřil na pátrání dostatečně velké nádoby. Žádný člověk se mi nevyskytoval nablízku. Zapnul jsem počítač, přesněji notebook, napsal jsem údaj, který jsem chtěl vědět. Na stránku mých vetřelců jsem se bohužel nedostal. Moje veškeré úsilí vyšlo vniveč. Ohlédl jsem se. "Sakra, svoje naplánování jsem nedomyslel, Tomáše taky zastihly! Nesoustředil se, bůhvíkam narazil."
4. kapitola: Havárie
Vozidlo se převrhlo nazad. Nečekaný náraz úplně vysklil přední zrcátko a veškerá okénka. Ostré střepy se válely kolem. Pořezal jsem se o ně pouhým bezmyšlenkovitým sáhnutím. Otočil jsem kapsu naruby a vytáhnul papírový kapesníček. Tímto nekvalitním materiálem jsem svoje ošklivé rány ovázal. Opatrně jsem se přitiskl na břicho. Plazivě jsem obezřetně obcházel řady střípků. Bezhlavě jsem přelézal kupodivu nepoškozené sedadlo. Další moje plazení jsem radši odložil. Střepy a rozbité plechy kolem mne mi bránily v plazení. Riskoval jsem, že bych se zranil.
Odplivl jsem si, přičemž jsem zahlédnul rozbité okénko, které nebylo úplně vysklené. Skrze zbytků skla jsem si všiml Masounů, beznohých, slepých tvorů, nemajících uši, nehty, pouze holé maso. Neslyšně se plazili, načež vyfoukli pneumatiky vozu nemilosrdných kousnutím. Tentýž vůz taky převrátili na druhou stranu, čímž mě poslali do spousty překážek. Upadnul jsem do bezvědomí. K vědomí mě přivedl nemožný počet rozbitých lahviček, valících se na mě zezadu. Spousty zátaras na konci mě závažně poškodily. Celý rozbolavělý, pohmožděný, jsem naštěstí vstal. Sotva jsem se dobelhal ke skoro ulomenému volantu. Jen jsem se ho dotknul, zůstal mi v ruce. S posledními vypětím sil jsem se donutil jít ke dveřím, které jsem vylomil.
Pořádným napřáhnutím jsem plastovému disku umožnil parádní let. Tímhle účinným rozhodnutím jsem proříznul několik bezkrevných hrdel stvůr. Tehdy jsem očekával nějaké projevy, aspoň zavřísknutí, nepatrnou výměnu pozice, vystříknutí tekutiny. Oni se nikterak neprojevili, nehlesli, nezaměnili skrčené útočné pozice, nic. Každopádně jsem kulhavě, unaveně obešel tyto proříznuté zrůdy. Mířil jsem k márnici, blízko níž jsem narazil na starého dobrého dobrodruha Toma.
"Vítej!" zavýskl nevzrušeně. "Vidíš mou moc," pravil zaujatě.
"Jakou moc?" podivil jsem se podrážděně.
"Mou, že jsi zlikvidoval tyto zrůdy, za to můžeš poděkovat mně. Nehněvej se, bezmocný zoufalče. Nepátrej po svoji rozkošné Aleně. Je rozpáraná. Chceš-li se přesvědčit, pojď," řekl a vběhl do márnice. Neodvážil jsem se neuposlechnout rozkaz. Vstoupil jsem do márnice.
"Jak to že střevní potíže náhle zmizely?" podivoval jsem se přitom. A vůbec, jak se dostal sem? Hm.
5. kapitola: Podvod
Pomyslet na nezodpovězené dotazy znesnadňovaly prosvítající čisté dečky nemocničních neposkvrněných lůžek seřazené do kolonie na obou stranách. Zahalovaly oválné tvary bezpochyby bezvládných pacientů. Evidentně neumytá podlaha, detaily márnice se odlišovaly výraznou šťávou. Zatuhlé vnitřnosti mi zvedaly žaludek. Horečně jsem si přál se převtělit do neznámého, nepamatovat si svoje prožitky, nebýt chybný a neoblíbený. Chvílemi jsem si přehrával v mysli představu naprostého cizince mnohem lepšího, než jsem já. Popíral jsem svoji pravou identitu. Nazýval jsem se bezchybným. Párkrát jsem si vybavoval sebe, v mém případě chybného Martina. Totálně jsem znepřítomněl. Zpočátku jsem ve snaze se cítit líp zobrazil vanu, do níž se nakláním, odporně blednu. Nedávím se, nechrlím hnusy. Pouze blednu, je mi mizerně. Naneštěstí to nebyla úplně pozitiva, pouze nepříjemné zážitky, jež mi nepřipadaly natolik hrozné, abych zkolaboval. Zato schránky odumřelých pacientů, uzamčení mechanických dveří, poslední úsek, jenž jsem zvládnul, ano. Imaginární Martin do schránek vrazil. "Do pr……… pytle," dořekl. Vynaložil hromadné úsilí, aby neřekl určitě sprostý výraz. Martinova kapsa se rozvibrovala. Aby vibraci kapse zneškodnil, vyndal mobilní telefon. Přijal hovor. Volal šmejd Tom. "Cha, cha," posmíval se falešným smíchem symbolizující posměch.
"Provinil jsem se snad?" optal se Martin nejistě. "A hlavně přestaneš mě věznit?" vyzvídal dále.
Na tuto otázku se odpověď nedostavila. Pouze to jeho předstírané "ha, ha."
"A…..a……..a, kdepak se nachází Alena?" koktal Martin." Volající zas předstíral smích. Navzdory adrenalinu, který se v Martinovi ještě pořád udržoval, došla mu trpělivost. Dočista ji pohřbil. Přitvrdil, zvýšil tón hlasu.
"Okamžitě mi pověz, kde se Alena vyskytuje! Okamžitě!"
"Alenina existence zametena," oznámil hlasem robota.
Martinův rozum polevoval, jeho emoce se rozbouřily jako vlna tsunami. Kladl výhružky, přací věty, evidentně vyjadřoval nelibost, nespokojenost nad nepřetržitým tokem výhružek a morbidních přacích vět.
"Cos Aleně provedl?!"
Mlčel.
"Odpověz! Slyšíš! Odpověz!"
Neozýval se. Martin nato nebral zřetel, stále naléhal, dokonce nekorigoval svoje reakce.
"Kéž bych tě rozpáral, vyndal tvoje střeva zaživa, kousek po kousku je nakrajoval, smažil na rozpálené pánvi a pořádně si zakousl," blouznil jsem. Ztratil jsem poslední zbytek rozumu. Posléze jsem se nepoznával. Nepoznával jsem se! To mnohé vypovídá. Takto nereagoval jenom imaginární Martin. Takto jsem reagoval já. Tu nepříjemnou zprávu jsem slyšel, jeho falšovaný smích jsem rovněž zaslechl. Bil mi do uší jako hrom, jež blýská a zraňuje. Ano, čtete dobře, nepoznával. Martina zažívajícího drama jsem si pouze vymyslel. Jeho reakce, prožitky patřily mně samotnému. Nejenom, že jsem se podceňoval nelichotivými poznámky, scházela mi Alena. Bezmocně jsem na ni zavolal: "Aleno!" Alena nikde. Byl to jen klam.
Komentáře
Okomentovat