ZRCADLO III.

2. kapitola: Alena

Alena si mezitím vyčítala svou nezodpovědnost, kterou nakazila svého klučinu, necelé dva dny. Nevystrčila paty z poněkud laciného a vzácného hotelu. Dále to však nedokázala snést. Vyrazila se ohromit pouštním zamrzlým jezírkem, doufat, že zažije totéž, že ji cosi vynese a že potká svého milého. Podařilo se, jen se neocitla v muži, chlapci, nejspíš ve spodním prádle asi patnáctileté dámy, ležící opodál sudu, na němž nějací žebráci získávali hřejivý žár pomocí levného zapalovače. Alena vstala, vyhnula se žebrákům, kteří by ji tělesně obtěžovali. Procházela změtí rozdělených zatáčejících cest občasnými otvory, jejichž škvírou by šla prohodit zlatá mince. A také bludištěm posetého několikery trhy Vietnamců prodávající nelegální látky. Nezastavovala, dokud nenarazila na naplněnou nádrž poškozenou vandaly, kteří nepřestávali v ničení, čehož si šlo lehce povšimnout. Samé poházené plechy střech obrněných paneláků. Plechy byly záhadně připevněné, asi něčím přibité a samé střepy, šroty čehokoli jezdícího, kluzký olej všude, silnice poseté různými nerovnostmi, vyrvané prkna otvorů, jimiž se vzhlíželo ven. Alena to všecko nevnímala, vnímala ovšem Patrika, mě, vandala. Zavolala na mě: "Patriku, přestaň!"

Zpočátku jsem netušil, koho tím myslí, vůbec jsem se tak nejmenoval, jmenoval jsem se Martin. Ostatní mi říkali, kašli na ni, jenomže jsem na ni nekašlal a odvětil jsem: "Polez!"

"Raději ne," odvětila.

"Nebuď srab, dělej, pohni kostrou nebo odprejskni."

" Nejsem zbabělá, zbabělý jsi ty, nedokážeš odmítnout. Promluvíme si později, jasný?" shrnula a na to odkráčela.

Sešli jsme se odpoledne v parku, ve kterém se nacházela spousta laviček na sezení. Co se týče ostatního, řekl bych hlavní: Popis parku není podstatný, Alenčiny rady ano.

"Hele, seber se a zeptej se sám sebe, kdo vlastně seš, Patriku."

" Kolikrát ti to budu říkat, jsem Martin. Tvá inteligence snad klesla na takovou nízkou úroveň, abys to nepochopila?" Alena se nenechala snadno vyprovokovat a řekla: "Ted jistě nejsi, probuď ho, určitě nato máš."

" Nebudeš mi poroučet, krávo blbá, odpal konečně."

Alena si uraženě odfrkla a povzdychla. Poslechla mě.

Velitel vandalů, k jakým jsem se zařadil, si chystal ve své dílně motorovou pilu, kterou vláčel do parku. Nasadil si ochranou masku, nastartoval motorovou pilu. Začal řezat lavičku na sezení. Piliny dřevěné lavičky začaly lítat různými směry. Zespod jeho ochranné masky kouknul a mírně se pousmál, vtom mně to docvaklo. Jsou to hlupáci, vždyť je může někdo načapat. Opravdu jsem zbabělec a hlupák. Jejich slovníkem jsem jim v podstatě řekl: "Čau, vzdávám to, ať si myslíte cokoliv." Odpádil jsem za Alenou. Jenomže nebylo po ni vidu ani slechu. "Aleno!, volal jsem. Vím, jaks to myslela, promiň." Neozývala se. Zašel jsem hlouběji do nějakého tajemného lesíka, v němž jsem se brodil podzimními lístky dosahující mého pasu. Netušil jsem, samozřejmě, jakého strašného netvora se dočkám.

Asi si teď říkáte, tohle se sem vůbec nehodí. To ovšem nemáte pravdu. Hodí se to náramně. Vždyť jsem potkal nemožné jevy v podobě neskutečného počasí neznáma, létajících sání, nevzhledných skřítků, vlkodlaků a tak dále. Je jich spousta. Kdybych je uváděl, určitě bych vás ukrutně nudil, popíši něco mnohem zajímavějšího. Zní to takto: Masivní vrstva listů zakrývala mohutné kmeny a koruny porostů. Zajímavé, žádný vánek větru je dosud neodfoukl, jako kdyby je uchvátily mechorosty natolik, že by se neodpoutaly. Mně to přinejmenším nevadilo. Aspoň jsem se soustředil na to nejpodstatnější. Nezmohl jsem se na domýšlení velmi špatných variant. Zmáhal jsem se fyzicky vytrvalým broděním listím překrývající nejznámější mechorosty, chozením po horských cestičkách, zdoláváním všelijakých skalisek a pochodem kolem docela hlubokých roklin, v nichž uvnitř číhaly hrůzostrašné bestie rozdělené do různých kategorií bezpečnosti.

Třeba takzvaný Lisťák se neřadil k bezpečným. Zabalil si Alenu do velmi slabé živočišné látky. Tu látku představoval vlastně on. Připomínal takový ohromný list bez stonku, listní žilky, spodkem trošku nafouklý, vrškem připomínal typický zúžený trojúhelník. Lisťákovy ruce se rovnaly tloušťkou běžnému smrtelníku. Nezdál se zrovna odolným, zdálo se jako by stačila jediná zápalka na konečné úmrtí. Působil hrozně zranitelně. Vlastně zranitelný nebyl, neviděl těmi mírnými tečky pod listnatým obloukovitým čelem, neslyšel ničím ani nedýchal, nemluvil, ani se zemí neplahočil, nemohl. Nechal se unést větrem. Směr svého letu zdatně korigoval. Pokaždé na zemi se rozbalil a chvilku vyčkal na nějakou kořist. V tom případě si ji zabalil a odletěl za dostatečného poryvu do oblasti skal do nějaké rokliny. Tam si spřádal kupy listí, kterými si obložil celou skalnatou roklinu zdola plnou točitých říms nahoře stáčejících se doleva i doprava i rovně. Vůbec to uvnitř nepřipomínalo roklinu. Vnitřek vyplňovaly úzké cestičky, po nichž se stoupalo. Postupem se cesta rozšiřovala. Horní římsy, zcela přírodní objekty, nebyly pokryty listy. Byly pokryté mechy, jež byly drženy příchytnými vlákny jasně zakořeněny do puklinek skalnatých říms. Tyhle puklinky skrývaly bahnitou půdu.

---

Aleniny kroky šustily listím. Našlapovala opatrnými krůčky na skalnatou římsu na mechy, jež hřály její bosé nožky. Začínaly jí oplétat, dusit, zakrývat její dýchací ústrojí. Větší ještěrka překonala vzdálenost krápníků. Položila docela jednoduchou hádanku: "Běží to neúprosně, dráždí to neustále, věčně to nedá pokoj. Co je to?"

"Čas," řekla Alena snad správně. Ještěrka se zamračila, zavrtěla hlavičkou. "Je to nafouklý míč," ohradila se ještěrka. To nedávalo smysl, míč nedráždí, maximálně, když vás trefí do hrudi. A to, nač se ptala, nebývá známo. Sedl spíš čas, nikoli míč jakékoli tvrdosti. Alena vznesla námitku, jakou ještěrka nepřipouštěla. A právě ona přestavovala pána mechorostů. Ještěrka jazykem oblízla její oblouky přerostlé mechy.

3. kapitola: Beznaděj

Stále jsem se brodil kupy otravných listů. Byl jsem zmožen, moje energie odpadávala, jako když na podzim padá listí. Dosedla na mně beznaděj. Neustálá dřina přišla vniveč. Poklekl jsem, vykřikl jsem to nejméně užitečné, naučené zrádnými uličníky. "Kurva, kurva," řval jsem, třebaže jsem si slíbil, že takové vulgarismy nepoužiji ani za nejstrašnějších dní. Zničil jsem list, na nějž jsem usedl. Obepjal jsem hlavu svými dlaněmi. "Klid, klid," opakoval jsem potichu. Přerývavě jsem oddychoval ztrápenými vzdechy. Zabíralo to, postupně jsem se zklidňoval.

Ani jsem nepomyslel na možné důsledky mého možného počínání a možnou marnost. Alena nemusí přežít. Třeba zemře, nemusím být naplněn radostí, třeba si náladu tímto putováním akorát podstatně zhorším. Možná se zhroutím svou neúspěšností a mou nezodpovědnou blbostí. Doplahočil jsem se pěkně daleko. Slunce začínalo zapadat. A já tady trucoval, omezovalo mě zoufalství na pravděpodobně nevydařený hon. Vzchopil jsem se tím, že jsem povstal, následným nadechnutím a vydechnutím. Aniž jsem se celý otočil, pohlédl jsem dopředu. Chvíli jsem zamyšleně hleděl do prázdna. Neměl jsem žádnou šanci.

Moje odhodlání pátrat zanedlouho vyprchalo. Důkazem bylo, že jsem se neotočil čelem, spíše jsem úspěchu ukázal záda a pomyslel jsem si: "Tuto výpravu balím, může se vyskytovat kdekoliv, pravděpodobně skončila pod drnem. Nepředpokládám úspěch. Zavolám svému bývalému doprovázejícímu do starodávných kopek naplněných spoustou důkladně zabalených mumií a pokladů našich pradávných předků."

On zbožňoval mumie, já zase poklady. Tímto zběsilým nápadem (mým) jsem nás zatáhl do pěkné šlamastyky. Mohl nás kdokoli chytit. Počkat nad kobkou. Ten, koho nakonec čapli, neměl nic společného s každodenními koníčky takového podivína jako jsem já. Zajali mého lapku, jenž pobral mnohé vzácností stojící miliony dolarů. Pane bože, právě jsem se obracel o jeho pomoc, aby mi poskytl hole telefonicky! Přivolal jsem ohromné vojenské terénní vozidlo týmu profesionálních dobrodruhů. Ani se mě neptali, rovnou mě posadili dovnitř, zavřeli dveře a připásali mě do strany docela probleskujícími pásy. Později to zopakovali na sobě. Absolutně vlevo se rozkládalo mnoho laboratorních lahviček na kovových deskách s podstavci, jež byly zakryty hromadou neotevřených krabic. Vypnutý počítač na dřevěné stoličce vepředu, který rozděloval místnost, vyloženě překážel.