Přeskočit na hlavní obsah

LEŽ

Byl jednou jeden král, který povolal dva lidi na svůj dvůr. Jednoho muže a jednu ženu.

"Chtěli byste pro mne pracovat?" zeptal se král a muž řekl ano. Jeho žena ale řekla, že by pomáhala svému manželovi. Tak pracovali pro krále a žili šťastně a v míru. Jednoho dne četla žena knihu a v ní stálo: Král povolal dva lidi na svůj dvůr, aby pro něho pracovali. Sloužili mu a žili šťastně bez starostí, ale on jim zamlčel, že to bude trvat jenom po určitou dobu a ne navždy. Žena to vyprávěla svému muži, že dospěla k tomu, že král jim zamlčel, že to takhle bude po ohraničený časový úsek a ne na věčnost. Její muž řekl: "Co mám dělat?"
"Nic," odpověděla žena, "chtěla jsem ti jen povyprávět, co jsem četla."
"Proč jsi mi musela vyprávět, co víš jen ty?" zeptal se muž, "nyní budu trvale nešťastný a nebudu si moci užívat svého blahobytu."
"Správně," řekla žena, "ale alespoň to víš."

A muž už nikdy nebyl šťastný a nikdy se už netěšil ze života, protože mu jeho žena vyprávěla, co stálo v knize. On jí teď jen předhazoval, že věděl, že to nemá znát. Pak jí odebral všechny její knihy a nechtěl jí už nic nechat číst ze strachu, že by mu mohla vyprávět, že nebude žít a tudíž se nemusí ničeho obávat.

"Proč jsi schoval mé knihy?" zeptala se žena, "vždyť jsou to jen slova."
"S těmi slovy," řekl muž, "jsi mě obelhala; vyprávěla jsi mi, že je někde napsáno, že tento život nebude mít věčné trvání, že nás král obelhal, protože nám zamlčel pravdu, když nás povolal za prací na jeho dvůr. Ale král nelže, když neříká pravdu. Nesmíš všemu věřit, co čteš."
"Nemohu žít se lží," řekla žena, "a ráda bych, abychom oba znali pravdu, abychom byli připraveni, až nastane čas."
"Byl jsem vždy a v každé době připraven," řekl muž, "a mohu jen dělat, co král přikazuje."

A také on lhal a jeho žena to věděla. Ale už s ním nikdy nemluvila o tom, co mu na krátkou dobu dalo pokoj. Žena napsala autorovi knihy: "Proč jste napsal, král utajil pravdu. Odkud znáte pravdu?"
Ale nikdy nedostala odpověď a stále na ni čeká.


Zdroj:
Jakov Lind: Die Lüge
Překlad: Mirijam

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...

Hrdlička

Byli manželé. Manžel našel na ulici zbědovalé ptáče, hrdličku. Nebyla úplně jako holubi, tak ji vyhodili z hnízda. Ležela, ještě neuměla létat, srdéčko ji poplašeně tlouklo. Manžel přišel domů. V náručí malé stvoření: „Já ji naučím létat!“ jásal ve dveřích. „Jak to uděláš? Ty jsi se zbláznil. To nemyslíš vážně,“ odvětila manželka, v očích otázku. „Zůstane tu pták s námi, nebo ho manžel uloží někde do křoví, aby nepřišel k úrazu?“ „Napřed ji musíme nakrmit, aby se postavila na nožičky.“ Krmení vzal doslovně, když nechtěla z lahve, použil metodu z úst do úst. „Tebe už nikdy nebudu líbat! Víš kolik má bacilů a co za nemoci všechno přenáší?“ osopila se na něho manželka.   „Vždyť je to ještě miminko. Podívej, jaké má nádherné peří!“ rozplýval se manžel. Hrdlička po několika dnech dospěla do stavu, že byla schopna učit se létání. „Tady po bytě tedy ne. Jestli jí to chceš názorně předvést, otevři okno ve druhém poschodí, roztáhni křídla, tedy ruce a ...