Přeskočit na hlavní obsah

LEŽ

Byl jednou jeden král, který povolal dva lidi na svůj dvůr. Jednoho muže a jednu ženu.

"Chtěli byste pro mne pracovat?" zeptal se král a muž řekl ano. Jeho žena ale řekla, že by pomáhala svému manželovi. Tak pracovali pro krále a žili šťastně a v míru. Jednoho dne četla žena knihu a v ní stálo: Král povolal dva lidi na svůj dvůr, aby pro něho pracovali. Sloužili mu a žili šťastně bez starostí, ale on jim zamlčel, že to bude trvat jenom po určitou dobu a ne navždy. Žena to vyprávěla svému muži, že dospěla k tomu, že král jim zamlčel, že to takhle bude po ohraničený časový úsek a ne na věčnost. Její muž řekl: "Co mám dělat?"
"Nic," odpověděla žena, "chtěla jsem ti jen povyprávět, co jsem četla."
"Proč jsi mi musela vyprávět, co víš jen ty?" zeptal se muž, "nyní budu trvale nešťastný a nebudu si moci užívat svého blahobytu."
"Správně," řekla žena, "ale alespoň to víš."

A muž už nikdy nebyl šťastný a nikdy se už netěšil ze života, protože mu jeho žena vyprávěla, co stálo v knize. On jí teď jen předhazoval, že věděl, že to nemá znát. Pak jí odebral všechny její knihy a nechtěl jí už nic nechat číst ze strachu, že by mu mohla vyprávět, že nebude žít a tudíž se nemusí ničeho obávat.

"Proč jsi schoval mé knihy?" zeptala se žena, "vždyť jsou to jen slova."
"S těmi slovy," řekl muž, "jsi mě obelhala; vyprávěla jsi mi, že je někde napsáno, že tento život nebude mít věčné trvání, že nás král obelhal, protože nám zamlčel pravdu, když nás povolal za prací na jeho dvůr. Ale král nelže, když neříká pravdu. Nesmíš všemu věřit, co čteš."
"Nemohu žít se lží," řekla žena, "a ráda bych, abychom oba znali pravdu, abychom byli připraveni, až nastane čas."
"Byl jsem vždy a v každé době připraven," řekl muž, "a mohu jen dělat, co král přikazuje."

A také on lhal a jeho žena to věděla. Ale už s ním nikdy nemluvila o tom, co mu na krátkou dobu dalo pokoj. Žena napsala autorovi knihy: "Proč jste napsal, král utajil pravdu. Odkud znáte pravdu?"
Ale nikdy nedostala odpověď a stále na ni čeká.


Zdroj:
Jakov Lind: Die Lüge
Překlad: Mirijam

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

SILVESTROVSKÁ PROCHÁZKA ROKU 2023

K poslední dlouhé noci jsme vykonali krátkou 1,5 hodinovou túru přes Kraví horu a Wilsonův les.   Vyhlídka na Brno z bývalé sjezdovky v Žabovřeskách. Počasí bylo teplé, kolem 5 o C. Slunce se ale schovalo. Oblíbené graffiti   Studánka ve Wilsonově lese   Všem a nejen těm, co zavítáte na můj blog, přeji krásný Nový rok 2024 a všechno dobré. Velice si vážím vaší věrnosti a doufám, že se zde budeme setkávat i nadále. V srdci chovám naději, že naše zemička bude vzkvétat. Vždyť je zde tolik dobrých a schopných lidiček.  Převzato z Pinterestu V Novém roce 2024 vítá Mirijam  

VÝSTAVA ALFONS MUCHA

Nedávno jsem navštívila výstavu v mém rodném městě v Ivančicích, kde se narodil 24. července 1860 i malíř světového jména Alfons Mucha. Žil v období secese, a to ovlivnilo i jeho tvorbu. Jeho práce zobrazují především ženskou krásu. Jeho otec Ondřej byl vyučený krejčí, pocházel z vinařské rodiny a v pozdějším věku působil jako soudní úředník v zadním traktu budovy v Ivančicích. V bývalé budově soudu se nyní konají výstavy významných osobností města Ivančic. Nejznámější jsou Alfons Mucha a český herec Vladimír Menšík. Ondřej poslal syna Alfonse na Slovanské gymnázium do Brna. Pražská akademie mu byla zprvu odmítnuta z důvodu nedokončené střední školy. Školu nedokončil ne v důsledku svého zdravotního stavu, jak prohlašoval, ale pro velký počet neomluvených hodin. Dobré známky měl Mucha z kreslení a ze zpěvu. Přesto Muchovy tvorby si všimnul profesor Lhota. Po školním neúspěchu působil Alfons Mucha jako písař u soudu v Ivančicích. Jedna z jeho prvotin bylo zhotovení divadelní dekorace pro

PŘEKVAPENÍ K NAROZENINÁM

Dcera se narodila krátce před novým rokem, ale za to vlastně může švagrová. Přišla k nám na návštěvu a říkala, že pokud už mám porodní indicie čtrnáct dní, neměla bych váhat a zajít za svou gynekoložkou, neboť se miminko pravděpodobně chystá na boží svět. Sice takhle už se chystalo dva týdny, nicméně dala jsem se přesvědčit a nechala nedovařený oběd nudle na sladko s tvarohem a vypravili jsme se s manželem za mojí doktorkou. Lékařka provedla testy a hned mne odeslala do porodnice. Chtěla jsem rodit v rodném městě, tak nás čekala ještě 30 minutová jízda. Naložili jsme syna a vydali se na cestu. Bylo nasněženo, námraza a první větší kopec nebyl schopen manžel vyjet. „Uklidni se, neblázni, žádné bolesti nemám, nespěchej,“ konejšila jsem ho. Dorazili jsme do města, ale moje máma, která měla pohlídat syna po tu dobu, než mne manžel doprovodí do porodnice, nebyla doma. „Je u kadeřnice,“ sdělila nám sousedka. Našli jsme ji pod sušákem. „Nemohu hlídat, musím si nechat upravit vlasy.“ „Neblbn