Přeskočit na hlavní obsah

DĚDICTVÍ

Přišel jsi na svět bez ničeho, takže jedna věc je jistá - nic ti nepatří. Přišel jsi úplně nahý, ale s iluzemi. To je důvod, proč se všechny děti rodí s rukama sevřenýma v pěstičky ve víře, že si sebou přináší bohatství - a tyto pěstičky jsou úplně prázdné.

Přišel jsi úplně nahý, ale kdo může prokázat, že máš iluze? Nemáš vůbec nic. Jsi nepopsaná tabule rasa. Čistý, jak nepopsaný bílý list papíru bez linek. Děti se rodí s ručičkama sevřenýma v pěst. Co když chtějí chytnout duši do své myšlenky? A nepustit.

A všichni umíráme s otevřenýma rukama. Zkus zemřít se zaťatými pěstmi - nikdo doposud neuspěl. Nebo se zkus narodit s otevřenýma rukama - ani v tomto nikdo neuspěl.

Dítě se rodí s pěstmi, s iluzí, že přináší na svět bohatství, ale v té pěsti nic není. Nic ti nepatří, takže jakého nebezpečí by ses bál? Nic nemůže být ukradeno, nic ti nemůže být odebráno.

Děti se rodí se zaťatými pěstmi bez iluzí. Třeba jsou to bojovníci a musí bojovat s celým světem, a aby svému úsilí dodaly vážnosti, mají ruce zaťaté v pěst. Ve skutečnosti jsou to bezbranná stvoření, odkázáni na naši péči a pomoc, ale ony samy jsou pro nás tím bohatstvím, pokladem.

Nic ti ani jim nepatří. Čeho se bát? Například, že někdo usiluje o můj/jejich život. Narodím se, jsem zde v životě a nechce se mi/jim z tohoto světa bez nějaké příčiny odejít. Právo na život je svaté právo každého člověka a bojíme se, že nám život bude odňat. Když jsem v životě, tak si patřím. Nikdo mi nemůže ukrást život, i když literárně nebo za určitých okolností lze i to, ale může mi život odebrat. Zabít mne, zavraždit.

Všechno, co používáš, patří světu. A jednoho dne zde všechno budeš muset nechat. Nebudeš schopen vzít si sebou vůbec nic.

Všechno, co používám, patří světu. Všechno, co jsem vytvořila, patří světu. Užívám to, co jsem vytvořila a co vytvořili jiní. Nashromáždila jsem to, co mi umožňuje důstojně a pohodlně žít a postarat se o své děti. Ať jsem nebo nejsem hamoun, všechno zůstane pro další pokolení. Jak říkávala moje maminka: "Do hrobu si to nevezmu." Z tohoto světa odejdu, jak jsem přišla - s ničím. Rozdíl je pouze v tom, že když přicházím na tento svět, mám ruce zaťaté v pěst, a když odcházím z tohoto světa, mé ruce jsou otevřené.

Zdroj:
Osho: Perly v kapse u vesty
Úprava a vlastní úvahy: Mirijam

Komentáře

  1. Ruku v pěst míval i předvoj dělnické třídy.

    OdpovědětVymazat
  2. zahradacihelna28. srpna 2019 v 4:46

    Nebo jak je napsáno v Eposu o Gilgamešovi: Jsem smrtelný jako každý jiný člověk, ale nad mými skutky nevládne smrt.

    OdpovědětVymazat
  3. [1]: Jenže předvoj dělnické třídy volal: "Proletáři všech zemí, spojte se!"

    OdpovědětVymazat
  4. [2]: Tak nějak. Jsme smrtelní, ale nad našimi skutky vládne život. Čili naše skutky jsou nesmrtelné.

    OdpovědětVymazat
  5. pribehynaivniblondyny29. srpna 2019 v 5:10

    Krása! Každému na ledničku! 👍🏻

    OdpovědětVymazat
  6. [5]: Chtěla jsi napsat na jedničku, že ano?

    OdpovědětVymazat
  7. [3]:
    Kdežto spojaři volají:
    "Spojaři všech zemí - proletujte se!"

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

UŽ TÉMĚŘ VÁNOCE A NOVÝ ROK 2025

Jak tak jdem tím zdejším světem, uniká nám, v čem se pletem …. spletla jsem se, že do zimy budu mít ponožky; ale ne s pomocí boží, ale s pomocí kamarádky jsem dokončila můj první pletací výtvor po 38 letech, kdy jsem definitivně odložila jehlice, těsně před vánocemi. Obr. 1: Jedna ponožka První ponožka je krpatá, jako vlnobití. Hlavně to přidávání, abych zachovala rovinu, mi činí problém. Pletařky ví. Prý mezi dva kopečky. Nevím, co mám pokládat za kopeček, tak splétám křivě. Přítelkyně mne nabádala, abych ji vypárala, ale já jsem si ji chtěla nechat jako odstrašující příklad na vzorek. Ale neodradilo mne to a pokračovala dál. Obr. 2 + 3: Dvě ponožky a tři ponožky Na obrázcích horní ponožka je ta nepovedená. Zbývající použitelné dvě se mi podařilo před vánocemi dokončit za značného přispění kamarádky, která občas se mnou ztrácela trpělivost. Občas jsme odložily jehlice, daly si panáka, ohlásila jsem, že dnes už plést nebudu. Do příště mi to opravila. Jinak bych ...

COPAK SE TO UDÁLO?

Copak se to událo bylo toho nemálo vypravil se na svět klouček kolem sebe velký hlouček.   Komu se to podobá mámě, tátovi či na oba dědovi či bábě odpoví vám hravě.   Jsem jaký jsem sobě podoben přináším vám radost, smích podoben komu? To je ve větvích.     Obr. 1: V porodnici    Obr. 2: Po třech dnech doma   Obr. 3   Obr. 4: Výbavička pro „velkého kluka“    Obr. 5: A po měsíci už si hraje     Obr. 6: Velikonoční Dostala se mi do rukou veselá velikonoční říkanka: Hody, hody, doprovody, kuřátko šlo do hospody, dalo si tam frťana, tancovalo do rána.   Obr. 7: Kuřátko   Mějte se hezky.  

John G. II.

A tak, kladením prken po celé délce, udělali průchod, kůň se pohyboval s krajní opatrností, třásl se s plným vědomím nezvyklého nebezpečí, ale vydržel. Oporou mu byla přítomnost jeho pána a přátel na obou stranách. Když se pohybovali, vichřice na ně udeřila s veškerou svou zuřivostí. Teď už bylo chladněji a déšť se změnil na dešťové srážky a zabodával se do jejich kůže malými ostrými jehličkami. Skelet mostu je držel vysoko zavěšené v samém srdci bouře. Znovu a znovu mocné poryvy, které se náhle objevily, jim přímo nabízely, aby jejich nohy ztratily rovnováhu. Přesto pomalu postupovali a neztratili své držení těla. Pak přešel další kůň. Převáděli vždy jen jednoho koně. Neodvážili se jich převést více najednou. Nakažlivá obava jednoho, reagujícího na druhého, by mohla způsobit paniku. Kůň, který by se bál postupovat vpřed nebo byl plachý, by si dozajista v nejlepším případě zlomil nohu na tomto pražcovém přechodu. Takže jeden po druhém pokračovali v přechodu přes vodní překážku a když s...