TAK UŽ SE ROZHODNI

Syn nemá rád vajíčka na hniličku. Když byl malý, manžel, coby gurmán připravil špenát s knedlíkem a vajíčkem, zpracovaným tímto způsobem. Vejce rozkrojíte a šklebí se na vás jakýsi třaslavý, žlutý sliz.

Usedli jsme k prostřenému stolu. Syn se podíval na vejce, vejce na něho. Rozkoukal se do pléna a rezolutně prohlásil: "Tohle jíst nebudu." A očima ukázal na vejce.

"Musíš!" zavelela hlava rodiny. Synovo rozhodnutí nikdo nebral vážně. Zavřel oči, překonával se. Lžíce se přiblížila k ústům. Ozval se dávivý reflex. Hlava rodiny se na něho pohoršeně podívala. "Ani u jídla se chovat neumí."

"Mně to nedělá dobře, já to vejce nebudu."

"Už jsem řekl," zavelel manžel. "Co se uvaří, to se sní a bez odmlouvání."

Následoval další pokus o zanesení sousta do úst. A opět se ozval ten nepříjemný zvuk dávení. Marná snaha. Synovo vejce zůstávalo stále na talíři. Lžíce mi při každém nelibém zvuku zůstávala na půli cesty mezi talířem a ústy.

"Neměl bys ho nutit. Vidíš, že mu to nedělá dobře," pronesla jsem nesměle. Manžel neustoupil ani o píď. "Ať si nevymýšlí."

Už už se zdálo, že přece jenom aspoň kousek se zadaří pozřít, ale při pocitu, že cosi žlutého, lepkavého a nevábného sklouzává synovy do krku, se v něm ozval pud sebezáchovy a s nepříjemným, dávivým zvukem se kousek vajíčka zase ocitl na talíři.

To už bylo příliš. Okamžitě jsem se rozhodla. "S vámi stolovat nebudu!" zařvala jsem a vlastním vejcem jsem švihla do svého talíře. Špenát se rozprskl na čerstvě vymalované kuchyňské stěně. Vymrštila jsem se a rychlými kroky jsem si to namířila pryč z kuchyně. Manžel při pohledu na tu spoušť nejen na talíři, ale teď hlavně na "zelené" zdi, to nevydržel a rozpoutal vajíčkovou válku. Hodil po mně vejcem. Nezasáhlo mě a s tichým smutkem stékalo po kuchyňských dveřích. Lízlo mi jen pěšinku, ale to stačilo k tomu, abych se rozpálila do běla.

Rozhodnutí, nerozhodnutí. Vůbec jsem neměla čas přemýšlet. "Co si to dovoluje?" v hlavě mi hučelo jako v úle. A jako když do mne bodne včela, přiřítila jsem se k němu, chytla ho pod krkem, přitiskla k ledničce a výhružně na něho řvala. "To bylo naposledy, cos něco takového udělal. Copak nevidíš, cos způsobil?"

Nedělní oběd skončil. Děti koukaly jako opařené.

Kuchař se ubránil.

Co na tom, že děti ve škole a školce vyprávěli, že maminka bije tatínka.

Jestli to bylo ode mne správné rozhodnutí, nevím. Ale syn dodnes nejí vajíčka na hniličku.