Syn nemá rád vajíčka na hniličku. Když byl malý, manžel, coby gurmán připravil špenát s knedlíkem a vajíčkem, zpracovaným tímto způsobem. Vejce rozkrojíte a šklebí se na vás jakýsi třaslavý, žlutý sliz.
Usedli jsme k prostřenému stolu. Syn se podíval na vejce, vejce na něho. Rozkoukal se do pléna a rezolutně prohlásil: "Tohle jíst nebudu." A očima ukázal na vejce.
"Musíš!" zavelela hlava rodiny. Synovo rozhodnutí nikdo nebral vážně. Zavřel oči, překonával se. Lžíce se přiblížila k ústům. Ozval se dávivý reflex. Hlava rodiny se na něho pohoršeně podívala. "Ani u jídla se chovat neumí."
"Mně to nedělá dobře, já to vejce nebudu."
"Už jsem řekl," zavelel manžel. "Co se uvaří, to se sní a bez odmlouvání."
Následoval další pokus o zanesení sousta do úst. A opět se ozval ten nepříjemný zvuk dávení. Marná snaha. Synovo vejce zůstávalo stále na talíři. Lžíce mi při každém nelibém zvuku zůstávala na půli cesty mezi talířem a ústy.
"Neměl bys ho nutit. Vidíš, že mu to nedělá dobře," pronesla jsem nesměle. Manžel neustoupil ani o píď. "Ať si nevymýšlí."
Už už se zdálo, že přece jenom aspoň kousek se zadaří pozřít, ale při pocitu, že cosi žlutého, lepkavého a nevábného sklouzává synovy do krku, se v něm ozval pud sebezáchovy a s nepříjemným, dávivým zvukem se kousek vajíčka zase ocitl na talíři.
To už bylo příliš. Okamžitě jsem se rozhodla. "S vámi stolovat nebudu!" zařvala jsem a vlastním vejcem jsem švihla do svého talíře. Špenát se rozprskl na čerstvě vymalované kuchyňské stěně. Vymrštila jsem se a rychlými kroky jsem si to namířila pryč z kuchyně. Manžel při pohledu na tu spoušť nejen na talíři, ale teď hlavně na "zelené" zdi, to nevydržel a rozpoutal vajíčkovou válku. Hodil po mně vejcem. Nezasáhlo mě a s tichým smutkem stékalo po kuchyňských dveřích. Lízlo mi jen pěšinku, ale to stačilo k tomu, abych se rozpálila do běla.
Rozhodnutí, nerozhodnutí. Vůbec jsem neměla čas přemýšlet. "Co si to dovoluje?" v hlavě mi hučelo jako v úle. A jako když do mne bodne včela, přiřítila jsem se k němu, chytla ho pod krkem, přitiskla k ledničce a výhružně na něho řvala. "To bylo naposledy, cos něco takového udělal. Copak nevidíš, cos způsobil?"
Nedělní oběd skončil. Děti koukaly jako opařené.
Kuchař se ubránil.
Co na tom, že děti ve škole a školce vyprávěli, že maminka bije tatínka.
Jestli to bylo ode mne správné rozhodnutí, nevím. Ale syn dodnes nejí vajíčka na hniličku.
Některé historky jsou s odstupem času velmi legrační 😀😀 Rozhodnutí Vás obou koukám bylo emotivní. Synovi se vůbec nedivím, že vejce na hniličku dodnes nejí,já to jen četla a natahovala s ním, i když mám takhle vajíčka celkem ráda 😀😀😉
OdpovědětVymazatPobavila jsi mě, tak si představuji "italskou rodinku"
OdpovědětVymazatTěší mė, že jsou i jinē rodiny, vystavěnē na stejných emocích :))
OdpovědětVymazat[1]: Já ani mouše neublížím.
OdpovědětVymazat[2]: Já jsem kliďas. Ale když už mne něco vyvede z konceptu, pak to stojí za to.
OdpovědětVymazatna hnilicku milujem, som asi pervrzny...
OdpovědětVymazat[3]: To si říkáš - nerozhoduj se ukvapeně. Ale když kotel přeteče, vybuchneš jak papiňák.
OdpovědětVymazatA to jsem ta, co udržuje pořád dobrou náladu.
[6]: To by jsi některým členům naší rodiny udělal radost.
OdpovědětVymazatA co takhle syrové vajíčko! Kvůli zpívání. Mně by nepomohlo ani to, ale klávesy jsem si oblíbila. U nich se jen lehce houpu do rytmu (nebo mimo něj)
[5]: Já jsem také klidná, hodná, tolerantní, ale nesmí mě nikdo naštvat nebo snažit se mě tzv. slušně občurat, pak mi bikne a konec, ale většinu života jsem mezi maskuliny.... je lepší když si myslí, že jsem potvora....občas...někdy...často...
OdpovědětVymazatPo mne jednou má matka hodila borůvkovým knedlíkem, už omaštěný rozpuštěným máslem a posypaný tvarohem.
OdpovědětVymazatTehdy jsem plně pochopil přirovnání:
"Stříká jako švestkovej knedlík".
Tu kuchyni jsem pak musel vymalovat.
[9]: Já si s pánama více rozumím. Když něco provedu, hned vím, na čem jsem.
OdpovědětVymazatS ženskýma bývá někdy svízel - zkoušejí to, podlézají, nehrají fér a na to jsem citlivá ...
[10]: Mně to také nedošlo. Pochopila jsem to až v tom okamžiku, kdy byla stěna zelená od špenátu. A přitom se to vejce neodrazilo ... Jen ten špenát. A bylo vymalováno. Od té doby má kuchyň zelenou barvu. Možná preventivně.
OdpovědětVymazat[8]: tak ak daleko zase nejdem. To zostavam radsej pri klavesnici, cim dalej, tym viac len pocitacovej, hoci aj na klaviri to zase bolestne skusam. Dali sme si to s terapeutkou ako liecebny ciel - zase aspon jednoduche melodie s tou ochrnutou (pravou) rukou, zatial s mizernym uspechom, ale bojujeme...
OdpovědětVymazat[13]: však víš, že se dá naučit i jednou rukou psát na klávesnici. Klávesy by nebyly takové komfortní, ale k vybrnkávání melodie a zazpívání (i bez vajíčka ) to bohatě stačí.
OdpovědětVymazatKreslíš levou rukou, píšeš, ale hlavně nevzdávej to, i když to bolí a úspěch není hned viditelný.
Ty na to máš!!!
[10]: To je ale nespravedlivý, malovat měla mamina...
OdpovědětVymazatTohle bylo naprosto správné rozhodnutí... Respekt.
OdpovědětVymazat[16]: Já jsem nejenže znovu nemalovala, ale ani jsem tu spoušť nebyla schopna uklidit.
OdpovědětVymazat[10]: [15]: Souhlasím. Byls v tom naprosto nevinně.
OdpovědětVymazat[17]: To úplně chápu. Také jsem nutila Druhorozeného do ovocných knedlíků nebo leča, stačilo mu se lehce zadávit a nechala jsem toho...
OdpovědětVymazat[19]: Vidím, že jsi také na některé kulturní vložky u jídla neměla nervy. Člověk se chce taky a s chutí najíst, ne?!
OdpovědětVymazat