2. kapitola: PROKLATÁ ŽÁRLIVOST
Ačkoliv si David zdejšímu ovzduší a ztrátě své nejmilejší přivykl, nepřestával na ni myslet ani jedinou vteřinu, takže navazovat přirozeně přátelské pouto okamžitě zavrhl. Stále upínal svoje myšlení k tomu, jestli někdy dokáže se od toho obrázku jejího roztomilého obličeje či jejího uličnického úsměšku, jenž vzbuzoval touhy, osvobodit. Pořád ve své hlavě viděl její jemnou pleť počínaje průvanem emocí vyjádřeným chomáči kouře shořené skříně, zanášejícího sympatickou lehkomyslnost versus adrenalinové proudy volného vzrušení, dokud si něco nevyložil absolutně špatně ve chvíli, kdy prošel jasně zářivým portálem, u něhož pocítil utrpení. Jasnou a zřetelnou proměnu na stejného čtrnáctiletého hocha, jakým doposud nebyl, čímž vyvolal pohromu. Bujná energie oválného modrého portálu totiž proměnila na prach celičká sídla, odkud přišel, jež zakrátko lehla bílým popelem jako sníh chladu. Pronikl teda touto branou do onoho dívčího údolí.
Vpadl přímo do Mariina něžného náručí. Objímali se vřele, do doby, než nějaký mladík trošku plácl do Mariiny roztomilé prdelky. David se na něho neurvale obořil, zpražil ho nahněvaným pohledem značícího jedině vztek. Prostě to nevydržel. Neřekl naštěstí nic, jen drze naznačil, ať jde obtěžovat jinou. Pak jeho nálada stoupla na maximum. Jenže tento okamžik zkazila svým posledním prohlášením, po němž následoval dlouhý, ten nejněžnější polibek, jaký vůbec může být. Tentokrát se neudržel, prostě vybuchl. Odešla zase otročit a prohlásila směrem k němu:"Měj se miláčku,"a k Davidoviještě"čau, ty nerváku," samozřejmě posměšně.
Copak prošla určitými změnami? Stala se snad namyšlenou, nebo co? Znovu a znovu se na tohle ptal sám sebe. Rozbouřené emoce se vzedmuly, rozhořely se jako požár pohlcující hordu stromů. Zoufale se je pokoušel zastavit, pořád dokolečka dokola přemítal, jestli není náhodou k tomu nucena. Mýlil se a o to to bylo horší. Vrátil se do Mariina domu, kde se podíval na sebe do zrcadla, do nějž vztekle udeřil oběma pěstmi, načež jej rozbil a po rukou, kterými do zrcadla udeřil, mu začala téct krev.
Vyrazil ven omrknout dušnou atmosféru. Většina hochů vypleňovala vesnické osady, mlátili kohokoliv z legrace, vydírali nespočetné hodiny kolemjdoucí, zesměšňovali naivní citlivky. Na druhou stranu za prostého dne bývali slušní vzdělaní a možná on sám, hoch zamilovaný do jediné už přítelkyně byl čistá katastrofa. Anebo se mu to jenom zdálo, protože šíleně žárlil. Nejraději by tomu člověku věnoval pořádný výprask, dokonce by jej nejraději nechal pověsit, houpat ho na upnuté smyčce ke krku.
"Ne!, to by nebylo absolutně správné, zešílel jsem?" pomyslel si, načež prudce kopl do jedné ze středověkých budov postavené z pevného kamene. Uštědřený kopanec způsobil menší prasklinu.
Na to zareagovala hlídka údolí okamžitě, pevně uchopila jeho paže a svírala je. David se tvrdohlavě vzpínal, obrněná hlídka ho bolestivě držela. David neustále hulákal totéž: "Pusťte mě, vy parchanti, pusťte mě!" dokud nepřistoupil k němu stejný mladík. Prosebně se na něho zadíval, on místo souhlasu odvrátil zrak. "Mám přece právo koupit si aspoň odpustek!" vykřikl. Opět se žalostně, prosebně zadíval onomu mladíkovi upřeně do očí. "Prosím," zašeptal téměř neslyšným hlasem.
Asi třetího rána už podruhé stál před špalkem šibenice, jíž věnovali veškerou pozornost lidští diváci. Byli tišší než obvykle. Jediné nepříjemné zvuky vydávali dva diváci otravným hihňáním. Posílali si příšerné zprávy na adresu současného trestance. Tyhle dva určitě nenáviděl. Zase se otravně pochechtávali, pusinkovali kradmými polibky, obzvlášť Marie. Bylo to snad dvojnásobně horší než zažívat strašlivá muka. Toužebně očekával kata, ať přijde ukončit jeho trápení. Zanedlouho kat opravdu přišel splnit svou nelákavou povinnost. Zvedl vlastní čerstvě nabroušenou sekeru, skláněl ji trýznivým tempem. David mezitím promluvil očividným směrem.
"Marie, ty chceš, abych takto zemřel?"
" Jistě, za to cos provedl."
"Co jsem hrozného učinil?" vyzvídal dál.
"Zapříčinils smrt svých nejbližších," řekla naprosto klidně, nevzrušeně.
Vtom to Davidovi došlo, musel okamžitě vypadnout, zjistit, jaké další plány chystá Mariin společník. Musel ho špehovat, musel se přesvědčit, jestli nelže. Podezříval ho totiž. Jak však? Vůbec nevěděl, každopádně se pozorně rozhlédl, než se smířil se smrtí. Jestliže by nevyužil momentu, kdy mohl kata udeřit, trestancův osud by se vyplnil. David proto vmžiku vzal katovu sekeru, odřízl provazy držící tuhle dřevěnou desku, při čemž se deska spustila z prudkého kopce vyplněného kamenitými výmoly. Kat, kterého přejela mohutná dřevěná kola dřevěné šibeniční plošiny, se vzpamatoval příliš opožděně. David se držel špalku, seč mu síly stačily, neboť věděl, že jeho okamžiky mohou být sečteny, pokud nezareaguje ihned.
Potřeboval tuhle děsivou jízdu zastavit, jinak se stane nešťastnou obětí. Obával se nejhoršího, tedy smrtelného pádu na zem. Vyčítavě přemýšlel, pomaličku, pomalu, sžíraný neúnavnou závistí smíchanou s prudkou nenávistí. Tu pociťovali i Davidovi nejvěrnější přátelé. Sídlo těchto kamarádů pokrývalo několik zrnek prachu sněhové barvy. Všude všichni naříkali, častovali trestance nelichotivými výrazy, na popraviště směrem k odsouzenému se snesla směs nejrůznějších nadávek. Byly cítit zápachy spáleniny, rozpuštěných obyvatel. Zbytek zatemněn čirou pomstou zaplněnou agresí lákající bezpochyby oba zabít, shromáždit veškeré nebezpečí, rozšířit bujné světlo brány jasně modrým světlem spalující cokoliv živého, vyrazil spálenou krajinou.
Brodili se chuchvalci prachu, řekami hor skalnatých cest. Necítili žádnou námahu, nepotřebovali pít, zasytit si žaludek, kráčeli odolně beze strachu a veškerých zábran. Severní hory tyčící se vepředu byly leskle šedé, nebylo možné je přehlédnout. Vzali si s sebou na ně horolezecké vybavení. Všichni se spojili masivními provazy. Zahákli vlastní háčky do puklin hory, začínali se přitahovat dopředu vzhůru. Nalezli úbočí hory, jímž postupovali vpřed do rituální jeskyně prosvětlené třpytivou světlomodrou barvou. Její střed vyplňoval kruh, okolo něhož se nacházely kulaté prohlubně. Vzadu stál starý křesťanský oltář pokrytý dvěma železnými deskami posázenými červenými oky, jež zasunuli do propadlin, načež ta pronikavá zář vysvitla. Zalila dívčí údolí obestřené sutěmi lidských obydlí, koster. Šibeniční kola se vzňala, přičemž David, pohroužen do svých myšlenek, vylétl vzduchem směrem ke keři, v němž se ukryl. Sklopil hlavu, nesměle vzhlédl před sebe.
Komentáře
Okomentovat