Hovořit o problémech věkových stadií člověka je velmi náročný úkol.
Duševní život kulturního člověka má problematický ráz. Naše duševní procesy jsou z velké části úvahy, pochybnosti, experimenty. Za existencí těchto problémů vděčíme růstu vědomí. Odchýlení od instinktu a postavení do protikladu vůči instinktu vytváří vědomí. Instinkt je příroda a chce přírodu. Vědomí naproti tomu může chtít jen kulturu nebo její negaci. Všechno, co je v nás ještě přírodou, se problému vědomí - kultury hrozí, neboť problém lze nazvat pochyba. Odtud je krátká cesta ke strachu. Zhostí se nás lidský strach, že vědomí to přece jen nakonec nebude umět tak jako příroda.
Problém nás zavádí do osamělosti, kde není otec ani matka, do opuštěnosti bez přírody, kde jsme nuceni pouze k uvědomění. Musíme dělat vědomá rozhodnutí a řešení místo přírodního dění. Každý problém, tj. vědomí - kultura je nucení k tomu, abychom se rozloučili se vším, co je v nás nevědomé, dětské a přírodní. Toto nucení je tak nekonečně závažnou duševní skutečností, že tvoří také jeden ze stěžejních symbolických předmětů učení křesťanského náboženství. Je to oběť čistě přírodního člověka, oběť nevědomé, přírodní živé bytosti, jejíž tragika započala už požitím jablka v ráji. Ve světle onoho biblického hříchu se uvědomění jeví jako útěk. Z čehož vyplývá, že každé větší uvědomění nás stále více vzdaluje od ráje dětské nevědomosti. Od problémů každý rád odvrací oči a je-li to možné, člověk se o nich nechce zmiňovat anebo je ještě lepší je popírat. Člověk si přeje život jednoduchý, jistý a bez nesnází. Proto jsou problémy tabu.
Jak to, že člověk má vědomí? Nelze říci. Nebyli jsme přitom, když první lidé se stali vědomými. Rodiče vědomí mohou vypozorovat u svých malých dětí, dávají-li pozor. Když dítě někoho nebo něco poznává, pak instinktivně cítíme, že má vědomí. Proto to byl v ráji asi také strom poznání, který nesl tak osudové plody.
Úrovně vědomí by se daly rozdělit na čtyři fáze: (1) Dětská úroveň vědomí nezná žádné problémy, neboť nic ještě nezávisí na subjektu, jelikož dítě samo zcela závisí na rodičích. (2) Druhá úroveň by se časově umístit od puberty do střední fáze života. V normálním případě je dítě bez problémů, i když mnohdy bývá náročné na výchovu pro rodiče, vychovatele, učitele. (3) V dospělosti do stáří může mít člověk pochyby sám o sobě, a stát se nejednotným sám se sebou. U naprosté většiny lidí jsou to požadavky života, které často náhle přetrhnou nit s dětstvím. Mají-li lidé iluze, představy, které jsou v příkrém rozporu se skutečností, pak vznikají problémy. Bývají to i vnitřní duševní problémy. Ty vznikají i tehdy, když navenek jde všechno hladce. Problematické povahy bývají často velmi neurotické. Neurotik je nemocen, protože si svého problému není vědom, zatímco člověk problematický si svého problému vědom je a svým vědomým problémem trpí, i když není nemocen. Ve střední části života se člověku může zdát, že odhalil správný běh života, správné ideály, principy chování. Předpokládá jejich věčnou platnost a dělá ctnost z toho, že na těchto principech a zásadách lpí. (4) Stárnoucí člověk by měl být ve vědomí, že jeho život nestoupá a nerozšiřuje se, nýbrž že si neúprosný vnitřní proces vynucuje zúžení života. Přílišné zaobírání sebou samým je pro mladého člověka skoro hřích, pro člověka stárnoucího je to povinnost a nutnost, aby se vážně zabýval svým úplným bytostným Já. Slunce stahuje své paprsky, aby ozářilo samo sebe, poté co promrhalo své světlo na svět.
Hezké je porovnání se sluncem. Sto osmdesát stupňů našeho životního oblouku se rozpadá do čtyř částí. První, východní částí je dětství, bezproblémový stav, kdy jsme zatím problémem pro jiné, ale vlastní problematiky si ještě nejsme vědomí. Vědomá problematika se rozprostírá přes druhou a třetí čtvrtinu a v poslední čtvrtině, ve stáří, se opět noříme do onoho stavu, kdy bez starosti o svůj stav vědomí se opět spíše stáváme problémem pro jiné. Dětství a pokročilé stáří jsou sice svrchovaně odlišné, ale jedno mají společné, totiž ponořenost do nevědomého duševna. Dětství a pokročilé stáří jsou bezproblémové stavy života z hlediska vědomí versus nevědomí.
Zdroj:
C. G. Jung: Duše moderního člověka
Úprava: Mirijam
Ty jo Mirijam, dáváš článek za článkem. Jsi skvělá. A já furt čím jsem divná. A to je tím, že mám iluze, které jsou v příkrém rozporu se skutečností 🙈 😀 Co už...
OdpovědětVymazatTakže podle tebe jsem problematický, introvertní neurotik se sklonem k cholerství!
OdpovědětVymazat[1]: Já iluze nemám, i když bych třeba ráda, ale stejně se pořád divím. Hm...
OdpovědětVymazatKaždý introvert je neurotik, ale skrývá to. Ale kde jsi chytl tu choleru?
OdpovědětVymazatJak ráda bych se občas vrátila do fáze č.1
OdpovědětVymazatZdroj..."Duše moderního člověka".
OdpovědětVymazatHm., stáří je moderní? Rozumí tomu, co je moderní, ale po svém.
Každopádně článek je pěkně podán, díky za něj.
Introverti na Blogu cz. nejsou, tam jsou jen extroverti, kteří se musí a musí a musí zviditelňovat i kdyby měli psát třeba o ho..ě!
Děkuji za návštěvu mého blogu a komentář.
[5]: že? Ale pak by o mně rozhodovali jiní, a to se mi pranic nelíbí.
OdpovědětVymazat[6]: Stáří je prý moudré. Ale někdy mám pocit, že si nevzpomene ani co se naučilo v dětství.
OdpovědětVymazatBlog je virtuální svět a pěkná směska.
Ať extrovert nebo introvert, ale ať to ho... ě není,
to je potom k nepřečtení.
Za hlavu se držíš, pro Pána,
nebudu z toho spát do rána.
Není zač. Já ráda. Je to pěkné počteníčko.
[8]: Oprava. Vypadlo mi písmenko:
OdpovědětVymazatAť extrovert nebo introvert, ale ať to o ho... ě není, ...
Kaju se. :|)
[8]:
OdpovědětVymazatKdo to řekl, že stáří je moudré?
Možná stáří kolem 50 let, ale stáří nad 70 je už někde jinde, taková ta rčení, jako "starý člověk je jako dítě, či když nemůžeš tak přidej víc...", páne jo, tohle vymyslel ten, kdo se s tím v realitě nikdy nesetkal!
Ano, o tom jsem už přesvědčena.
Víš, tahle rčení je nejlepší prožít s někým přímo koho se týkají, to pak zjistíš, že realita se zcela odchyluje od nějakých pořekadel!
Jediné co platí je: "Kdo nezažil, nemůže posuzovat!"
[9]:
OdpovědětVymazatNekaj se,
píší blogerky o ho..ě a nekají se, i když by měly. Máš hezký blog, ale nevím nevím, zda tady na Blogu cz. uspěje.
Příjde mi, že od doby, kdy to Hanka - tedy adminka Blogu cz. zcela zabalila, že se Blog cz. podobá víc než hodně plátku Blesk - prostě co kdo, kdy s kým, proč, pro koho a ty největší blbosti tu mají zelenou. Promiň, to je můj osobní názor, jen můj...
[11]: Počkej. To je pro mne novinka. Hanka to definitivně zabalila? ooooooo)))
OdpovědětVymazatDíky za pochvalu blogu. Mám sice široký záběr, hodně rubrik, některé články jsou povedené, zato některé mé články mohou být terčem kritiky. Odpůrci se mohou vyřádit. Ale píšu o tom, co se mi vylíhne v hlavě a způsobem, který je vhodný pro daný článek. Komu se to nelíbí, ať si ... nebo sem už víckrát nepřijde. ;:) |-)
[12]:
OdpovědětVymazatPoslední článek na Srdci blogu, které psala Hanka je z 12.12.2018!
Komentáře pod ním "byly uzavřeny!" 2.3.2019, od té doby je... NIC...
Hanka zmizela.
Blog cz. drží VIP blogerky, je jich pár, které se točí či jsou na titulní stránce třeba i celý den, nic na Srdci blogu nového není, ani na stránce Autorského blogu - skoro PŮL roku!
Myslíš, že Hanka, coby admin Blogu cz. takto funguje? )
Jsem na Blogu cz. 10 let, zažila jsem už pár adminů, věř či ne, příjde mi to, že to tu povede za chvilku, vlastně, povedou jen 2 blogerky s Deníčky - Blesku zdar! )
Takže Srdce blogu v podstatě není k dispozici, když jsou komentáře uzavřeny ...
OdpovědětVymazatSnad se rozproudí nová krev. Lidé se stále hlásí. Otázka je, jestli jsou potom aktivní.
AK je myslím kapitola sama pro sebe. |-)