Co je to osobnost? Psychologie nám říká, že je to komplexní, celistvá individualita konkrétního člověka, který je zaměřený k uskutečnění svých životních cílů a rozvinutí svých možností ve společnosti. Je to soubor biologických, sociálních a psychologických aspektů. Projevuje se vždy jako celek a je tvořen vztahy k sobě, ke společnosti, k prostředí, k ostatním.
Psychická struktura osobnosti je tvořena psychickými vlastnostmi a rysy osobnosti, které se projevují v jejím jednání. Psychické vlastnosti osobnosti jsou relativně stálé a pro danou osobnost charakteristické. Ovlivňují prožívání, myšlení, jednání. Na základě psychických vlastností osobnosti se dá určit, jak bude člověk jednat, či jak se zachová v konkrétní situaci.
Důležité pro vznik kvalitní osobnosti je dětství. Často dochází k těžkým celoživotním poškozením způsobených nesmyslnou výchovou v rodině a ve škole. Pokud chceme těmto destrukcím zabránit, musíme začít přímo u kořene a položme si otázku: Čím to bylo a pořád ještě je, že se užívá hloupých a omezených výchovných metod? Kdo chce vychovávat, budiž sám vychován. Mluví se o tom, že z dítěte se musí vychovat osobnost, aby z něj něco bylo. Kdo však vychovává k osobnosti? V první řadě jsou to obvyklí nekompetentní rodiče, kteří jsou často sami po celý život polovičními nebo úplnými dětmi. Kdo by také od těchto obyčejných rodičů očekával, že budou "osobnostmi" a kdo kdy pomýšlel na vymýšlení metod, jak by se těmto rodičům mohla vštípit "osobnost? Proto se přirozeně očekává víc od pedagoga, od vzdělaného odborníka, který se již nějakým způsobem setkal s psychologií. O mladých lidech, kteří si zvolili pedagogiku jako životní poslání, se předpokládá, že jsou sami vychováni. Ale že by všichni do jednoho byli také osobnostmi, to si asi nikdo netroufne tvrdit. Jeden vedle druhého měli výchovu stejně defektní jako děti, které by měli vychovávat, a zpravidla jsou stejně tak málo osobnostmi jako ony. Náš problém výchovy všeobecně trpí jednostranným poukazováním na dítě, které má být vychováno, a právě tak jednostranným nedostatkem důrazu na nevychovanost dospělého vychovatele. Každý, kdo dokončil studia, si připadá jako hotově vychovaný, jedním slovem dospělý. Musí být přesvědčen o své kompetentnosti, jinak by nemohl vykonávat své povolání. Pochybnost a pocity nejistoty by ho ochromovaly a překážely mu, podrývaly by jeho tolik potřebnou víru ve vlastní autoritu a činily ho nezpůsobilým k výkonu povolání.
Od průměrného vychovatele se naprosto nedá očekávat nic víc než od průměrných rodičů.
Stále se mluví o výchově dítěte, ale mělo by se myslet i dítě v dospělém. V dospělém totiž vězí dítě, věčné dítě, cosi, co pořád vzniká, co nikdy není hotové, co vyžaduje ustavičnou péči, pozornost a výchovu. Je to ta část lidské osobnosti, která by se chtěla rozvinout k celosti.
Všechno, co chceme na dětech měnit, bychom měli asi nejdřív pozorně přezkoumat. Co když je to něco, co by se mělo raději změnit na nás. Možná nesprávně posuzujeme pedagogickou potřebu. Možná sami jsme ještě svým způsobem děti a do značné míry potřebujeme výchovu.
Osobnost je v dítěti klíčícím zárodkem, který se pozvolna vyvíjí jen skrze život a v životě. Moderní výchova už taková monstra vytvořila, zejména v případech, kdy do ní rodiče vkládají opravdový fanatismus v tom smyslu, že pořád dělají pro dítě "to nejlepší" a "žijí jenom pro ně". Tento ideál velice účinně překáží rodičům v tom, aby rozvíjeli sami sebe, a způsobuje, že to své "nejlepší" vnucují dětem. Děti jsou pak pobízeny k výkonům, kterých rodiče nikdy nedosáhli, a jsou jim vnucovány ambice, které rodiče nikdy nenaplnili.
K osobnosti nemůže vychovat nikdo, kdo ji sám nemá. Je potřeba splnit nekonečné množství podmínek a k tomu je potřeba celého lidského života se všemi jeho biologickými, sociálními a duchovními rozměry.
Osobnost se vyvíjí v průběhu života z těžko z genetických dispozic a teprve naše činy ukáží, kdo vlastně jsme. Jsme jako Slunce, které živí život na Zemi a plodí všelicos krásného, zvláštního i zlého; jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře, o kterých nic nevědí. Zpočátku nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme; a teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co začalo ráno.
Dosáhnout úplné celosti naší bytosti jakožto osobnosti je podle C. G. Junga nedosažitelným ideálem. Nedosažitelnost však není nikdy proti ideálu. Ideály jsou jen ukazatele cesty a nikdy nejsou samy o sobě cílem.
Zvláštní věta, se kterou po zamyšlení nezbývá než souhlasit, byla napsána Jungem v publikaci Duše moderního člověka. "Jako se dítě musí vyvinout, aby mohlo být vychováváno, musí se také osobnost nejdřív rozvinout, než se může podrobit výchově."
Vývoj osobnosti však znamená mnohem víc než pouhou obavu z toho, co zrůdného zplodí. Neznamená ani strach z osamocení, znamená také: věrnost vlastnímu zákonu. K procesu osobnostního vývoje musí člověka vést kauzální motiv, nejen nutnost, ale i jeho vědomé mravní rozhodnutí.
Osobností se stane jen ten, kdo dokáže vědomě přitakat moci vnitřního poslání, které se mu staví na odpor; kdo mu však podlehne, propadne slepému průběhu dění a bude zničen. To je velikost a spásná síla každé opravdové osobnosti - že se na základě svobodného rozhodnutí poddává svému poslání a vědomě převádí do své individuální skutečnosti to, co zažíváno nevědomě skupinou by vedlo jen ke zkáze.
Neuróza je obrana proti objektivní vnitřní aktivitě duše nebo trochu draze zaplacený pokus uniknout vnitřnímu hlasu, a tím i poslání.
Člověk, který necítí amor fati (lásku osudu), je neurotik: zanedbává sám sebe a nikdy nemůže říci jako Nietzsche: "Nikdy se muž nepovznáší výš, než když neví, kam ho jeho osud ještě zavede."
Hlas nitra je hlasem plnějšího života, širšího, rozsáhlejšího vědomí.
Vznik osobnosti znamená odvahu a tragické je, že právě démon vnitřního hlasu znamená zároveň nejvyšší nebezpečí ji jistou pomoc.
I světové dějiny jsou plné zvratů. Někdy dobro musí ustoupit. Někdy dobro, které je určeno stát se lepším, se zpočátku jeví jako zlo. A obráceně. Jak snadno se k nám může vloudit zlo, které se jednoduše prohlásí za něco, co může být potenciálně tím lepším. Problematika vnitřního hlasu je plna utajených pastí a nástrah. Je to ta nejnebezpečnější a nejkluzčí cesta, stejně nebezpečná a neschůdná jako sám život, pokud se zřekne zábradlí. Kdo ovšem nemůže svůj život ztratit, ani ho nezíská.
Zdroj:
C. G. Jung: Duše moderního člověka
Úprava: Mirijam
Komentáře
Okomentovat