DUŠE

Ve starších dobách existoval názor, že duše je podstatou života, těla, že je dechem života, jakousi životní silou, která během těhotenství, porodu nebo plození vstupuje do fyzického těla, do prostorovosti a s posledním dechem opět opouští umírající tělo. Duše je sama o sobě neprostorovou bytostí, a protože existuje před tělesným bytím a po něm, je také bezčasová a prakticky nesmrtelná. Tento názor, je-li posuzován z hlediska moderní vědecké psychologie, je nesmysl, pouhopouhá iluze.

Odkud pochází slovo duše? Duše (Seele, německy), stejně jako anglicky soul, gótsky saiwala, starogermánsky saiwalo, je etymologicky uváděna do souvislosti s řeckým "aiolos", což znamená pohyblivý, pestrý, měňavý. Řecké slovo psyche také znamená motýl. Saiwalo se ale také dává do souvislosti se staroslovanským sila. - Tyto vztahy tedy osvětlují prapůvodní význam slova Seele: je hybnou silou, tedy životní silou.

Latinské slovo animus - duch a anima - duše je totožné s řeckým anemos, to znamená vítr. Jiné řecké slovo pro vítr, totiž pneuma, ale také současně znamená duch. V gótském jazyce existuje totéž slovo v podobě us-anan, což znamená vydechovat (německy aus-atmen), v latině se vyskytuje v podobě an-helare, což znamená namáhavě dýchat. Ve starohornoněmčině byl spiritus sanctus (Duch svatý) pojmenován jako atum, tedy dech (německy Atem). V arabštině znamená slovo rih vítr, slovo ruh duše, duch. Podobnou příbuznost vykazuje řecké slovo psyche, které souvisí se slovem psýchó, totiž dýchat, psychos, znamená chladný, psychros - studený, a se slovem physa, což znamená dmychadlo. Tyto blízké souvislosti zřetelně ukazují, jak v latině řečtině a arabštině označení pro duši souviselo s představou pohybujícího se vzduchu "chladného dechu ducha". Odtud se dá předpokládat, že jednoduchý primitivní názor přisuzuje duši neviditelné dechové tělo.

---

Na základě tohoto vysvětlení se samo nabízí, že dech je pokládán za život, protože dýchání je znakem života stejně jako pohyb a hybná síla. V bibli se praví: "I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Genesis, 2,7) Jiný primitivní názor vidí duši jako oheň nebo plamen, protože teplo je rovněž znakem života. Pozoruhodné je spojení duše se jménem. Jméno jedince je jeho duše. Odtud pochází zvyk inkarnovat duši předků do novorozenců tím, že jim dáme jméno některého z nich. Tento čin znamená s největší pravděpodobností uznání vědomí já jako výrazu duše.

Současná moderní psychologie rozlišuje vědomí a nevědomí. Vědomí je intenzivní a koncentrované, prchavé, zaměřeno na bezprostřední přítomnost a nejbližší budoucnost a minulost. Má k dispozici jen individuální zkušenosti, které zahrnují pouze několik málo desetiletí. Další paměť je umělá a její základ leží v potištěném papíru. Oproti tomu nevědomí není koncentrované a intenzivní, nýbrž matné až temné, je svrchovaně extenzivní a nejparadoxnějším způsobem může vedle sebe řadit nejrůznorodější prvky. Vedle nezjistitelného množství podprahových vjemů disponuje nesmírným pokladem usazenin všech životů předků, kteří svou pouhou existencí nám dovolili vyprofilovat se jako lidský druh. Jung tento příznak nazývá kolektivním nevědomím.

Z našeho vnějšího pohledu se nám duševno jeví hlavně jako odraz vnějších procesů, které tyto procesy nejen podněcují, ale také příčinně vytvářejí. Stejně tak se může jevit na první pohled, že nevědomí se dá vysvětlit jen z vnějšku a z vědomí. Nevědomí je zde ale vždycky dříve. Vědomí je později narozeným potomkem nevědomé duše. Podle Jungových názorů je chybné interpretovat nevědomí v kauzální závislosti na vědomí. Zdá se, že opačný postup je správnější.

Striktně vzato my podstatu duševna nechápeme. Pokud ji chceme lidským rozumem pochopit, musíme dospět k protikladům fyzického i psychického rázu a stejně dojdeme k závěru, že psychično je cosi nepostižitelného. V jádru jsme zahaleni do psychických obrazů do té míry, že vůbec nemůžeme proniknout k podstatě věcí mimo nás. Moje psyche, psychika pozměňuje a zkresluje skutečnost. Sama fyzická bolest je odrazem psychického stavu, všechny mé smyslové vjemy jsou psychickými obrazy. Moje psychično představuje mou zkušenost a spojení s vnitřním a vnějším světem.

Pravda poplatná smyslům může stačit rozumu, ale nikdy nedává smysl lidskému životu. Tento smysl lidského života uchvacují a vyjadřují síly nitra člověka, které jsou v konečném důsledku hybateli a s konečnou platností rozhodují, ať dobře nebo zle. Rozum a dobrý úmysl nás nezachrání před světovou válkou nebo jiným katastrofálním nesmyslem.

Ó, duše má,

kdo tě poznává?

Na pranýř ji dát?

Budeš litovat.

Povláčí ji blátem,

neověnčí zlatem.

V prach ji zadupat,

už se chystá kat.

Drž se duše mého nitra,

znáš mne z včera, dnes i zítra.

Se mnou jsi v bezpečí

a svět se rozbrečí,

že nevydáš se všanc

A neztratíš svůj glanc.

Komu se chceš odevzdat?

JÁ tě přece navýsost mám rád.

Zdroj:

C. G. Jung: Duše moderního člověka

Úprava textu a báseň: Mirijam