4. ZAKLETÉ DÍTĚ
Asi znáš okamžiky, kdy se cítíš zaseknutý a zmatený. Nevíš, co dělat, a možná už ani nevíš, co vlastně chceš. O něco se ještě snažíš, ale začínáš tušit, že tvoje počínání přestává mít smysl. Chováš se úplně jinak než obvykle a nejraději bys někam zalezl a schoval se. Cítíš bolest, vztek nebo podivné znecitlivění a ztrátu energie.
"To přece nejsem já!" říkáš si, ale není ti to nic platné. Nakonec uděláš něco, čím danou situaci nenávratně pokazíš - vybuchneš, stáhneš se nebo se chováš jako škrobený panák …
A stalo se ti také, že to, po čem opravdu toužíš, nedosáhneš, protože se svou touhou zablokuješ a chováš se úplně nemožně?
Zakletí je založeno na zkresleném vnímání sama sebe a svého okolí, které nás vede k přesvědčení, že bychom měli být jiní, než ve skutečnosti jsme.
Každý z nás má dost vnitřní síly a energie, ale pokud se bude například vnímat jako slabý a nejistý, bude se chovat jako váhavý slaboch. Je to svým způsobem tragikomické, protože svou sílu, kvality i svůj potenciál máme stále k dispozici, ale nevnímáme je.
Ostatní nás přitom vidí jako silné dospělé a diví se, proč se chováme jako ustrašené děti. Často máme zakleté celé životní oblasti - pracovní nebo partnerské vztahy, vztah k penězům apod. a jsou lidé, kteří vnímají jako zakletý celý svůj život. Takoví lidé často potřebují psychiatrickou pomoc.
Zakletí často poznáme podle nepochopitelného a opakujícího se destruktivního chování.
Prožívání a chování zakletého dítěte
Jestliže se zakleté vnitřní dítě cítí špatně, musí být chyba jedině v něm (říká jeho vnitřní rodič). "Jedovatý stud", který při tom dítě zažívá, mu znemožňuje ukázat, jaké ve skutečnosti je. Když se mu podaří splnit roli, kterou mu jeho vnitřní rodič předpisuje, na chvíli si připadá jako pán světa, než se ho opět zmocní starosti a pocit méněcennosti.
Přitom však jako každé dítě potřebuje být aktivní a tak zkouší různé způsoby chování, které si "může dovolit". Občas se rozhodne vzbouřit a dělá pravý opak toho, co po něm vnitřní rodič chce, ale ani pak se necítí příliš šťastně.
Člověk se zakletým vnitřním dítětem touží po blízkosti druhých, ale když k ní má příležitost, utíká před ní, protože si ji nedovolí. Ve vztazích cítí úzkost a nejistotu - a současně krmí ostatní nepřesvědčivými výklady o svých úspěších nebo humornými výklady o svých neúspěších.
Zakleté dítě nesmí dát najevo (a často si ani nesmí uvědomovat) svá určitá přání, myšlenky nebo pocity. Místo toho se snaží obstát v očích svého vnitřního rodiče. Proto předstírá, že je jiné, než ve skutečnosti je. Vysílá na jeviště života ideální "falešné já". Může být při tom až překvapivě úspěšné, ale není šťastné, nemá to, co opravdu potřebuje, a ani nemá šanci to získat. Místo toho má jiné věci: úspěchy falešného já; pýchu nad tím, jak obstálo, ("Já jsem tak dobré!") a pohlazení od zakletého vnitřního rodiče ("Ano, jsi!"); a k tomu strach, zklamání, depresi nebo pocit prázdnoty. Dobře cítí, že se ve skutečnosti nejedná o vítězství. Za "úspěch" platí vysokou cenu, prohra mu však díky neúprosnosti postoje vnitřního rodiče připadá nebezpečná a zoufale se jí brání.
Pokud zjistí, že příkazy vnitřního rodiče jsou pro ně nesplnitelné, "vyrobí si" často velmi věrohodné příznaky, které mu umožní vyhnout se jejich splnění. Pocit ochromení, bolení v krku nebo bolesti břicha … Říká vnitřnímu rodiči: "Tak rád bych ti vyhověl, ale vidíš - teď nemohu …"
Jiným způsobem, jak se vyhnout kritice od vnitřního rodiče, je obvinit "ze svých selhání" druhé nebo je "logicky vysvětlit". (První případ je častější výsadou žen, druhý mužů.) Další možnou "bláznivou reakcí" je aktivní vyhledávání zakletých situací a poté vnitřní stažení, nemožné chování nebo útěk.
Citová nádrž zakletého vnitřního dítěte je těžce narušená, pohání ho spíše negativní energie než pozitivní. Navíc se často uprostřed života stane, že i ta mu dojde a nechá ho na holičkách.
Stálost zakletí
Na dně každého zakletí je skryta osamělost, zoufalství a beznaděj. I když je zakleté chování nesmyslné a destruktivní, je těžké se z něj vymanit.
Toto chování však má pro nás i pro naše okolí neblahé důsledky. Každý z nás má k dispo určitou živ. energii a je jen na něm, zda ji použije pozitivně ve svůj prospěch a ve prospěch druhých lidí kolem sebe, nebo negativně proti druhým nebo proti sobě.
Zrod zakletí
Základním prvkem, který "spouští" zrod zakletí, je obvykle příliš tvrdý přístup rodiče: "Pravdu mám já, ne ty!" Jakmile rodič "stiskne zuby" a začne prosazovat svou (jako malé zarputilé dítě), ze vztahu se stává místo spolupráce boj o moc, který dítěti upírá právo na samostatnost. Pokud dítě tento přístup přijme, ať už ze strachu, nebo z touhy zachovat si přízeň rodiče, přijímá své zakletí.
Výsledkem je, že dítě sice cítí bolest nebo ohrožení, ale nevšímá si jich, protože přejímá výklad dané situace od rodičů. Jejich chování vnímá jako naprosto jasný signál: "Dělej to, co po tobě chci, a nediskutuj!"
Dalším možným zdrojem zakletí je, když se rodič k dítěti chová jako dítě k rodiči a přenáší tak na ně svou odpovědnost. Kromě přímého vyjádření zmatku a bezradnosti a neverbální žádosti o pomoc sem patří i výroky jako: "Když nebudeš hodný, budu nešťastná a budu plakat." (Toto sdělení vyjadřuje "bezmocnou" závislost na chování dítěte a je velmi silnou manipulací.)
U zrodu zakletí stojí série několika důležitých, opakovaných situací z našeho dětství, ve kterých jsme v interakci s rodiči přistoupili na podřízení se jejich způsobu vidění a bez ohledu na své pocity se snažili chovat podle jejich představ. Zakletí rodiče vychovávají zakleté děti a všichni si pak v sobě nesou střípky zakletí.
Svobodné dítě
Jaký je rozdíl mezi zakletým a svobodným vnitřním dítětem?
Svobodné dítě smí být samo sebou, může cítit sebedůvěru i ve velmi nelidských podmínkách.
Většina z nás má v sobě "mix" svobodného a zakletého dítěte.
|
Narušený vnitřní dialog
Zranění i zakletí vnitřního dítěte jsou důsledkem narušeného vnitřního dialogu. To při zranění a zakletí přestává fungovat. Zatímco zranění se vztahuje k našemu prožívání, zakletí ovlivňuje naše chování ve vnějším světě. Zakletí bez zranění a zraňování neexistuje. Je to aktivní proces, kterým škodíme sami sobě i druhým lidem a kterým narušujeme svoje vztahy.
Opačným zakletím, při kterém je vnitřní rodič příliš silný, je situace, kdy je naopak příliš slabý a podléhá vnitřnímu dítěti natolik, že mu prakticky dovolí dělat si, co chce. Ani to není ideální situace, protože vnitřní dítě přirozeně potřebuje partnera a bez jeho reakcí se začíná chovat "bláznivě". Příliš dané situaci nerozumí, necítí se spokojené a současně si myslí, že si může dovolit cokoli (nebo že na tom, co udělá, nezáleží).
Osvobození ze zakletí
Získat svobodu místo zakletí je úžasný cíl. Tvůj život může mít smysl. Situace, kterým se vyhýbáš nebo si s nimi nevíš rady, můžeš řešit. V tvém těle může proudit energie, můžeš prožívat radost a lásku. Můžeš se skutečně setkat s druhými lidmi i sám se sebou, tvá citová nádrž může být plná (někdy i přetékat). Nestojí to za to?
Osvobodit se ze zakletí není jednoduché a dá to práci. Najít cestu ke svobodě znamená přijmout své pocity, změnit své vidění světa i sebe, změnit vztah k sobě i vnitřní dialog a změnit své chování a vztahy k druhým.
Prolomení zakletého scénáře
Situace, které přispěly k zakletí, mohou mít různý zdroj. Většinou pocházejí z dětství (nejčastěji se vztahují k problémům s rodiči), ale mohou to také být události z mnohem pozdější doby. Některé mají naopak kořeny v prenatálním životě nebo mohou souviset s porodem či velmi raným dětstvím
Prakticky vždy se na našem zakletí podílejí vzorce chování, které přijímáme od rodičů a které jsou často ovlivněny i událostmi, jež se staly kdysi dávno a nemusejí mít s námi přímou souvislost, ale nějakým zásadním způsobem zasáhly život našich rodičů a prarodičů. Podstatou každého zakletí totiž je, že to, co (už) není, má větší váhu než to, co skutečně je.
Jednoduchá cesta k osvobození neexistuje. Ty se musíš změnit! Právě ta cesta tě změní - cesta, kterou musíš vyšlapat vlastníma nohama.
Hledání cesty
Při terapii nemusíme hledat a vyvolávat staré situace (i když se někdy "jako zázrakem" vynoří některé z nich samy), místo toho můžeme procházet v přítomnosti situacemi, v nichž zakletý vzorec chování ožívá, a v nich hledat změnu.
Při léčbě musíme klienty naučit uvědomovat si a vyjadřovat jejich zakázané pocity. Ze starých scénářů se nevymaníme, dokud nezačneme vidět situaci novým způsobem a nezačneme se v reálném světě chovat jinak. A i tak naše scénáře nezmizí okamžitě.
Překážky na cestě ke svobodě
I po "zlomení kletby" má zakleté vnitřní dítě strach ze změny a často hledá, jak své zakletí udržet. V okamžiku, kdy už to vypadá, že jsme na nejlepší cestě, musíme často čelit nečekaným krizím.
Co můžeš udělat ty sama
Ø1. Zmapování situace (prozkoumání svého zakletí)
Ø2. Přijetí zakletého dítěte (přijetí svých "nepřijatelných" pocitů)
Ø3. Rozvazování uzlů (prohlédnutí přístupu vnitřního rodiče a jeho změny)
Ø4. Experimentování v realitě (zkoušení nového přístupu v reálném světě)
Ø5. Osvobození (obnovení zdravého použití sil ega)
Pro imaginaci vnitřního dítěte dobře poslouží pohádky. Jaké pohádky jsi měl rád ty? Jaké dětské knížky a příběhy? Nakolik osudy jejich hrdinů odpovídají tvým vlastním? Jaké vlastnosti mají a jak se chovají jejich hlavní hrdinové? Co by potřebovali, aby jejich životní příběh mohl být šťastnější? Jsou něčím zranění nebo zakletí? Co vlastně hledají a co jim schází? Byl by jejich příběh šťastnější, kdyby získali její vlastnosti? Pokud ano, zkus se s touto postavou ve svých představách ztotožnit. Jak by po jejich "spojení" mohl vypadat jejich životní příběh?
Vzory pohádek pro práci s vnitřním dítětem: Malá mořská víla, Malý princ.
Třetí krok: Rozvazování uzlů
Je třeba pochopit vnitřního rodiče a tvoje reakce na něj. Hádej se, oponuj, zkoumej, zjišťuj, co tě omezuje v tvém růstu, jaké výroky tě zraňují. Zkus změnit svůj vnitřní dialog, když se ti nelíbí, nebo vyměnit role.
Velmi pěkně je práce na posílení vnitřního rodiče popsána v knize W. Glassera Terapie realitou.
Změna vnitřního dialogu
Konfrontace s kritickým rodičem obvykle pomáhá uvolnit zaseklá místa v našem vnitřním dialogu, i když máme tendenci se ke starým, naučeným způsobům automaticky vracet. Na změně vnitřního dialogu je proto třeba aktivně pracovat. Nespěchej.
Pokud skutečně změníme svůj vnitřní dialog, zjistíme obvykle, že se nám daří lépe komunikovat.
Změna poselství
Podívej se pozorněji na to, co ti tví rodiče a prarodiče předávají jako "své poselství". Představ si, co je k tomu vedlo, a pak se rozhodni, jestli jejich poselství chceš přijmout, nebo odmítnout. V takovém případě si napiš své vlastní "poslání" a v imaginaci se s nimi setkej a řekni jim, že ses rozhodla jejich poselství změnit. Potom jim sděl své nové poslání.
Když se pokusíme své emoce skutečně vyjádřit, setkáváme se většinou s problémy. Odmalička se učíme, že se máme chovat určitým způsobem, a učíme se při tom nedávat své emoce v každé situaci bezprostředně najevo. Určitý rozštěp mezi prožíváním a jednáním je v dospělém životě přirozený.
My se však potřebujeme naučit, kdy a jakým způsobem své pocity dát najevo můžeme a jakým způsobem.
Osvobození
Když budeš dál pokračovat v experimentování, rychle přijdeš na to, že někdy se ti podaří zachovat tak, abys byla sama se sebou spokojená, a někdy v nich zase selžeš a vrátíš se ke starým způsobům jednání. Brzy ti to začne připadat normální. Nemusíš být přece dokonalá. Když se ti to podaří, začneš si najednou v zakletých oblastech svého života uvědomovat svou sílu, kvality a nové možnosti. To je počátek osvobození.
Klíče k životu
Když tvůj vnitřní rodič začne podporovat tvé vnitřní dítě a ono bude moci svobodně vyjadřovat svoje pocity a nápady, může se i tvůj dospělý začít chovat jinak. Může vnímat situaci, v níž se nachází, realisticky a současně s nadějí. Skoro vždy má před sebou volbu z několika různých možností.
Je otevřený vůči tomu, co přichází. Přijímá svoje pocity i pocity druhých lidí kolem sebe. Může použít svou dospělou sílu a zkušenosti i kreativitu svého vnitřního dítěte a jeho vnitřní rodič ho podporuje. Přijímám odpovědnost za svoje chování a druhým nechávám odpovědnost za jejich. Vím, kdo jsem, co chci a co dělám. A tak si můžu položit důležitou otázku: Kde je moje místo na této zemi? Na čem mi v životě opravdu záleží?
5. OTEVŘENÉ OČI
Vnitřní dítě hledá místo, kde by se cítilo dobře, hledá lidi, kteří by je měli rádi. Chce dělat něco, co má pro ně smysl. Chce si také hrát a užívat, touží po láskyplném objetí a hledá nové podněty pro svůj růst. Když zabloudí, hledá cestu domů.
Možná si dospělý a dítě dokážou lépe porozumět, když pochopí, že to, čeho si jako dospělí nejvíce kolem sebe všímáme, je fantazie, obraz, založený na pocitu strachu nebo bolesti. To není skutečný svět, ale tvoje fantazie o něm! Pokud osvobodíš své vnitřní dítě, může se změnit i tvůj dospělý.
Život je zázrak
Když se díváme na svět kolem sebe s otevřenýma očima, můžeme objevit podivuhodné věci, kterých si obvykle nevšímáme, protože jsme příliš zaujatí vlastními představami. Vnímej, co tu všechno právě teď, v tuto chvíli je. Zkus se dívat pohledem malého dítěte, které objevuje svět, dívej se kolem sebe s čistou, starostmi nezatíženou myslí.
Život je cosi neuvěřitelného. Něco, co by nemělo existovat, a přece existuje. Je zázračné, že existujeme my lidé, že existují stromy a ptáci. Je to skutečný zázrak, protože celý vesmír je mrtvý. Miliony hvězd a miliony slunečních soustav jsou bez života. Jen na naší malé planetě Zemi, která je jako nic - uvědomíme-li si její rozměry, je podobná zrnku prachu - právě tady vznikl život. Tady je nejšťastnější místo vší existence. Zpívají tu ptáci, rostou a kvetou stromy, žijí tu lidé, kteří milují, zpívají a tančí. Stalo se něco neuvěřitelného.
Osho
Pramen života
Život je zvláštní. Je plný utrpení i krásy. Před chvílí jsem se dozvěděl, že mladá žena ze sousedství, kterou znám od dětství, má rakovinu. Slyše jsem tu zprávu na zahradě - slunce svítilo, růže na záhoncích kvetly a vysoko nad hlavou mi zpívali ptáci.
Radost a smutek se střídají jako na kolotoči. Život a smrt jdou spolu ruku v ruce. Ty sám je můžeš každou noc a každé ráno zatít, když jdeš spát a když se potom probouzíš. Když otevřeš oči a přivítáš nový den, je to tady. Jsi přímo u zázračného pramene života, ale možná si toho nevšímáš, protože máš hlavu plnou věcí, které je třeba zařídit.
Studánka
Studánka je symbolem zdroje života. Ukazuje nám, jak vnímáme svou životní energii a jak s ní zacházíme. Nepřístupná, znečištěná, zanesená nebo vyschlá symbolizuje překážky a problémy, se kterými se v životě potýkáš. Příjemné zákoutí s tekoucí nebo tryskající vodou, ze které se můžeš bez obav napít, naopak ukazuje, že jsi v dobrém spojení se svou životní silou.
Jak by vypadal tvůj obrázek studánky v tvé imaginaci, kdybys ji namaloval?
Jak vypadá tvůj život?
Je hezké dívat se na svět kolem sebe "otevřenýma očima". Co se však stane, když se stejným způsobem podíváš sám na sebe?
To, že jsi živý, že můžeš "milovat, zpívat a tančit", je součástí zázraku života. Problémem je, že v každodenním chvatu nám na tyto tři činnosti příliš času nezbývá. Zkus si nyní odpovědět na několik jednoduchých a přitom těžkých otázek:
ØJaké to pro mě je být "poutníkem na planetě Zemi"?
ØJak můj život právě v tuhle chvíli vypadá?
ØNakolik jsem s ním spokojený?
ØCo od něj očekávám?
Ten, který jde do světa
Po čem vlastně toužíme? Čeho chceme v životě dosáhnout? Náš životní příběh někde začíná a někde končí. Poznej sám sebe a vydej se na cestu.
Dětské sny
Když vyrosteme, často své sny odložíme a "zapomeneme na své království". Místo toho žijeme běžný, každodenní život plný starostí. Už nevěříme, že nás může potkat něco pohádkového, a svou potřebu snů realizujeme tím, že je promítáme na druhé - na slavné zpěváky, sportovce, herce … Ale co zůstalo nám?
Někteří lidé dokázali svá přání a touhy transformovat tak, aby odpovídaly jejich skutečným možnostem, a vybudovali si vlastní malé "království".
Správná cesta
Jak vypadá tvá životní síla, umíš si ji vůbec představit? Zkus využít pohádkové podobenství a představ si ji v podobě zvířete.
Mé osobní zvíře
Zavři na chvíli oči a nechej k sobě ve svých představách přijít první zvíře, které tě napadne. Jak vypadá, jak se chová, co na ně říká tvé vnitřní dítě? Mohou se ti dva spolu setkat? Pokud ano, představ si to a pak si namaluj jejich setkání!
Jaké vlastnosti má zvíře, které sis představil? Která z nich ti připadá nejvýraznější? Vytvoř si z ní a ze jména zvířete "indiánské jméno" - např. Silný jelen, Lstivá liška, Bystrý kamzík. Nakolik toto jméno odpovídá tvé povaze?
Zvíře, které se objeví první, většinou symbolizuje podstatnou část naší osobnosti a její kvality. Pokud se ti jako první vynoří zvíře, které nemáš rád, nebo se ti u něj vybaví hlavně jeho negativní vlastnosti, může to být příznak zakletí. (Negativním pojmenováním se bráníš využít důležitou část své životní síly.)
"Osobní zvíře" nám může pomoci čelit strachu, udělat správné rozhodnutí a koncentrovat naši energii při cestě za ním. Až se někdy budeš potřebovat rozhodnout, zkus si uvědomit energii svého osobního zvířete a sám sebe se zeptat: "Jak by se v této situaci cítil Silný jelen (Bystrý kamzík)? Jak by se asi rozhodl?"
Když se příběh zašmodrchá
V každém příběhu nastanou kritické situace, které se musí vyřešit. Kromě vlastního odhodlání a schopností při tom často pomáhají kamarádi, známí, rodina. Pokud v takové dramatické chvíli nalezne intuice vnitřního dítěte správné řešení, pokud se spojí vnitřní podpora s vnější, pak si dokážeš poradit i v kritických situacích.
Tvá cesta nekončí
Převzetí vlády nad sebou samým není konečným cílem (život nekončí), ale jen důležitým mezníkem tvého života. Začíná další etapa. Mnoho úspěšných neunese sílu své slávy a začnou se chovat jako tyranové. Mnohé ženy jsou po svatbě zaskočené, že následuje všední život, a propadnou depresi.
Moudří ale vědí, že po slavnosti přichází běžná, každodenní práce - a po ní zase může přijít čas slavnosti. Je čas pracovat, čas milovat, zpívat a tančit.
A tak tě tady čeká jen otázka s otevřeným koncem: Jak bude tvá další cesta vypadat?
Příběh tvého života
Kde jsem nyní na své životní pouti?
Jaké to je přemýšlet o sobě jako o někom, kdo je zodpovědný za svůj život?
Důležité okamžiky tvého života
Tak jako v našem životě existují bolavá místakdy se náš život zadrhává, tak existují i klíčové, růst podporující okamžiky. Málokdy jdeme přímou cestou. Součástí našeho života jsou různé okliky, návraty a náhlé změny. Stojí za to se podívat, jak se tvůj životní příběh mění a vyvíjí.
Za pět let
Zkus si představit, jak bude vypadat tvůj život za 5 let. Výsledek své imaginace namaluj a pečlivě uschovej. Za 5 let, pokud si vzpomeneš, budeš možná překvapený tím, kolik se z tvých představ splnilo.
Život je dar
Řeka života nás nese a přináší stále nová překvapení. Naše příběhy se nečekaně proměňují a my často musíme najít jejich nový smysl. O co se pak můžeme opřít? Život je dar, který nám byl dán. Snažíme se ho pochopit svým rozumem, přiblížit se mu svými pocity. Když vidíš malé dítě plakat, že mu to může srdce utrhnout, vnímáš jeho bolest, jeho smutek a současně vnímáš i to dítě, které je mnohem víc než jeho pocity.
Máme možnost hledat nový smysl života, protože jsme víc než svůj příběh. Tak jako ve vnějším světě vnímáš druhého za jeho rozumem, jeho pocity a příběhy, tak ve svém vnitřním světě můžeš za svými představami, pocity a příběhy ucítit svou podstatu, svou esenci …
To je místo, kde vnitřní dialog umlká. To, co ve skutečnosti jsme, nelze vystihnout slovy. Zastav se na chvíli.
Kdo vlastně jsme? Co o sobě opravdu víme? Jsme oddělené bytosti, které nečeká nic jiného než utrpení a smrt, nebo jsme něčím víc?
Každým okamžikem se měníš, každou chvíli se s tebou děje něco, co nemůžeš ovlivnit svou myslí a vůlí. Život je proud, kterým pluješ se svým vnitřním dítětem v náručí. A současně jsi poutník, který rozhoduje o cíli své cesty a který na ni skutečně vyráží. Nechej se vést cílem, který je v souladu s přáním tvého vnitřního dítěte, a proud tvého života bude široký a úrodný. Vyber si cíl, který není tvůj, a proud tvého života bude kalný a bude postupně vysychat. Tvé vnitřní dítě je ti při rozhodování dobrým průvodcem a rádcem. A nezapomeň milovat, smát se a tančit.
Mé vnitřní dítě vzkazuje tomu tvému: "Život je báječná hra!"
Závěr
Toto je konec, který pro tebe může být začátkem. Jestli ses skutečně setkala/setkal se svým vnitřním dítětem a přijala/přijal je, půjde s tebou dál. Můžeš spolu s ním prožívat jeho radost i jeho smutek - je to tvoje radost a tvůj smutek. Můžeš své vnitřní dítě podpořit a vzít do náručí, až mu bude nejhůř, a můžeš se s ním rozběhnout životem, až bude veselé a spokojené. Můžeš s jeho pomocí vyléčit svá zranění a osvobodit se z omezujících a zatěžujících představ o sobě a o druhých. Můžeš znovu najít svou cestu životem a vytvořit své vlastní království.
Toto je konec, který pro tebe může být začátkem. Jestli ses skutečně setkala/setkal se svým vnitřním dítětem a přijala/přijal je, půjde s tebou dál. Můžeš spolu s ním prožívat jeho radost i jeho smutek - je to tvoje radost a tvůj smutek. Můžeš své vnitřní dítě podpořit a vzít do náručí, až mu bude nejhůř, a můžeš se s ním rozběhnout životem, až bude veselé a spokojené. Můžeš s jeho pomocí vyléčit svá zranění a osvobodit se z omezujících a zatěžujících představ o sobě a o druhých. Můžeš znovu najít svou cestu životem a vytvořit své vlastní království.
Mail na autora: lsdvorak@volny.cz
Zdroj:
DVOŘÁK Ladislav: Obejměte své vnitřní dítě.
Úprava: Mirijam
Provedla jsem úpravu knihy Ladislava Dvořáka Obejměte své vnitřní dítě. Zpracovala jsem ji zde do pěti kapitol tak, jak navazují na sebe. Ladislav Dvořák je lékař, který se zabývá touto terapií, zvanou imaginace. Imaginace je přenesení se do věku, kdy jsme byli dětmi a zažili jsme tíživé momenty, které nás trápí dodnes. Je možné, že třeba jenom rodiče nám nevhodným způsobem vštěpovali zdravé zásady, nemluvě o dětech, které se cítí a jsou odmítáni rodiči, společností, vrstevníky. L. Dvořák nás nabádá k přijetí sama sebe, svého vnitřního dítěte. Vyrovnání se s blokem z dětství pomocí imaginace, respektive promluvy mezi mnou jako malým dítětem a mnou jako dospělým. Toto pozitivní přijetí sama sebe pomáhá k osobnímu rozvoji a zdravému sebevědomí.
Komentáře
Okomentovat