Přeskočit na hlavní obsah

Co dokáže úsměv?

Je příjemné, když se někdo na vás usmívá. Zvedne vám to náladu. Vracíte se zakabonění z práce, plni starosti a někdo na zastávce se vás s úsměvem na něco zeptá a vy hned pookřejete. Svět je hned veselejší. A nejhorší je den, ve kterém jsme se ani jednou nezasmáli. Cukají vám koutky, když si vzpomenete na nějakou veselou historku ve svém životě a také se dokážete smát, až vám praskají bránice? Pak jste na dobré cestě.

Existuje i jiný druh úsměvu, takový ten nepřirozený, který někdy vypadá jako škleb. Určitě se i vám stává, že při fotografování, když fotograf příliš dlouho zápasí se spouští a vy několik vteřin na povel sýr máte vydržet v úsměvu, se úsměv postupně mění v křeč nebo něco nepřirozeného.

Stejně tak "zbožňuji" profesionální úsměv například u HR - personalistky, která vás přijímá do zaměstnání. Nasadí si pracovní profesionální úsměv číslo 1, ústa široce rozevřena od ucha k uchu a vy ji nevěříte ani nos mezi očima. Když zůstanete jenom u toho úsměvu, je to odepsané. Jakmile sklouznete na normální pracovní pohovor a přirozenou řeč těla, včetně přirozených úsměvů, máte šanci.

Ve svém příspěvku se ale zaměřím na inteligentního živočicha, kterého zbožňuji a který se stále směje. Cením si ho, je taková veselá povaha, současně z něj mám ale respekt. Měří něco mezi 2,5 - 4 metru a dosahuje v průměru váhy 150 - 200 kg. Je skákavý, hravý, živí se hlavně rybami. Jedná se o delfína. Při komunikaci vydává zvláštní pískací zvuk. Dosahují nejvyšší rychlosti kolem 50 km/h a jsou schopni se ponořit do hloubky až 300 metrů, kde vydrží bez nadechnutí až 10 minut. Vyskočí do výšky až 5 metrů.

Kdysi před léty jsme byli v Rumunsku v aqvaparku, kde vystupovali delfíni. Hráli košíkovou s nafukovacími balonky, skákali po dvou nebo třech, ponořovali se, vyskakovali, naprosto synchronně - rozené akvabely. Nenapadlo nás nic rozumnějšího než na ně luskat prsty. Jaké bylo naše překvapení, když se nám objevili, respektive vyskočili přímo před obličej a smáli se z plných plic. Udělali salto vzad a zase se poslušně ponořili do vody. Organizátorům atrakce se to příliš nelíbilo, protože jsme jim narušovali výcvik. Při každém výskoku nad hladinu dostávali rybu a my jsme žádnou neměli. Ale navázali jsme s delfíny spojení, když jsme odcházeli, máchali ploutvemi. Hezky jsme se na ně také usmáli. Pěkné rozloučení.

V Cancunu v Mexiku měli na programu také životní zážitek.


S těmito smějícími se krasavci bylo možno vyplout na širé moře.

Syn nelenil a s těmito nádhernými chlapíky se po instruktáži vydal na výlet. Byl poučen, že jim nesmí sahat na hlavu, kde mají delfíni dýchací otvor. Instruktoři mu předvedli, kde se jich má držet, aby to neklouzalo a jak se položit na hladinu. Vyfasoval hezký bezpečnostní slušivý obleček a hurá na akci.


Všichni tři - dva delfíni a syn se s přirozeným úsměvem na rtech vydali na svou adrenalinovou plavbu. Za mnou by místo líbivého úsměvu byla hnědá skvrna. Zato BIO!!!


Komentáře

  1. Dobrý den,
    tak oplácím návštěvu a vidím, že tady je něco o mém oblíbeném zvířeti z dětství. Teď už zase o delfínech skoro nic nevím (teda mám pocit, že jejich maximální rychlost byla vyšší, ale možná mluvím jen o jiném druhu delfína)... Když jsem byl děcko, měl jsem malého plyšového delfína, na kterého jsem prostě nedal dopustit. Jednou se mu rozpáralo břicho a rodiče ho chtěli vyhodit! No to bylo... Ale dodnes je někde na půdě.
    Delfíni jsou stejně nejlepší. Dostává mě, jak dokážou komunikovat na dvou kanálech současně... nebo jak umějí tancovat (i sami od sebe, ne jen cvičené opice, teda delfíni, to až tak nežeru...). Prostě delfíni jsou nejlepší :)

    OdpovědětVymazat
  2. Úsměv je zadarmo a je skvělá věc na zlepšení nálady :)

    OdpovědětVymazat
  3. [1]: Děkuji za komentář. Jsem ráda, že také ujíždíte na delfínech. Já je zbožňuji a ctím pro jejich velikost, inteligenci a připadá mi, že jsou pořád vysmátí (což je pravda, prý mají nějak tak postavenou sanici, tedy čelist). Opice také můžu, ale jak které. Ještě jednou děkuji.

    OdpovědětVymazat
  4. [2]:Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat úsměv. To je nějaký citát. Děkuji za komentář.

    OdpovědětVymazat
  5. Usmívající se člověk je MŮJ člověk! Jak já nemám ráda zamračené lidi! Tak jsem si právě uvědomila, že bych měla také co psát na toto téma. Uvidím.

    OdpovědětVymazat
  6. Úsměv působí pozitivně na všechny. Jak na usmívajícího se, tak na obdarované. Děkuji za komentář.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

SILVESTROVSKÁ PROCHÁZKA ROKU 2023

K poslední dlouhé noci jsme vykonali krátkou 1,5 hodinovou túru přes Kraví horu a Wilsonův les.   Vyhlídka na Brno z bývalé sjezdovky v Žabovřeskách. Počasí bylo teplé, kolem 5 o C. Slunce se ale schovalo. Oblíbené graffiti   Studánka ve Wilsonově lese   Všem a nejen těm, co zavítáte na můj blog, přeji krásný Nový rok 2024 a všechno dobré. Velice si vážím vaší věrnosti a doufám, že se zde budeme setkávat i nadále. V srdci chovám naději, že naše zemička bude vzkvétat. Vždyť je zde tolik dobrých a schopných lidiček.  Převzato z Pinterestu V Novém roce 2024 vítá Mirijam  

VÝSTAVA ALFONS MUCHA

Nedávno jsem navštívila výstavu v mém rodném městě v Ivančicích, kde se narodil 24. července 1860 i malíř světového jména Alfons Mucha. Žil v období secese, a to ovlivnilo i jeho tvorbu. Jeho práce zobrazují především ženskou krásu. Jeho otec Ondřej byl vyučený krejčí, pocházel z vinařské rodiny a v pozdějším věku působil jako soudní úředník v zadním traktu budovy v Ivančicích. V bývalé budově soudu se nyní konají výstavy významných osobností města Ivančic. Nejznámější jsou Alfons Mucha a český herec Vladimír Menšík. Ondřej poslal syna Alfonse na Slovanské gymnázium do Brna. Pražská akademie mu byla zprvu odmítnuta z důvodu nedokončené střední školy. Školu nedokončil ne v důsledku svého zdravotního stavu, jak prohlašoval, ale pro velký počet neomluvených hodin. Dobré známky měl Mucha z kreslení a ze zpěvu. Přesto Muchovy tvorby si všimnul profesor Lhota. Po školním neúspěchu působil Alfons Mucha jako písař u soudu v Ivančicích. Jedna z jeho prvotin bylo zhotovení divadelní dekorace pro

PŘEKVAPENÍ K NAROZENINÁM

Dcera se narodila krátce před novým rokem, ale za to vlastně může švagrová. Přišla k nám na návštěvu a říkala, že pokud už mám porodní indicie čtrnáct dní, neměla bych váhat a zajít za svou gynekoložkou, neboť se miminko pravděpodobně chystá na boží svět. Sice takhle už se chystalo dva týdny, nicméně dala jsem se přesvědčit a nechala nedovařený oběd nudle na sladko s tvarohem a vypravili jsme se s manželem za mojí doktorkou. Lékařka provedla testy a hned mne odeslala do porodnice. Chtěla jsem rodit v rodném městě, tak nás čekala ještě 30 minutová jízda. Naložili jsme syna a vydali se na cestu. Bylo nasněženo, námraza a první větší kopec nebyl schopen manžel vyjet. „Uklidni se, neblázni, žádné bolesti nemám, nespěchej,“ konejšila jsem ho. Dorazili jsme do města, ale moje máma, která měla pohlídat syna po tu dobu, než mne manžel doprovodí do porodnice, nebyla doma. „Je u kadeřnice,“ sdělila nám sousedka. Našli jsme ji pod sušákem. „Nemohu hlídat, musím si nechat upravit vlasy.“ „Neblbn