IVANČICE I.

Našla jsem velmi starou knihu se zažloutlými listy Tři zlaté poháry, kterou dostal můj otec, protože se zasloužil o tisk a vazbu této knihy. Kniha Mirka Elpla je ódou na město Ivančice.

Toliko úvod.

Do tvého znaku sahám, beru jeden kalich po druhém, a když jej pak vztyčuji proti slunci, zaperlí se a zajiskří na dně několik krůpějí prastarého vína evančického, které kdysi dávno a dávno měštěnín v krčmě zapomněl dopít.

Piji a připíjím ti, ó město mrtvé a živé, do kterého mě zavál dnes laskavý Osud jako vítr do dálek hedvábná vlákna babího léta, piji a připíjím ti, ó město, ve kterém se mi zalíbilo, když ve tvých zdech pohladil mne dech dnů uprchlých, dech zvláštní oním šelestem duší, který s mrtvými neodchází, nýbrž zachycuje se jako letící pavučina na rumělkových střechách, líbezných reliéfech starobylých domů, báni a vížkách kostelní věže a kamenných záhybech světců a sousoší a kašen.

Viděl jsem tě v slunci, ó město, kdy tvé povětří chvělo a třepetalo se horkou žárlivou žlutí, smíchanou s průsvitným zlatem a jantarem, mělo jsi v očích mírnost moudrosti, když jsem chodil po tvých bedrech s božským klidem i vzpourou v duši. Bylo jsi bílé a šedé, ale zkrášlovala tě měděnka na vížkách, moře zeleně s barevnými skvrnami tvých zahrad a hnědomodrý pás řeky, proudy barev, crčících do průhledného vzduchu.

Přišel jsem pro tebe, Beneši Metode Kuldo, aby ses procházel se mnou, nebyl jsi starý ani slepý, příteli, vozíčku pohádek, byl jsi mlád a zavedl jsi mne na kopec Rénu s překrásným parkem, na stráně pod kaplí svatého Jakuba, kde brunátněly hrozny bohatých vinohradů, ukázal jsi mi sbor Českých bratří, prastaré bašty a hradby a brány, prováděl jsi mne přítmím úzkých uliček a malých kapliček, světlem zahrad a božích muk, abys mne nakonec odvedl na hřbitov s pohledem, který pyšně říkal: „Vidíš, zde spávají moji přátelé …“

Ještě dlouho vzpomínal jsem na tebe, když jsi odešel za svými princi a princeznami, kouzelníky a čarodějkami – a já zůstal venku, mimo tvůj kruh, abych pohledem plným obdivu pozoroval fresku zbrojnice pánů z Lipé a muže, nesoucího na ramenou arkýř jejich zámku, či abych z velkých oken hostince „U černého lva“ hleděl zamyšleně na náměstí se štíhlou sochou Panny Marie, na jejímž kamenném sloupu jsou přilepeni barokní andělíčci, abych se díval na zvláštní věž chrámu se čtyřmi vížkami, připomínajícími pevnůstky s prastarým ochozem, s kterého kdysi věžník vytruboval hodiny.

Ještě dlouho vzpomínal jsem na tebe, kdy vlahý večer pokryl už oblohu stříbrem planet a mlékem mlhovin, a já odešel za město do lesů, abych v zrcadle řeky Rokytné pozoroval hru nebeských záblesků, tanec bez konce, pršky hvězd, slavnost vítěznou …

Potom jsem tě, ó město, viděl loni v zimě, kdy lidé zaclonili světla oken černými papíry, lucerny trčely mrtvě do ulic, a domy rostly a tměly se pouze nezřetelnými liniemi na tmavomodrém bezhvězdném nebi.

Onoho večera uslyšel jsem poprvé tvé zvony, jejichž přeladný lahodný hlas připomínal mi hudbu klekání kteréhosi městečka italského. Ne, ani v této tmě jsem nezabloudil, neboť znám tu každý kámen, vždyť byl jsem tu už kdysi dávno …

Ne, nezabloudil jsem, neboť město mne zná, býval jsem přece častým hostem jeho domů i lidí, město mne má rádo, neboť jsem je mnohdy uspával ve svých loktech, abych je k ránu probudil červánkovým polibkem. Ach, město mne zná, vždyť často usínal jsem v jeho náručí a probouzel se jeho pohlazením, město, matka i otec, bratr i sestra, přítel nejvěrnější …

pokračování příště