TELEFON

Tak jsem si myslela, že se cele ponořím do zpracovávaného překladu, položeného do 18. století s názvem Farářova dcera.

Zazvonil telefon. Na druhém konci se ozvala kamarádka: „Ty žiješ?“ „Jo, ale nijak moc necestuji. Jedni mladí dostali covid, tak jsem nenavštěvovala ani je. Měli oba jen slabý průběh, ale V. má v důsledku svých nemocí oslabenou imunitu, tak jsem se bála. Promlouvala jsem jí do duše, aby tolik neriskovala. Téměř jsem ji dohnala k pláči, ale však to znáš, dospělé děti už za sebe rozhodují samy. Můžeš jim akorát poradit.“

„Víš, že M. si sáhla na život?“ Byla to její sousedka a naše stará známá ze školních lavic. Učily jsme se jezdit na kole, byla jsem u nich na domečku a na dvorku. Trochu se mi zadrhl hlas, když jsem se ptala na důvod. Dlouho žila s maminkou, která jí v podstatě nedovolila samostatně žít. Poté, co maminka skonala, našla si přítele. Na děti již bylo pozdě. Tak se tak nějak životem protloukala. Prý všechno odkázala dceři svého přítele. Myslela si, že je nevyléčitelně nemocná a bála se jít do nemocnice. Vzdala svůj boj o život a než by trpěla, raději ho sama ukončila.

„Viděla jsem ji asi před měsícem,“ pokračovala známá. „Vedla takové divné řeči a vypadala opravdu špatně. Hubená, jako naše D.“

Vrátila se k dnes omílanému tématu: koronavirus. Její manžel byl zpočátku doma, dvakrát měl negativní testy. Dostal vysoké teploty, nemohl dýchat, modral, zkolaboval na chodbě. Zavolala rychlou. Neochotný mladý muž ze záchranné služby ji pobízel, aby svého muže přivedla a přeložila do sanitky. Přitom ho nemohla ani zvednout. Pomohl soused. Odpoledne jí ho vrátili, že vše je v pořádku. Dostal léky, po kterých se mu rapidně snížil tlak a jeho zdravotní stav se zhoršil natolik, že ho znovu odvážela do nemocnice. Napotřetí dostala sms, kde konstatovali, že je covid pozitivní. Nyní už je tři týdny doma, ale žádná sláva. „Měl by zase cvičit na rotopedu.“

„Maminka mně skonala v náručí a dívala se na mne, když umírala,“ zaslechla jsem vzlykot na druhém konci. „Zažila jsi to?“ „Ano, ale nerada se o tom bavím. Je to hrozné. Ta bezmoc.“ „Já zažádám o příspěvek na manžela.“ „Zažádej, pokud není schopen se o sebe postarat v několika druzích činností, jako je hygiena, nákup, sociální kontakt, pomoc při oblékání, omezený pohyb, podle toho bude výše příspěvku. Takhle to vypadá teď na 12 000,- Kč, podle mého soudu.“ „Ale já nechci peníze, já chci, aby žil,“ hlas se jí chvěl a už nemohla zadržet slzy. „Mám dojem, že se toho příspěvku už ani nedožije.“

„Zítra přijedu. Ještě si vyzvednu nějaký dárek u Věrky, vánočně nazdobím hrob rodičů a odpoledne jsem u tebe. Promluvíme si.“ Předala mi ještě svého manžela. Pozdravili jsme se po telefonu a řekly jsme mu, že zítra přijedu. Jeho hlas zněl klidně.

Místo vánočního rozjímání, rozjímám nad životem a smrtí. Vzít si život, když je někdo nevyléčitelně nemocen. Mám pro to pochopení. Zvláště když trpí a není naděje na uzdravení. Přítelovi od dcery takhle odešla ze světa maminka. Nechala po sobě tři malé kluky. Je to tragédie a pozůstalí se s tím musí vyrovnat …

Život někdy není fér? Nebo je? Kdybych navštívila všechny rodiny, dověděla bych se, že všude znají smrt a nemoci. Ale také naději, lásku a soucit.

Příští článek bude o farářově dceři. O samotě, opuštěnosti, osiřelosti, lásce a soucitu. 

Hezký adventní čas! Udělejte si čas nejen v době vánoc především na sebe navzájem, na vaše rodiny. Nezáleží ani na tom, kolik dárků je pod stromečkem, to těší především malé děti, ale to, že jsme spolu, pokud možno ve zdraví a máme se rádi.