FARÁŘOVA DCERA

 Pokud byste v 18 ... navštívili vesnici B ***, upoutala by vaši pozornost jedinečná postava. Byla to prostá, osmnáctiletá dívka, která byla osiřelá a žila se svým jediným příbuzným, ctihodným farářem z B ***.

Vzal si ji k sobě a staral se o ni od nejútlejších let. Zamiloval si toto křehké stvoření, nedokázal se od něj oddělit i vzhledem k tomu, že jí získal vzdělání, které bylo vhodnější pro její pohlaví a narození. Kněz zcela oddaný povinnostem své služby, na venkově obývaném pouze rolníky, s výjimkou dvou nebo tří šlechtických rodin, které přišly sklízet v B *** nebo v tomto okolí, jak by mohl rozumět vzdělání malé holčičky? Naučil ji číst, psát, některá pravidla morálky, vtiskl jí některé znalosti z ekonomie: koneckonců předla na kolovrátku nebo spíchla nahrubo košili.

Nevěděla nic o prošívání, ani o hudbě, a kromě přirozenosti laskavé duše, a díky svým jemnějším stránkám, kterými oplývala, bylo její vzdělání celkem jednoduché, ba téměř rolnické.

Na podzim byla díky strýci, ctihodnému muži, přijata do rodin pánů. Její paměť vnímá tuto událost stále jako požehnání. Ty dva měsíce, ve kterých si užívala společnost, dámy si ji předcházely, ochutnávala si chování města, účastnila se hudby, tanců, banketů, rozkoší, nebyly nejkrásnějšími v jejím roce. Za ty dva měsíce byla nucena vzdát se všech svých uvítacích návyků: jako by byla svázána tisíci řetězy a potěšení, která jí byla nabídnuta výměnou. Nevynahradila jí osamělý život, ano osamělý život, ale velmi svobodný, na jaký byla zvyklá.

Dodala bych, že její sebeláska byla často uražena pýchou, s níž jí tyto dámy vysvětlovaly veškerou okázalost jejich módy. Oblékla se do jednoduchých šatů, vlasy měla neustále svázané, bez klenotů, zdobené jen několika venkovskými květinami, ignorovala nevědomky laskavým způsobem zvyky městského života. Na těchto společenských událostech byla cizinkou. Byla jako luční květ, který umírá v teplém skleníku, kde kvete pompézní kamélie. Nikdy ji však nenapadlo napodobovat styly, ve kterých tyto galantní dámy zářily. Byla spokojena s jemnými šaty, které dokázala roztočit a se slaměným kloboukem na hlavě. Přesto tato pokorná dívka nebyla v této společnosti nezajímavá. Navzdory tolika krásným ženám se váš pohled nedobrovolně zastavil na té mladé hlavě tak prosté a zároveň tak milé.

Osiřelá od nejranějších let, zvyklá na bolest, neduhy, její rysy měly v sobě něco melancholického a bělost její pokožky byla příjemným kontrastem mezi jejími černými vlasy a velkýma zamyšlenýma očima. Ale nebylo to díky bohatě zdobené místnosti, nebylo to těmi zrcadly a elegantním nábytkem a květinami a hedvábnými závěsy, kde Adelina byla viděna. Na osamocených polích a v dřevěné chatrči se tato naivní dívka cítila lépe.

Byla viděna na faře svého strýce, když přijímala vzácné návštěvy a dělala čest tomu domu. Tam byla v pohodě; těšilo ji uvítat hosty a tak to cítil i starý dobrý člověk, když ho navštívili jeho přátelé. Viděli jste, jak je vítá tím nejpřímějším a nejzdvořilejším způsobem. Tam předložila džbánek čerstvé a aromatické kávy, vyrobené vlastní rukou, která se stala věhlasnou.

Byla viděna, když pánové odešli, jak sedí v řadě s mladými rolnicemi v měsíčním světle a svými malými ručičkami šila prádlo. Vpichy od jehel byly tak jemné, nitě téměř neviditelné. Její šití nebylo srovnatelné s ostatními. Někdy zpívala ve sboru ve vesnických domech a mezi všemi těmi argentinskými hlasy se ten její vyznačoval náznakem sladké melancholie, která se také odrážela v jejím vzhledu, v bledosti jejího čela, ve výrazu jejich rtů, ve všech jejích pohybech. Byla viděna, jak zvedla okraje své světlé sukně a bloudila po polích a sbírala zdravé bylinky a voňavé houby, a když v ruce třímala hůl, na jejímž konci vyrobila bílou závojovou síť, pronásledovala loukami tisíce malých motýlů, které se bohatě vyskytují na loukách, zvláště na jaře. Ale kdybyste ji viděli na úsvitu, jak se vrací z návštěvy starého žebráka nebo nějakého nemocného ze vzdálené chatrče, pak se muselo přiznat, že i tehdy byla Adelina krásná! 

Byla zvyklá vstávat velmi brzy, stočila láhev čirého vína nebo archivního bílého vína Picolit. Dala láhev do jednoho ze svých košíků, přidala několik plátků bílého chleba, někdy cukru, kávy nebo jiných podobných pochutin. Oblékla si půvabný klobouk a popadl hůlku. Rychle utíkala přes pole, až dorazila k chatrči chudáka jako utěšující anděl a než vyšlo slunce, už byla zpět. O mnoho let později rolníci o ní stále vyprávěli tisíc příběhů podobného laskavého znění. Ale co se stalo s tou hodnou dívkou? Stala se šťastnou manželkou a matkou milých dětí, takových, jako je ona sama? Užívala si snad odměny díky svému milosrdnému srdci? Nikdo to nevěděl. V tom kraji se stala nezvěstnou; a přetrvávala jen v paměti lidí, jako vůně karafiátu, kterou přerušila indiskrétní ruka, jako paprsek, díky kterému je sníh našich hor bělejší i mnoho hodin po západu slunce ... 

Každá vesnice a každé město má své idoly krásy, dokonalosti a hrdiny. Slyšela jsem, že hrdinou je každý člověk, který dokáže překonávat své problémy.

Zdroj:

Caterina Percoto: Racconti

Překlad a doslov: Mirijam