MARIA II.

Stále se zdá, že ji vidím vynořit se za živým plotem mrtvých a setrvat v měsíčním světle. Mlčela, dokud nenašla právo mi to říct, ta milující: „rozluč se se mnou, adieu.“ Což bylo rozloučení od srdce, a že pro mé srdce každé loučení a setkání vydalo za tisíc. 

Menicuccia byla upřímná dívka, vždy s úsměvem a přímá na tak velmi složitou a malou osůbku, která se nebojí přítomnosti pánů, a to, jakkoli se ji snažili udržet v odstupu, nechtěla pochopit rozdíly mezi pány a dámami. Milovala jsem ji za její naivitu, která mě dala nahlédnout hluboko do jejího srdce ještě nedotknutém smutnou zkušeností, která učí chudé vyjednávat. Byla šťastnější než její nepřátelé. Ten laskavý a důvěrný člověk, od kterého nás osud tak slepě rozdělil, zmizel a odhalil mi poklady této jednoduché a krásné malé duše.

Nyní odletěla do nebe. Existují bolesti, kterých si sotva povšimnete, nebo nanejvýš jimi projdete s uklidňujícím krátkým nářkem; bolesti, které se neodvážíte projevit, protože ne vždy stojíte o soucit ostatních. Svět nevydá několik slz za starého muže, který dokončil svou kariéru a dostal se až ke smrti: zatímco ti, kdo ho milovali, musí cítit jeho ztrátu zejména proto, že jeho hlava byla šedá. Opravdu dlouhý zvyk a mnoho let náklonnosti s posilováním pouta srdce by nás mělo přimět k tomu, abychom cítili ránu živější a nenapravitelnější, když je smrt roztrhne. Pomyslete na dítě, které přechází z kolébky do hrobu téměř nedotknutelné životem. Je oblečené v bílém rouchu, kolem sebe věnce květin, je mu zpíván žalm radosti a matka je ponechána, aby plakala sama, pocítili jste, že část její duše zemřela s ním, když vidí, že její vlastní krev byla odvezena na hřbitov. 

Takže po několika dnech už nikdo nepomyslel na Mariinu bolest. Zůstaly jí ještě čtyři další děti, a nebylo správné plakat pro malého anděla, kterému v nebi bylo požehnáno, a oni neměli v úmyslu jim o tom vyprávět. Nebyl nikdo, kdo by utěšil chudáka matku, čímž se podílel na její zkáze. 

Neustále přemýšlela po několik let o své Menicuccii, vzpomínala na ni všude, kudy chodila; a když v posteli se podívala na opuštěnou kolébku nebo na malé šaty, které stále visely na zdi, její srdce se zlomilo a celou noc plakala. Poslední okamžiky dívky zvláště pro ni se jí nesmazatelně vryly do paměti. 

Když byla nemocná čtrnácti dnů, vždycky chtěla mít matku vedle sebe; a jako tvář, která před smrtí vysílá živější nádheru, vykazovala v těch extrémních hodinách známky inteligence a náklonnosti k jejímu věku. Jednoho večera cestou zpět z pole míjela hřbitov. Vzpomněla si, že když byla během dne v jiném domě, dívka chodila na pole a procházela se tam. Zůstávala hodiny a hodiny sedět na okraji dveří, aby jí řekla dobré ráno. Zdálo se, že viděla její velmi bledou tvář, vyčítala jí, že na ni zapomněla a že prošla kolem, aniž by ji objala. Zachvátil ji pláč; klekla ke dveřím hřbitova a volala ji nejsladšími jmény, kterými ji zdravila a promlouvala k ní, jako by ji skutečně viděla. 

Starý kněz, který byl navštívit nemocného ve mlýně nedaleko a který se vracel krajinou domů, uslyšel nářek. Zavřel breviář chvíli poslouchal a vyrazil tím směrem. Navenek byl poněkud drsný, ale jeho přímé srdce bylo otevřené soucitu. Okamžitě, když poznal tu ženu, cítil, jak mu krev tuhne v žilách, přistoupil k ní a hlasem co nejmilejším jí řekl: „Drahá přítelkyně, co tady děláš v tuto hodinu?“ 

„Ach,“ odpověděla žena a ukázala na hrob, každý den mě chodí pozdravit. Každý večer u dveří domu čekám, až mi první vletí do náruče a půjde do postele!“ Kněz ji nechal plakat a dlouho s ní mluvil o dívce a požádal ji, aby vyprávěla všechny podrobnosti o nemoci, která si ji vzala. Pak jí podal ruku a naznačil, že ji chce doprovodit domů.

Žena se však vrátila k pláči a protestovala, že tam chce zůstat se svou dcerou. Posadil se vedle ní a klidným hlasem jí řekl: „Není tady! Zde má své místo její tělo, ale její duše je v nebi, kde s radostí čeká, až tě zase uvidí. Poslouchej, Mario; kdyby ti Pán řekl: Nechám ti tvoji Menicuccii, ale z dětí, které jsem ti dal, bude tahle náchylná ke zlu a po celý zbytek života budete od sebe odděleni! Řekni, nebyla bys ráda, že to takhle dopadlo?“

 „Ach, život je krátký, Mario, a bude velkým potěšením najít tam všechny ty, které jsme v tomto světě milovali! Potom seber svou odvahu a tvrdě pracuj po tento krátký čas, který ti je určen! Mezitím se za tebe budu modlit, za tvé a její bratry, za všechny tvé blízké. Jen si pomysli, že máš před Bohem stvoření, které je tvoje. Ano, ta duše, která si nyní užívá ráj spolu s anděly, kterou jsi dala Pánu!“ A nadále ji utěšoval v jejím žalu náboženskými myšlenkami. Žena zvedla tvář a upírala uplakané oči na oblohu, na kterou ukázal.

Její bolest ztichla, jako noc, která už dosáhla horizontu. Několik vzácných hvězd zářilo modře a rosa, pomalu a potichu padala na vše živé. Šli spolu do vesnice. Rozloučili se a dobrý kněz jí slíbil, že se za ni bude modlit každý den a že ji často navštíví, aby spolu plakali a mluvili o své malé dceři. 

                                                    Foto: Isifa/Thinkstock

Maria konečně našla přítele a po večerech byl její život, pokud nebyl šťastný, byl alespoň naplněn smířením a plynul klidně. 

Kdo neztratil osobu, kterou skutečně miloval, neví, co je to bolest ze ztráty milované osoby. Říká se, že není nic horšího, než se dívat do hrobu svého dítěte. Ale ani smrt manžela, partnera, rodiče nám neubere nic na našem žalu. 

Docela chápu Mariu, která očekávala, že se k ní zesnulá dcera vrátí. Takhle podobně jedná asi většina pozůstalých. Je žádoucí rozloučit se s věcmi, které dotyčný/á měl/a. 

Syn okamžitě vyhodil povlečení z postelí, které měl manžel v den skonu. Snad půl roku, ne-li déle, jsem měla v předsíni pověšenou jeho oblíbenou bundu, jako kdybych očekávala, že se vrátí. Působila jako fetiš. Nesměl mi na ni nikdo sáhnout. Sice doma zůstala jen nejmladší dcera, nejstarší syn odjel do Německa za prací a starší dcera se čerstvě vdala a odstěhovala. 

Snažila jsem se ovládat kvůli dceři své slzy, které mi tekly proudem jenom po nocích. Těch proplakaných kapesníků. Zařekla jsem se, že tohle byly poslední, ale slib jsem, jak šel život, nedodržela. Nejmladší říkala, že jsem v té době byla nesnesitelná. A já zatím plnila jen posmrtné odkazy.

Jela jsem v tramvaji a přede mnou seděl muž, který měl podobný tvar hlavy. Okamžitě se mi rozbušilo srdce. To se týkalo i toho, kdo měl stejné oblečení. Myšlenky ne a ne se vrátit do normálu. 

Na hřbitov jsem chodila pojíst tvrdý sýr a zapít hanáckou kyselkou. To manžel miloval. 

Doba truchlení je nutná a má léčebné účinky. Někdo truchlí týden, někdo měsíce, jiný roky. 

Ale stejně je to, jako když vás kus odejde. Ztratíte energii, zájem, smysl života. Čas rány zhojí, zůstává jen takové zvláštní prázdno. Použiji přirovnání, které jsem četla v nějaké knize. „Je to jako po amputované noze. Nemáte ji a stejně vás bolí.“ Ale už ne tak pronikavě. 

Někdy i životní situace konzultujete s mrtvými. Ne, jsem absolutně v pohodě. Přistihnu se, že někdy ta debata na hřbitově mne naplní radostí a své blízké cítím. Cítím tak blízko. 

„Čím bolestnější bylo rozloučení, tím radostnější bude naše shledání.“ 

Těším se, jak spolu pokecáme a zapaříme. 

Sice vás vidím v dětech, dospělých a všude, protože asi od té doby věřím v život věčný. Jen nevím, jestli vy víte o mně. Prý se potkáváme inkognito a jsme k sobě přitahováni. 

Skvělá zpráva.    

Zdroj:

Autor: Caterina Percoto: Maria  (z Racconti)

Překlad a doslov: Mirijam