MARIA I.

Maria byla selka, která se narodila v útulné chatě na pobřeží vlevo od Natisonu a vdala se do dobré rodiny Sharecroppersových, bydlela pár kilometrů na druhé straně bystřiny. Mládí z ní brzo vyprchalo a uschla již před časem, ve třicet pěti vypadala téměř na padesát. Její vlasy nebyly vybledlé, ale její jemná pokožka získala nažloutlý nádech.

 Na čele měla bledé vrásky a její velké nebeské oči vypadaly, jako by zkameněly. Kdo si vzpomněl, že ji viděl na vesnických slavnostech před několika lety, jak tancovala tato blond a kudrnatá selka, jejíž svěží a sametové paže porážely bělost rukávů košile, která ji napůl zahalovala. Krátký čas stačil odbarvit světlou růži na tvářích a proměnit ji tak, že už ji jen stěží poznáte. Byla jedním z těch nezvratných svědků lidské pomíjivosti, která nás dožene sobě navzdory. Pomyslete na život, který prchne a naplní naše srdce hořkostí.

 Manželka muže, který ji miloval a kterého si sama vybrala, provdaná do sedlácké rodiny, kde život byl dostatečně pohodlný a kde o práci nebyla nouze, matka pěti silných a střízlivých dětí, jejíž život plynul dost tiše, řekněme, aby nedošlo k prozrazení důvodu této předčasné spotřeby. Od přírody měla laskavou a citlivou duši, která uměla naslouchat. Možná bychom ji cítili v souladu s jemnými rysy její tváře, jejíž jemná textura ji zdobila, ale nebyla příliš běžná pro její třídu a příliš pohodlná do tvrdě pracujícího života a do drsné společnosti, do které byla určena. 

Slovo, myšlenka, změna času, když byl někdo z jejich blízkých v nebezpečí, někdy sebemenší neštěstí nebo nezdar stačilo k jejímu rozrušení. Byla obklopena jen svou úzkostí, její vášnivé srdce bilo rychle a jeho rytmus možná měl sotva čas konzumovat křehkou kůru, v níž žila. Všechny různé nehody života na něm zanechaly nesmazatelný otisk na tomto křehkém stvoření, podobné bílému zvonu svlačce, který neunese bez poškození ani křídlo nejlehčího hmyzu. Jednou ji přišli oznámit, že její otec je vážně nemocný. Bylo pozdě a pršelo; nicméně vzala si kapesník a hodila přes sebe široký, pevně tkaný pléd a běžela po ulici zkratkou do rodné vesnice. 

Ale poté, co dorazila k řece a odstranila první větev, všimla si, že voda roste. Za vteřinu se valil štěrk, pořád bylo zataženo a šumivá voda se vyvalila na břeh a rozlila se do kruhu na trávníku a prodrala se až k samotným základům. Pochopila, že by bylo marné pokusit se ji překonat. Vrátila se a podél břehu dosáhla Manzana, kde doufala, že najde loď, která by ji přepravila na druhou stranu. Nemožné: deště, které spadnou v horách, jsou natolik zuřivé, že během nich nelze dělat nic. 

Kdo může poradit chudé ženě? Podívala se na ten obrovský objem šumivé bílé pěny, která zřejmě chtěla s ní táhnout do vesnice postavené na březích řeky, natáhla ruce, jako by chtěla skrz ni proletět, plakala a zůstala tam celou noc vystavena dešti. Zoufale a netrpělivě čekala, až přijde chvíle, kdy konečně bude moci projít.

Jindy byla v táboře s mladší švagrovou, kterou moc milovala a o jejíž dítě se často starala, obstarávala mu mléko a zacházela s ním, jako by bylo její vlastní. Jednou se při rozhovoru přihodilo, nevím, jak k tomu došlo, že si mladá žena posteskla. Vyšlo to z těch rtů, které byly mnohokrát políbeny s nejupřímnější náklonností a zranila její srdce jako otrávený šíp. 

Z těchto vyřčených slov byla tak smutná, že i když ostatní už si je ani nepamatovali, ona onemocněla a zůstala několik dní v posteli. Bylo to jen v případě, že se náhodou někdy urazila nebo se urážkou rozplakala. Uzavřela bolest v sobě; ale jakýkoliv náznak shovívavosti, jakákoli prokázaná milost, vzbudila v ní vděčnost. Také si dlouho udržovala vzpomínku na zlo, kterého se jí dostalo. Její srdce se pomalu zotavovalo z ran a při nejmenším dotyku znovu krvácelo. 

Jednoho dne viděla, jak její tchyně připravuje jakousi lahůdku pro dítě jedné z jejich dcer; vzpomněla si, že před šestnácti lety to byla ona, která zamítla malý bílý chléb pro svého prvorozeného, ​​který byl choulostivý a nemocný a nemohl polentu[1] polknout; a plakal, jako by toho dne stále trpěl hladem. 

Tento nadbytek citlivosti byl slabou stránkou dobré Marie, byl to stín, prach, který trochu zahalil další krásné vlastnosti jejího charakteru, protože někdy pod tíhou bolestí zanedbávala rodinné povinnosti. Nebýt přemíry citlivosti byla vždy při plnění rodinných povinností vždy velmi horlivá: ale pro ni bylo fatální, že více než ostatní často jedla chléb smáčený slzami, a téměř nikdy nepřevyšovala radost, která by se k ní neobrátila brzy v hořkost. 

Chudák Maria. Chyběli jí rodiče. Když odešel jako voják poslední z jejich bratrů, tolik plakala a vypadala tak zničeně. Během těchto pár dní se jí celé roky míhaly hlavou. Ale více než všechna tato ublížení, byla to smrt její poslední dcery, kvůli čemuž vypadala tak zoufale a bezútěšně a bála se o svůj život. 

                                                        Foto: Pinterest

Ve skutečnosti byla tamalá holčička tak milá, že si získala srdce všech, kteří ji znali. Vzpomínám si na jeden večer. Oslavovala se svatba Mariina bratrance. Byla jsem pozvána těmi dobrými sedláky, abych sdílela jejich radost. Seděla jsem u ohně ve společnosti některých starých manželek, zatímco v sousední místnosti se tančilo. Tou dobou musela mít dívka čtyři roky. Volně se mi posadila na kolena.

---

[1] kaše z kukuřičné krupice