MEDAILONEK II.

Mír a krása jarního dne sestoupila na Zem jako požehnání. Podél silnice, lemované listnatými stromy, která byla úzká a klikatila se střední Louisianou, zavrčel staromódní kabriolet, mnohem nebyl vhodný pro tvrdé a neudržované venkovské silnice a uličky. Tlustí, černí koně klusali pomalu a opatrně, i přes neustálé pobízení ze strany tlustého černého vozky. Uvnitř vozidla seděla blonďatá Octavie a její starý přítel a soused, soudce Pillier, který ji přišel vzít na ranní projížďku. 

Octavie měla na sobě prosté, velmi jednoduché černé šaty. Úzký pás jí obepínal pas a rukávy byly zakončeny těsně přiléhajícími manžetami. Odhodila svou košili, aby nevypadala jako jeptiška. Pod záhyby jejího živůtku schovala starý medailonek. Nikdy ho neukazovala. V jejích očích se jí vrátil jako něco posvěceného; vzácný jako hmotné věci, které jsou někdy navždy ztotožněny s významným okamžikem vaší existence. 

Stokrát četla dopis, v němž se k ní medailonek vrátil. Ještě toho rána se jím znovu kochala. Když seděla vedle okna a hladila dopis na koleni, těžké a kořeněné pachy se jí mísily s písničkami ptáků a bzučením hmyzu ve vzduchu.

Byla tak mladá a svět byl tak krásný, až jí to přišlo neskutečné a znovu a znovu četla dopis kněze. Vyprávěl, že se podzimní den blíží ke konci, zlatá a červená barva na západu bledne a noc shromažďuje své stíny, aby zakryla tváře mrtvých. Ach! Nemohla uvěřit, že jeden z těch mrtvých byl jí blízký! - s pohledem upřeným na šedou oblohu v prosebném utrpení. Projel jí záchvat odporu a vzpoury. Proč tu bylo jaro s květinami a svůdným dechem, když on je mrtvý! Proč tu je! Co má dál dělat se životem! Jak má dál žít! 

Octavie zažila mnoho takových okamžiků zoufalství, ale nikdy nepropadla blažené odevzdanosti, a pak to na ni dopadlo jako plášť a pohltilo ji to.

"Zestárnu a ztichnu a budu smutná jako ubohá teta Tavie," zamumlala si pro sebe, když složila dopis a vrátila na své místo v sekretáři. Už pochytila trochu znechuceného vzduchu jako její teta Tavie. Pomalu nevědomě klouzala do napodobování Mademoiselle Tavie, jejíž strádání v mládí ji okradlo o pozemské odškodnění, zatímco jí nechala mladistvé iluze.

Když seděla ve starém kabrioletu vedle otce svého mrtvého milence, znovu se zmocnila Octavie lítost nad strašlivou ztrátou, která ji tak často přepadala už předtím. Duše jejího mládence se dožadovala svých práv; podílu na světové slávě a jásotu. Naklonila se a přitáhla si závoj trochu blíže k obličeji. Byl to starý černý závoj její tety Tavie. Vletěl do ní závan prachu a otřela si tváře a oči měkkým, bílým kapesníkem, domácím kapesníkem, vyrobeným z jedné její staré jemné mušelínové spodničky.

"Uděláš mi laskavost, Octavie," požádal soudce zdvořilým tónem, který nikdy neopustil, "odstraň ten závoj, který máš na sobě. Zdá se, že to není v souladu s krásou a příslibem dnešního dne.“

Mladá dívka se poslušně podřídila přání svého starého společníka a uvolnila těžký, chmurně vyzírající závoj z jejího čepce, úhledně ho složila a položila na sedadlo před sebe. 

"Aha! To je lepší, daleko lepší!" řekl tónem, který vyjadřoval neomezenou úlevu." Nikdy si ho už nedávej, drahoušku." Octavie se cítila trochu zraněná; jako by si ji přál vyloučit ze sdíleného podílu na břemenu trápení, které jim všem bylo naloženo. Znovu vytáhla starý mušelínový kapesník. 

Opustili velkou silnici a vjeli do rovinné pláně, kde dříve byla stará louka. Tu a tam byly shluky trnitých stromů, nádherné ve své jarní záři. Nějaký skot se v dálce pásl na místech, kde byla tráva vysoká a svůdná. Na opačném konci louky se tyčil lilový živý plot, lemující pruh, který vedl k domu soudce Pilliera, a vůně jeho těžkých květů se s nimi potkala jako v měkkém a něžném přijetí.

Když se blížili k domu, položil starý pán kolem dívčích ramen paži a otočil jí obličej k němu a řekl: „Nemyslíš si, že v takovýhle den se mohou stát zázraky? Když celá země ožívá, nezdá se ti, Octavie, že by nebe mohlo jednou ustoupit a vrátit nám naše mrtvé?“ Mluvil velmi pomalu, sdílně a působivě. V jeho hlase bylo znát chvění, které nebylo obvyklé a v každém coulu bylo vidět vzrušení. Podívala se na něj očima, které byly plné prosby a určitého radostného zděšení.

Projížděli cestou s tyčícím se živým plotem na jedné straně a otevřenou loukou na straně druhé. Koně poněkud zrychlili své líné tempo. Když se obrátili na avenue vedoucí k domu, celý sbor opeřených zpěváků vyrazil z jejich listnatých úkrytů dravý proud melodického pozdravu.

Octavie se cítila, jako by přešla do stádia existence, které bylo jako sen, více záhadné a skutečnější než život. Byl tam starý šedý dům se šikmými okapy. Uprostřed rozostření zelené matně viděla známé tváře a slyšela hlasy, jako by přicházely z dálky přes pole, a Edmond ji držel. Její mrtvý Edmond; její žijící Edmond, a ona pocítila, jak jeho srdce bije pro ni a cítila v bolestném vytržení jeho polibky, kterými se ji snažil probudit. Bylo to, jako by duch života a probouzející se jaro vrátily duši její mládí a přivedly ji k radosti.

O mnoho hodin později Octavie vytáhla medailonek ze svého ňadra a pohlédla na Edmonda s tázavým pohledem.

"Byla to noc před zasnoubením," řekl. "Ve spěchu ze střetnutí a následným ústupem dalšího dne, do té doby jsem si s ním dodával odvahu, nikdy jsem ho neodložil, dokud boj neskončil." Samozřejmě jsem si myslel, že jsem jej ztratil v zápalu boje, ale byl mi ukraden.“

"Ukraden," otřásla se a pomyslela na mrtvého vojáka s tváří otočenou k nebi v prosebném utrpení. 

Edmond neřekl nic; ale myslel na svého spolubojovníka; toho, který ležel daleko ve stínu; toho, který neřekl nic. 

                                                     Obr.: google.com  

Zdroj:

Autor: Kate Chopin: The Locket (ze Selected Short Stories)
Překlad: Mirijam