KRÁL A POUTNÍK II.

Král: „Poutníku, vidím, že ještě nejsi připraven zemřít, a pravděpodobně děláš dobře. Považuji se za překonaného; ale jako odměnu za mé otevřené přiznání žádám, abys byl mým hostem v Neapoli tak dlouho, dokud se ti tam bude líbit.“

Poutník: „Budu na sebe dávat velký pozor, Sire. Ne, jako bych chtěl ignorovat tu čest, kterou mi chceš prokázat: sám jsi nás vystavil nebezpečným komentářům svých dvořanů. Navenek však vyzdvihli vaši křesťanskou lásku až k nebi a tvářili se, jako by mě přijali velmi závazným způsobem, ale mezi sebou se tiše ptali: „Kde se tu vzal ten podivný tulák? Co jste s ním chtěl dělat? Kvůli jakému talentu, jaké má zásluhy? Co v něm chcete hledat? Dostal byste přídomek, že jste příliš důvěřivý, nedbalý, možná by si mysleli i něco horšího.“

Král: „Kde ses naučil poznat dvůr tak dobře, ty jako poutník?“

Poutník: „Narodil jsem se správcem velkého paláce, a ačkoli jsem tam mohl žít v největším komfortu, brzy jsem byl unavený slyšet velmi špatné věci o mimořádně dobrém princi, bez ohledu na to, jak mu lidé lichotili do tváře; vidět, že to jediné, když jste chtěl s ostatními vycházet dobře, bylo ho podvádět. Byl jsem unavený životem mezi lidmi, kteří se nezajímali o nic jiného než jejich vzhled. Jednoho dne jsem se rychle a v tichosti vydal nahoru a dál, abych jinde hledal nedotčenou přírodu, cit, upřímnost a svobodu. Od té doby putuji světem.“

Král: „A myslíš si, že všechny dvory jsou si podobné?“

Poutník: „Duch je všechny oživuje.“

Král: „Takže máš docela špatné mínění o lidech kolem nás?“

Poutník: „Souhlasil byste se mnou, Sire, kdyby se vám ukázali takoví, jací jsou. V tomto bodě jsou však vždy na stráži a bylo by pro ně špatné, kdyby tušili, že jim můžete pohlédnout až do srdce. Chci vám říci o prostředku, jak v této záležitosti udělat trochu zábavy ve vlastní režii. Prostředek je velmi jednoduchý a nevyžaduje nic jiného než tajemný výraz.“

Poutník nyní podrobně informoval panovníka o svém plánu. Během této doby bylo znovu slyšet lovecké rohy, v okolí štěkali psi, takže se dalo předpokládat, že se k němu brzy připojí královští společníci. Cizinec od něj odstoupil, aby ho neviděli. Král se vyšvihl na svého koně a pobídl jej, aby rychleji dohnal svůj lovecký doprovod. 

Následujícího rána se před panovníkem objevil poutník s peticí. Král ji přijal lhostejně, jako by toho muže nikdy neviděl; poté, co si ji přečetl, ukázal jen pár užaslých výrazů. Přikázal, aby byl cizinec přiveden do paláce, dal mu slyšení v jeho tajném kabinetu, které trvalo déle než dvě hodiny, a z této audience přišel se zamyšleným, rozpačitým výrazem, který je schopen všechny spekulativní hlavy dvořanů přivést k zoufalství.

Lidé, kteří tam byli jen proto, aby navštěvovali nebo zvyšovali solventnost královské pokladny, se neodvážili vyjádřit svou zvědavost. Samotný ministr, milenky, oblíbenci, zkrátka všichni, kterým král prokázal bližší důvěru, nemohli dlouho zadržet své otázky.

„Ten muž,“ řekl Roger svému ministrovi, se kterým o něm nejdříve mluvil, „je mimořádný člověk a má nadpřirozená tajemství. Řekl mi úžasné věci a také mi je zjevil. Dal mi dárek. Na první pohled se toto zrcadlo jeví jako velmi běžné zrcadlo a na začátku také ukazuje objekty v jejich přirozené podobě: pouze pomocí dvou chaldejských[1] slov může člověk, který se vidí uvnitř, vidět, jak a čím by chtěl být. Stručně řečeno, všechny touhy, všechny sny, všechny fantazie, které v nás probouzí vášně, jsou v něm zobrazeny a uskutečněny. Měl jsem zkušenost a myslíte si, že jsem se viděl na trůnu Konstantinopole, moji soupeři se stali mými dvořany a moji nepřátelé byli u mých nohou. Samotné vyprávění může poskytnout pouze neúplný obraz věci. Musíte to vidět sami, a já za to zasadím, bude to vyžadovat úsilí, než se zotavíte z úžasu.“

„Ušetřete mě, Sire,“ řekl ministr vážným a chladným tónem, za kterým se snažil skrýt rozpaky. "Tento poutník může být jen nebezpečný čaroděj." Považuji jeho zrcadlo za ďábelský vynález a slova, která vás naučil, milostivý pane, jsou určitě rouhavá. Jsem velmi překvapen, že vy ve svém známém strachu z Boha nevykazujete odpor k tak zatracenému vynálezu.“

Roger si nemyslel, že je dobrý nápad více tlačit svého ministra, a pokračoval ve svém pokusu s milenkou a oblíbencem. První se ukázalo, že omdlí hrůzou; ten druhý, protože měl milost svého krále a byl tím, kým být chtěl, netoužil vidět svou skutečnost v zrcadle.

Všechny ostatní pokusy přesvědčit někoho, aby použil zrcadlo, byly neuspokojivé: ukazoval ho všude; vraceli mu ho zpět s holými výmluvami. Svědomí zbožných křesťanů dvora se vzbouřilo: jednomyslně tvrdili, že poutník a jeho zrcadlo musí být spáleno.

Když král viděl, že záležitost nabírá vážné obrátky - protože lidé už volali po jeho svědomí a po jeho hrdlu – nechá předvést poutníka k veřejnému slyšení. „Nejsi čarodějnice, poutníku,“ řekl mu: „Ty sám znáš svět. Vsadil ses, že u mého dvora nenajdu nikoho, kdo by chtěl ukázat, jaký je, a svou sázku vyhráls." Vezmi si zrcadlo zpět. Koupil jsi ho v jednom krámku v Neapoli, a za deset krejcarů, které tě stálo, nám prokázalo velmi dobrou službu!“

Že bychom měli všichni tak nečisté svědomí jako u dvora? Že všichni něco skrýváme a nechceme, aby nám někdo viděl do srdce, znal naše přání, touhy a sny? Říká se, že když máš čisté svědomí, nemáš se čeho bát. No, a vidíte. Jak jste na tom vy?

Zdroj:

Jacques Cazotte: Moralisch-Komische Erzählungen, Mährchen und Abentheuer (König und der Pilger)

Překlad a doslov: Mirijam

---

[1] Chaldejská neboli Novobabylónská říše byl státní útvar s centrem v městě Babylónu, založený roku 626 př. n. l., kdy se generál Nabopolassar zmocnil babylonského trůnu. Zanikl v roce 539 př. n. l., kdy město dobyl perský achaimenovský král Kýros II. Veliký. V době svého největšího rozmachu zahrnoval dnešní Irák, jihovýchodní Turecko, Sýrii, Palestinu, Jordánsko a severozápadní část Arabského poloostrova.