KRÁL A POUTNÍK I.

Neapolský král, jmenoval se, pokud se nemýlím, Roger, se jednoho dne při lovu ztratil svému doprovodu a zbloudil v lese. Tady se setkal s poutníkem, mužem docela dobrého vzhledu, který, protože nevěděl, koho má před sebou, ho směle oslovil a zeptal se na cestu do Neapole.

„Dobrý příteli,“ odpověděl král, „musíte přicházet z velké dálky; protože vaše nohy jsou velmi zaprášené.“

„A přesto,“ odpověděl poutník, „ani zdaleka neleží na nich tolik prachu, který by je vzrušil.“

„Musel jsi,“ pokračoval král, „na svých cestách mnoho vidět a hodně toho zažít.“

Poutník: „Viděl jsem mnoho lidí, kteří si málo dělají velmi velké starosti. Naučil jsem se nenechat se odradit první negativní odpovědí. Žádám vás, abyste mi ukázal, kudy se mám ubírat; noc již padá a musím zjistit, kde najdu nocleh.“

Král: „Znáš někoho v Neapoli?“

Poutník: „Ne.“

Král: „Takže jsi si jistý, že tam budeš dobře přijat?“

Poutník: „Alespoň určitě odpustím těm, kteří mě přijali špatně, aniž by mě znali. Ano, už se šeří; kudy vede cesta do Neapole?“

Král: „Jak ti to mám jen říci, že jsem zbloudil stejně jako ty. Nejlepší je, když budeme hledat cestu společně.“

Poutník: „Ano, bylo by skvělé, kdybyste nebyl na koni. Buď vás brzdím já, nebo vy mě příliš zatěžujete.“

Král: „Máš pravdu, všechno mezi námi musí být stejné, protože jdeme stejnou cestou.“

S těmi slovy král sestoupil z koně a šel vedle poutníka. Pak pokračovali v rozhovoru.

Král: „Můžeš hádat, s kým jsi ve společnosti?

Poutník: „Tak… Vidím, že jdu s nějakým člověkem.“

Král: „Myslíš si sám, že jsi v mé společnosti v bezpečí?“

Poutník: „Vždycky očekávám to nejlepší od poctivých lidí a nemusím se bát podvodníků.“

Král: „Mohl bys věřit, že jsi potkal neapolského krále?“

Poutník: „To mě velmi těší. Nebojím se králů. Nejste to vy sám, kdo nás sužuje. Ale protože jste král, přeji vám hodně štěstí, že jste mě potkal. Možná jsem první, kdo vám ukáže vaši tvář.“

Král: „Správně, nechci být jediný, kdo těží z našeho setkání. Následuj mě, chci udělat něco pro zlepšení tvého štěstí.“

Poutník: „Mám štěstí, pane. Nosím ho s sebou. Tady mám (přičemž ukázal na poutnickou hůl a zavírací tašku), dva dobré přátele, takže mi nic nechybí. Přál bych si, abyste při panování našel tolik
uspokojení, jak si je já užívám.“

Král: „Takže jsi šťastný?“

Poutník: „Pokud může člověk být. Ale v každém případě jsem se zavázal, že se pověsím, jakmile najdu někoho šťastnějšího než jsem já.“

Král: „Jak je možné, že jsi spokojený se svým osudem, vždyť potřebuješ celý svět?“

Poutník: „Byl bych šťastnější, kdyby mě potřeboval celý svět?“

Král: „Jdi a pověs se, protože si myslím, že jsem šťastnější než ty.“

Poutník: „Pokud se někdy setkáš s neštěstím, vždycky jsem si myslel, že to bude jistě ještě bezstarostnější chlapík než ty, který si z tebe bude utahovat. Neočekával jsem, že by z této strany
přiznal pravdu. Ale protože pověsit se není žádná legrace, myslel jsem si především, že by nemuselo uškodit provést malé zúčtování.“

Král: „To se brzy stane. Přetékám veškerým komfortem života. Když cestuji, není to o nic méně pohodlné, jak vidíš. Mám dobré koně a ve svých stájích mám nejméně tři sta koní, z nichž žádný není o nic horší. Až se vrátím do Neapole, jsem si jist, že budu dobře přijat.“

Poutník: „Chci vám položit jen jednu otázku. Užíváte si všechny tyto statky s pocitem radosti a blaha? Nemáte žádné jiné záležitosti, žádné ambice, žádné starosti?“

Král: „Ptáš se příliš mnoho, poutníku.“

Poutník: „Odpusťte mi, Sire: jen proto, že to má pro mě takové závažné důsledky, musím všechno vzít v úvahu. Tady je ta moje! Vykonal jsem mnoho činností. Mám velmi silnou chuť k jídlu a užiju si vše, čeho se mi dostane, s největší radostí. Pak si lehnu a spím v jednom kuse až do rána. Vstávám čile a vesele: vidím všechny pozoruhodnosti města a následuji svoji zvědavost, modlitbu a náladu. Bude-li mě Neapol zítra, pozítří nudit, celý svět je pro mě otevřený. Přiznejte to, Sire, že nejsem o nic horší než Vy.“