FARÁŘOVA VNUČKA

Kdybyste navštívili v roce 18 ... vesnici B ***, upoutala by vaši pozornost jedinečná osobnost. Byla by to osmnáctiletá dívka, zcela obyčejná, která byla sirotek a žila pouze se svým jediným příbuzným, ctihodným farářem B ***. Staral se o ni od nejútlejších let a poté, co se stala laskavým, křehkým tvorem, nemohl se od ní odpoutat, a to ani proto, aby jí zajistil vzdělání vhodnější pro dívku. Kněz zcela oddaný povinnostem své služby, v krajině obývané pouze rolníky, s výjimkou dvou nebo tří šlechtických rodin, které přišly ke sklizni v B *** nebo v jejím okolí, jak by mohl pochopit výchovu malé holčičky? Naučil ji číst, psát, některá pravidla morálky, ekonomie: při tom všem se točila, nebo nahrubo šila košili. Nevěděl o vyšívání, o hudbě, a kromě jemné duše od přírody, a díky vybraným stránkám, které ho živily, byl jemnější, jeho vzdělání bylo celkem jednoduché, dokonce téměř rolnické.

Na podzim, díky strýci, byl do rodin pánů přijat ctihodný muž. Vzpomínka na něj se uchovává v paměti jako požehnání. Ty dva měsíce, ve kterých si užila společnost, dámy ji braly mezi sebe, ochutnávala chování města, účastnila se hudby, tance, banketů, potěšení z her, nebyly nejkrásnějším rokem. Za ty dva měsíce byla nucena vzdát se všech svých uvítacích návyků: tisíce okovů, kterými se sama spoutala a potěšení, která jí byla nabídnuta výměnou, jí nestojí za osamělý život, ano, osamělý, ale velmi svobodný, na který byla zvyklá. Dodal bych, že jejich láska byla často uražena pýchou, s níž jí tyto dámy vysvětlovaly veškerou pompéznost jejich módy. Oblékla se do jednoduchého hadříku, vlasy měla neustále svázané, bez šperků, zdobené pouze několika venkovskými květinami, nevěděla nic o způsobech a zvycích města, tyto konvence jí byly cizí. Byla jako květina na louce, která zemřela v teplém skleníku, kde kvetou okázalé kamélie. Nikdy ji však nenapadlo napodobit styly, v nichž tyto elegantní dámy zářily, spokojila se s jemnými šaty, které si spředla a ušila a hrubým slaměným kloboukem. Tato skromná dívka však nebyla ze skupiny o nic méně zajímavá. Navzdory všem tolika krásným ženám, se váš pohled nedobrovolně zastavil na této mladé dívce, tak jednoduše přirozené a zároveň tak laskavé. 

Osamělá od nejranějších let, zvyklá na bolest, nemoci, její výraz měl v sobě něco melancholického a bělost její kůže příjemně kontrastovala s černou barvou jejích vlasů a velkýma zamyšlenýma očima. Ale Adelina nebyla v bohatě zdobené místnosti, nebyla mezi zrcadly s elegantním nábytkem, květinami a hedvábnými závěsy, kde by měla být viděna. Samota polí a stará chatrč této přirozené dívce více slušela. Když přijela z nóbl prostředí, ráda se vrátila do farnosti svého strýce, kde dělala čest jeho domu. Tam byla v klidu. Dobrý, starý muž cítil při návštěvě jeho přátel radost a potěšení, když viděl, jak je vítá nejupřímnějším a zdvořilým způsobem. Tam postavila na stůl láhev, připravila vlastníma rukama čerstvou a aromatickou kávu tak, jak velí pohostinnost. Byla viděna, když pánové odešli, jak sedí v řadě s mladými rolnickými ženami v měsíčním světle a s těma malýma rukama roztáčela kolovrátek a předla látku. Jehly poskakovaly v pravidelném rytmu. Dílo z jejich rukou bylo nejdokonalejší. Točila, navlékala jehlu, šila. I nejjemnější jehly ji poslouchaly. Někdy se ozýval zpěv švadlenek z vesnické chaty, ​​a mezi všemi těmi argentinskými hlasy se jeden vyznačoval náznakem sladké melancholie, která byla také v jejím vzhledu, ve zbarvení jejího čela, ve výrazu jejich rtů, ve všech jejich pohybech. Byla viděna, když zvedla okraje své lehké sukně, putovala po polích a sbírala zdravé bylinky a voňavé houby, a když vyzbrojena rákosím, na jehož konci vytvořila bílý závoj, pronásledovala přes louky tisíce motýlů. S ní a touto krásou bylo jaro bohatší.

Ale kdybyste ji viděli za časného úsvitu, jak se vrací z návštěvy starého žebráka nebo nějakého nemocného ze vzdálené chalupy, tak musím přiznat, že i tak Adelina byla krásná! Vstávala velmi brzy, vytáhla barel průzračného cividina[1] nebo starého picolitu[2], vložila láhev do jednoho košíku, nakupila několik bílých chlebů, někdy cukr, kávu nebo jiné podobné pochutiny, oblékla si svůj elegantní klobouk a popadla hůl, rychle odešla přes pole a sama se dostala k chatrči chudého muže, jako utěšující anděl, a než slunce vyšlo, už byla zpátky. O mnoho let později rolníci těchto krajů stále vyprávěli tisíc podrobností o této dívce. Ale kam se poděla ta dobrá dívka? Byla šťastnou ženou a matkou milých dětí jako ona, těšila se snad ze zasloužené odměny díky jejímu soucitnému srdci? Nikdo nevěděl. V této zemi chyběla. Jen vzpomínka na ni zůstala, jako vůně karafiátu, který odřízla neviditelná ruka, jako paprsek, díky němuž je sníh našich hor zářivý mnoho hodin po západu slunce ...

Adelina byla dívka s velkýma a zamyšlenýma očima. Četla jsem, že lidé s velkýma očima jsou harmoničtí, inteligentní, citliví a mužní, oproti lidem s malýma očima, kteří jsou tvrdohlaví a občas dokonce narcisté - zahledění sami do sebe. Lidé se zamyšlenýma očima mají sklony k překrucování pravdy. Zato čisté a jasné oči hovoří o povaze čestné a aktivní.

Více takových čistých duší mezi námi. Jistě jsou. Jen o nich nevíme.

Autor: Caterina Percoto: Racconti

Překlad: Mirijam

---

[1] Cividino víno z vesnice Cividino, která patří  k obci Castelli Calepio v provincii Bergamo, region Lombardie.

[2] Picolit je bílé italské hroznové víno, které roste na svazích v regionu Friuli Venezia Giulia na severovýchodě Itálie. Bylo pěstováno v chudých a neúrodných vinicích. Název picolit (pecolèt nebo pecolùt) je odvozen z friulského jazyka, který patří k románským jazykům a mluví se jím na severovýchodě Itálie.