Studená ocel

Brzy ráno se Sebastian probudil a duchem nepřítomen se díval na bílý strop ložnice.

"Proč jsem ji zabil?" byla jeho první myšlenka.

Na čele mu vyvstal studený pot. Prostě vstal v posteli a udeřil se rukama do obličeje. Vše bylo rozmazané. Sebastian stále cítil šplouchání, které se přes noc smíchalo s jeho potem do mastné červené tekutiny.

"Chuť železa," problesklo mu hlavou. Chuť krve, která z něj nepocházela.

Včera v noci bylo hodně pozdě. Nevěděl přesně, kdy a jak se včera vrátil domů. Jediné, co si pamatoval, byla prázdná štamprlata, ze kterých pro sebe na baru nějaké lukrativní hospody vytvořil věž. Aniž by se oddělil od bílé propasti, upadl vyčerpán na manželskou postel v ložnici mezi pozdní nocí a ránem.

"Každý mě při tom viděl," hlavou mu pronikl úzkostný, téměř šílený hlas, který v tu chvíli začal dunět.

"Proč tyhle obrázky?" přerušilo jeho svědomí ticho, "vždycky mě mučí!"

Nenávist a strach vyrostly z jeho špatného svědomí.

Sebastian se otočil k okraji postele a posadil se. Seděl tam úplně nehybně a proklínal své včerejší neštěstí. Zavrtěl hlavou, aby ty hrozné myšlenky zahnal, ale ničemu to nepomohlo.

Vstal. Kymácivě se přesunul do kuchyně, kde vždycky snídali. Sebastian se nechtěl ptát sám sebe, proč by dnes nemohli jíst společně, protože tu hroznou odpověď znal až příliš dobře.

"Co jsem udělal?" náhle vykřikl a položil si ruce na čelo. Sebastian s neuvěřitelnou zuřivostí smetl všechno z červeného příborníku a najednou začal řádit jako divoch po celé kuchyni. Jeho výraz se měnil mezi apatií a zoufalstvím, které mu vehnalo slzy do očí. Znovu vydal nesrozumitelné zvuky a mrštil židlí o kuchyňskou stěnu, která se pak rozbila. Nikdo nemohl vzít tíži, která jako by mu stlačovala srdce. Nikdo tam nebyl, aby ho utěšil; nikdo by toho nebyl schopen.

Sebastian zpustošil všechno, co mu padlo do rukou, jako poslední noc.

Pak se naráz rozhostilo ticho. Sebastian byl teď přikrčený a rozrušený v rohu místnosti. Okrově zbarvená tapeta na něj neúčastně hleděla. Cítil mrazení a pot, který mu neustále stékal po zádech a hořkost. Jeho oční bulvy se neklidně třásly v důlcích. Ale je tu: kovový předmět, který ležel nevinný před ním na mramorové podlaze.

Ten se zlomyslně ušklíbl a svůdně se na něj podíval. Sebastian pomalu zvedl čepel a fascinovaně se na ni podíval. Bolest ze ztráty ho připravila o rozum. Ucítil pevnou kovovou rukojeť v pravé ruce a s šíleným odhodláním vstal. Nejistě se postavil doprostřed zničené kuchyně, navržené na míru, s vůlí vraha.

"To sedí v ruce," pomyslel si Sebastian a všiml si, že se mu začínají třást nohy. Otočil čepel tak, že mu ukázala na jeho hruď a vší silou objal rukojeť. Přitiskl víčka k sobě a zarazil se. Krev mu tekla z řezné rány po odřené ruce a padala na zem v jednotlivých kapkách. Bílé mramorové dlaždice odmítaly vysát zrádné kapky krve a purpurově se smály bolestí a zoufalstvím. Slzy se pohotově snesly k zemi a smísily se s krví.

"Odpusť mi!" uklouzl mu šepot přes jeho modré rty, pak se přihodilo něco neodvratného: S dalším silným úderem se nemilosrdná ocel otočila mezi žebry. Ozvalo se prasknutí a ucítil ostrou bolest, která potupovala od pravého prsu do celého těla. Na dlouhém noži nebylo nic vidět, byl to jen perverzní prostředek, světící účel. Čepel už nebylo vidět a ruka, která šílenou touhou po činu sevřela černou kovovou rukojeť, sklouzla pomalu dolů a malátně spadla dolů k tělu. Sebastian se zapotácel, ale neuvědomil si, co právě udělal. Pak se bezvládně zhroutil.

Skořápka bez života pomalu klesala a s ostrým buchnutím dopadla na zem.

Reflexy mozku s nízkým obsahem kyslíku, jejichž sekundy se počítaly, způsobily, že se tělo na několik okamžiků scvrklo a nepřirozeně sebou cukalo. Sebastianovy oči se dívaly zmučeně, do prázdna, neschopny se zachytit žádného pevného bodu.

Zvonění protrhlo ticho mrtvých, jako by život tento boj se smrtí urychlil. Znovu se ozval pronikavý zvuk. Nebyl zde nikdo, kdo by mohl vést vyprošťující konverzaci. Jen trocha tepla mrtvého těla způsobila, že vzpomínka na život úplně nevybledla. S "cvaknutím" se zapnul automatický záznamník a přehrál uvítání: "Jste napojeni na záznamník Claudie a doktora Sebastiana." Oznámení přerušil šťastný smích. "Jsme spolu. Nejsme právě tady, tak nám po zaznění zvukového signálu nechte hezký vzkaz."Jako by stěny kolem tragické situace mohly plakat, hlas velmi dobrého přítele zazněl: "Sebastiane?!" "Jsi tam? Sakra, zvedni sluchátko. Snažím se ti dovolat celou noc!" volal rozčilený hlas nejlepšího přítele.

"Ona žije, Sebastiane! Claudia žije! Včera jsi ji zachránil a nezabil jsi ji. Vaši kolegové považovali za zázrak, že se probudila krátce po tvém náhlém zmizení; navzdory obrovské ztrátě krve je stabilní! Dostane se z toho. Konec," křičel muž rozhodným hlasem.

"Starám se o formality té autonehody. Do nemocnice půjdeš hned, jak se probudíš. Konečně jste zase spolu. Takže později. Nashle."

Ozvalo se další cvaknutí a záznamník se opět vypnul. Červené světlo začalo pravidelně svítit a odráželo se v pevných sklovitých očích mrtvého, který pokojně ležel uprostřed kuchyně s červenou pelerínou.

Zdroj:

Autor: Matthias Engelbertz: Kahlter Stahl

Překlad: Mirijam