Sláva II.

28. května 2020

Jeho vychrtlá pánev byla obrostlá hrdým pruhem strupů a vytesaná z nepoddajného betonu. Vypadalo to, že se pokoušel ojet nějakého pitomého kocoura Toma. A zprvu si myslel, že je to víceméně totéž.

Pak se naléhavě modlil, aby tomu tak bylo.

Když se jeho pyžamový lem táhl dolů, Jack rozsvítil svou noční lampičku ve tvaru rakety, kterou přísahal, že nikdy nepřeroste. Pohybuje se rychle a nenápadně, aby se jeho máma nevydala ho políbit na dobrou noc.

To, co našel, velmi jasně ukázalo, že Jack se nikdy předtím nebál. Ani zdaleka ne; jen předstíral.

Protože teď se vlastně vznášel v horečné panice. Narazil bokem do rakety a nadobro rozbil její zapalování.

Asi nejlepší. Už se opravdu nemohl dočkat.

Stále ve smrtelné hrůze z odhalení a příliš traumatizován na to, aby tuto prioritu revidoval, Jack neohrabaně vytáhl kalhoty do tmy a plazil se pod peřinou. Celý čas se třásl a tiše si pro sebe sténal. Dokonce se stočil do klubíčka a zdálo se, že se nemůže zahřát.

Špička Jackova ptáka zmizela.

To bylo to, co viděl, když se při zvláštní inspekci zdvojnásobil a on se snažil pochopit vizuální rozdíl.

Ne pokousaný nebo rozdvojený, mysl by ho poslala s kvílením na pohotovost.

Prostě... pryč.

Pár dní se snažil předstírat, že se Jackovi nepřihodilo to, co byste čekali.

Celou dobu se to, co ho věznilo, neustále zhoršovalo. Teď už to byla víc než jen špička; Bože, jak toužil po dnech, kdy to byla jen špička! Pohltila ho naprostá plíživá panika, obcházel kolem svého nářadí s výkřikem a zoufale otáčí hlavou jako balónem.

Po hodinách strávených mimo ošetřovnu se Jack pokusil vysypat svou zmatenou ságu na ošetřovatelku. Nebo alespoň těch pár částí, které by snesl, aby vyplivl. Nejhorší příběh se mu zasekl v krku, příliš toxický pro extrakci bez ohledu na to, jak se stáhl a křečovitě svíral.

Mohl jí to ukázat? Ukázalo se, že když byl Jack v pořádku a prohledával své harampádí skrz záhadnou zeď, přihodila se mu nemilá věc v kanceláři mírně rozrušené školní sestry.

Sestra se nepříjemně pohnula, očividně netoužila mít zamčené dveře. "No, tohle opravdu není moje parketa. Ale docela mě znepokojuje, že slyším tvoje komunikační potíže. Sotva vidím, jaké je velké drama mluvit s dívkami vašeho věku; Chci říct, jsou to jen lidé. Musíš dostat myšlenku, že jsou to nějaké mystické ikony, z tvé hlavy, nebo se vždycky budeš bát."

Ne, Jack se zamyslel. Vůbec si nedovedu představit, že byste to viděla.

To, co chtěl víc než cokoliv jiného, bylo, aby ho někdo zastavil. Protože pořád ještě chrlil ty elektrolyty, v takovém množství se připojil i k recyklačnímu programu.

Prostě se nedokázal držet dál od parku.

Jack nevydržel a podíval se na sebe. Už pouhá myšlenka, aby na sebe pohlédl, v něm vzbudila nutkání k zoufalému zvracení, a tak přešel k velkým bolestem, aby ne: oblékl se ve tmě, pečlivě osprchoval se zavřenýma očima.

Na krátkou poklidnou dobu ztratil kontakt sám se sebou. V hlavě mu hučelo, nevnímal nic. A považoval to za požehnání.

Až do deštivého odpoledne slyšel hrdelní hlas, který sílil, houstl a požadoval. "Přines to blíž," a uvědomil si, že už mu nezbývá nic, co by mohlo proletět dírou.

Nebyl hladký jako panenka, ale sjel tam dolů, protože cokoli hrozného se mu honilo hlavou, nechtěl, aby mu to vyrvalo bok. Zatraceně se to prodíralo tou podělanou kostí!

"Dej to blíž, chlapče!"S vzrušeným zavrčením a kvičením.

K Jackově hrůze vyklouzl z díry neuvěřitelně dlouhý šedý jazyk, který ho zkoumal. Plazí, a cosi kapající na napěchovanou slámu zbarvenou vlhkem, která se v kouřových výparech rozpadla. Boty mu nasákly a prsty na nohou ho pálily jako v pekle.

Nakonec se kouzlo zlomilo. Jack bezmyšlenkovitě prchal z toalety, naprosto bezhlavě, zmatení studenti v parku, kteří se schovali před lijákem, se otočili a sledovali, jak klopýtá.

Pár mladších dětí propuklo v pláč. Byly si jisty, že se něco strašného stalo. Jeden nebo dva vůdci týmu s tvářemi jako jablko k němu dokonce vykročili se zdviženou rukou a instinktivně se snažili pomoci. Ale Jackovy oči byly tak divoké a drsné, že sebou trhly.

Běžel domů sám a naříkal.

Žádná změna v srdci nebude Jackovou spásou. I vyhýbání se třetí kabince jako moru. Nezadržitelný proces pokračoval.

Vydlabán a pohlcen hladovou dírou, která mu procházela tělem a vedla nikam a k ničemu.

Nohy ho neposlouchaly a chvěly se, takže jeho chůze byla podivná. Vzal si na sebe pytlovité oblečení, které se vlnilo jako plachty, a pak konečně vytáhl hlavní díl, aby zakryl zvětšující se kousky, které chyběly.

Kluk s nádivkou. Hadrová panenka. Udělal všechno, co mohl, aby to máma nezjistila: použil náhradní polštáře, ponožky svinul do ruličky. Protože si Jack chabě ovázal obvaz, aby držel na zraněném místě, odvrátil zrak od zrcadla, vzlykal a bezmocně se třásl odporem.

Celou dobu se cítil tak smutný, končetiny ztěžkly, že s nimi nemohl pohybovat a nepředvídatelně a často přerušovaným spánkem usnul. Byl to jeho jediný únik.

Jediné, co Jacka ještě bavilo, bylo sedět toužebně v parku a dívat se, jak se dívky vlní kolem. Byl tak daleko od záchodového bloku, jak jen mohl. Usadil se jen do plného slunečního svitu, kdekoli se dal najít paprsek. Slabě si tak vzpomněl na štěstí, i když ani to ho nemohlo zahřát.

Jack seděl a toužebně pozoroval, jak se dívky třpytí ve zlatém slunci. Sekaná tráva voněla tak čistě. Vánek mu rozcuchal vlasy. Zvedl kapuci své mikiny, aby ho nikdo neviděl plakat.

Až jednoho dne špatně mířený míč se prodral malou hromádkou oblečení. Náraz rozházel ponožky a vypůjčené polštáře, všude se válejí obvazy jako exploze stuh.

Beth a děvčata přišla, aby získala míč, smála se a křičela neupřímnou omluvu. Uvnitř ale vůbec nikdo nebyl.

Tahle povídka není zrovna můj šálek čaje. Ale i o h..nu se dá psát vznešeně. Obraty Gregoryho jsou opravdu kouzelné a člověk se dokáže vžít do této prekérní a intimní situace jako by byla živá a opravdu se odehrála. Trochu jsem ubrala ze slovníku, doufám, že to není na závadu. Můj jemnocit mi nedovolil používat hrubé vulgarismy. 😉😐

Zdroj:

Autor: BP Gregory: Glory (ze sebraných krátkých příběhů OROTUND)

Překlad a doslov: Mirijam