21. května 2020
To smrdí, pomyslel si Denny mrzutě, jako když ho nějaká mateřská
skupina pozvedá k božským andělům tajné společnosti zločinné
spravedlnosti. Děvčátko, předmět jeho pozornosti, všechno se na ní
ztrácelo, bledý malý ret se třásl. A nikdo nic nedělal. Ani jeden z
těchto přísných vzpřímených lidí; lidí, kteří si vždycky našli způsob,
jak o něm předat slovo, bez ohledu na to, kolikrát se pohnul. Jeho kecy v
těchto dnech právě žily v krabicích, tyto krabice se zmenšovaly.
Nikdo
se tak hodně nevracel zpět a do přítomnosti ve svém velmi důležitém
podnikání. Jak se podíval dolů, Denny si samozřejmě nemohl pomoci a
nevšimnout si ztracené malé holčičky, byla to jeho zatracená kletba.
Dokonce i s injekcemi, po kterých téměř onemocněl, i když to zpočátku
bylo spíše lepší a potom to zabilo většinu jeho, no, věcí. Dítě celé
svítilo: zářilo uprostřed bezstarostného moře šedých tváří a šedých
obleků. Byla, všechno to bylo skutečné, více než skutečné, a žádná věda
ani šaman nikdy nepomohli.
Mluvit s nějakým
ubohým dítětem, s jakýmkoliv dítětem, porušilo jeho čestné slovo: a
nebylo to to, nad čím celý svět zadržoval dech? Pravděpodobně si některé
spravedlivé ostré oči všimly, že zíral, zíral příliš dlouho, a měl by
se pohybovat stejně, jako všichni ostatní dobří lidé, kteří neviděli
hubené nohy vyčnívající zpod knoflíků komicky velkého batohu. Nevšiml si
velkých, zmatených a stále uplakanějších očí. Ve své malé ruce žmoulala
kousek papíru a rozjímala nad ním.
Kromě toho,
nic, co Denny kdy udělal, pro nikoho nebylo dobré; a se známou hlubokou
starou hanbou připustil, že je uhranuta, kletba, přesně jak řekl jeho
bratr. Měla by být uzamčena kvůli ochraně všech.
Ale
teď tu byla ta dívka. Jeden zaneprázdněný chlap ve skutečnosti srazil
dítě, když spěchal: žádné omluvy, nic; a pro Dennyho to bylo všechno.
Přešel cestou k ní. Jeho srdce bušilo. To je sebevražda, sebevražda!
Telefony už vyzváněly alarm.
"Ahoj." Hloupý,
ale co jiného bys řekl? Oči plné pochyb se na něj podívaly a on těžce
dýchal. Věděla, co to je, věděla, musela to vědět. Děti měly šestý smysl
jako kočky a nikdy ho nemilovaly. 'Prohrál jsi?'
Dívka
mu nabídla kus papíru. Byla téměř stejně vyděšená jako Denny, který jej
od ní vzal, opatrně, aby se nedotkl její ruky: nedotýkej se dětí, ó ne,
ne. Ani s injekcemi.
Byla to mapa. Téměř vypadala, jako že ji pro ni nakreslilo další dítě. Velká červená šipka směřovala na budovu s hrubým glyfem[1] knihy.
'Knihovna? Sem se snažíš jít?"
Dívka
čekala a Denny vydechl obrovskou úlevou: věděl, kde je knihovna, věděl!
Seděla na bobku. Ukázal na ulici a nebyl si jistý, co děvče skutečně
uvidí nad všemi lidmi, kteří spěchají sem a tam. Zdálo se, že toho není
moc. "Jdi čtyřmi bloky tímto směrem a odboč doleva k budově s velkou
vlajkou."
Čas vypršel; jeho šakali by se
zavírali, připraveni zachránit den. Žádné další útoky, Denny. Jsi venku.
Už téměř cítil tlukot klaustrofobie, jak bije v jejich pěstích a
botách, což byla zvláštní úleva. Přenese se nad nekonečné pohledy,
nenávistné dopisy a rozbitá okna v ošuntělých vládních bytových
jednotkách.
Ale dítě vzalo mapu zpět s vděčnou
úlevou jemu vlastní, odbočilo pryč ulicí přes lehkomyslné řady těch,
kteří zavírali. A Denny zkřížil ruce a přemýšlel vzdorovitě sám pro
sebe: stálo to za to.
Byla to Violet, kdo tu
dívku uviděl. Violet, která hořce postrádala slyšet své jméno ze svého
rodného listu. To nebylo způsobeno směnou - až do tří, když se díra
otvírala, ale to nezastavilo unavené staré kurvy, které se postavily
dopředu jako levný sex. Byl v tom jakýsi druh velikosti. Posadila se na
obrubník, poddala se melancholii a kouřila, aby utopila zápach a kysele
se na ně zamračila, s úskočným pohledem ve svých opotřebovaných hadrech
tiše drmolila o peníze na penzi v pitomých prstech. A pokud jí nebude
přát štěstí, bez ohledu na to je na místě, kde se u dveří musí platit.
Violet
si vždy všímala malých dívek jiných lidí, vždy se trestala zraněným
úšklebkem, protože se nenáviděla, když se na ně dívala. Nenáviděla výzvy
dní, na které si už nemohla pamatovat: sukénka a chvála a běžela
svobodně s hrudí plochou jako deska. Dny zbožňujících rodičů (obou!),
kteří bubnovali do vaší malé lebky, že jediným požadavkem na krásu bylo
být dobrým člověkem. Marné úsilí o šíření tohoto konceptu, když svět
před vás položí lži.
Brzy by se tato malá
kráska, která zápasí pod tíhou obrovského batohu, vylíhla a společnost
vysaje její kozičky a dá je do prodeje. Ten první opojný doušek moci nad
hloupými kluky ve škole a ona by měla být připravená, právě včas pro
toho prvního - to všechno byla lež! Nestalo se tomu tak. Byla tak
rozrušena tím vším, že zmeškala každou zatracenou příležitost udělat ze
sebe něco jiného. Nakonec se vykoupala v noční můře jako je tato, kde
každé přimknutí ochablých boků klienta odvádělo sny o domově dále ze
vzpomínky.
Co udělalo dítě, že se toulalo po
okolí? Kde byli rodiče, kteří měli držet realitu na uzdě jen o něco déle
- tohle vymáchalo nos chudáka dítěte ve špíně!
Horší
zprávy. Obvykle se přiklonilo k domněnce, že navzájem neexistují, dívka
si všimla chichotání starých vysloužilých poběhlic, které zmizelo v
mumlání. Žádná se šťávou, která zůstala v jejich prohnutých starých
kostech, si nechtěla vzít práci na sebe, ale možná, pokud rozšíří
odpovědnost pěkně a jen po troškách mezi své řady ..?
"Sakra,
kurva." Violet rozdrtila cigaretu a zasténala nad svými nohami. To bylo
přesně to, co dívka potřebovala - vize věcí, které přijdou.
'Ahoj. Kam jdeš, dítě?"
Obr.: Pixabay.com
[1] Glyf
je v lingvistice a typografii realizace podoby grafému (písmena,
číslice, znaku, piktogramu a jiných znamének). Jeho vytvářením vzniká
např. písmo. Kořen "glyf" se užívá ve složených slovech pro označení
písem, které jsou založeny zejména na piktogramech (hieroglyf,
petroglyf).
Komentáře
Okomentovat