20. června 2020
Přichází Ossesso, hubený a hadí muž, s převrácenými víčky, jako
jsou ti piloti, kteří plují větrným mořem, olivy v obličeji, šklebící
se, se zvláštním prvkem zlosti a podvodů, které v něm ukazují cikánský
původ. Catalana di Gissi přichází, žena neznámého věku, s dlouhými
načervenalými zanedbanými vlasy, na čele některé skvrny téměř podobné
měděným mincím, zpráskaná jako pes po porodu: Venuše žebráků, milující
zdroj, u kterého ti, kteří trpí žízní, uhasí žízeň. A přichází Jacobbe
di Campli, velký starý muž se zelenými chlupy, jako je tomu u těch
řemeslníků pracujících s mosazí. Průmyslovník Gargalà dorazí na vozidle
postavené z trosek lodí stále od dehtu. Dorazí Constantine of Corrópoli,
cynik, který kvůli růstu jeho spodního rtu, vypadá, že vždy drží hadr
syrového masa mezi zuby. Ostatní přicházejí. Všichni nevolníci, kteří
emigrovali podél řeky, od náhorních plošin k moři, se shromažďují kolem
roubenky pod společným sluncem.
Mungià pak
zpívá různými způsoby a zkouší neobvyklé výšky. Jeho duši pohlcuje
jakási pýcha, duch slávy, neboť pak vykonává umění svobodně, bez
jakékoliv odměny. Z davu žebráků [391] občas povstává potlesk, který
slyší a bolestně se ho dotýká.
Na konci písně,
když sladké slunce opouští toto místo a stoupá na korintské sloupy
Archy, žebráci vítají slepé a nechají se unášet do sousedních zemí. Jako
obvykle, Chiachiù di Silvi, s nohou zkroucenou v ruce, a bratři
Mammalucchi zůstávají. Žádají almužnu o dobročinnost od těch, kdo
procházejí kolem, a mlčenlivý Mungiá možná myslí na triumfy mládí, kdy
Lucicappelle, Golpo di Càsoli a Quattòrece byli naživu.
Ó, skvělá Mungova paranzella[1]!
Malý orchestr si získal pověst téměř v celém dolním údolí Pescary.
Golpo
di Càsoli měl violu ve tvaru luku, skrček šedý jako ještěrky na
střechách, s vrásčitou a membránovou kůží na obličeji a krku, jako
jednotlivé části želvy vařené ve vodě. Měl na sobě frýžskou čepici,
která přiléhala k uším dvěma křídly; hrál smyčcem rychlými gesty,
přitiskl špičatou bradu na nohu violy, stiskl struny svými prsty, a
vyvíjel viditelné úsilí v obratném hraní, jak to činí makak kočovných
akrobatů.
Po něm přišel Quattòrece s houslemi
zavěšenými na břiše pomocí oslího popruhu. Quattòrece, dlouhý a tenký
jako vosková svíčka. U Quattòreceho dominovaly jednoznačně oranžové
barvy. Vypadal jako jedna z těch namalovaných monochromatických postav,
na určitých rustikálních kastelských vázách, v rigidním postoji. Jeho
oči, něco mezi kaštanem a zlatem a stejně jako oči pastýřských psů
zářily průhledností. Chrupavky jeho velkých uší, otevřené jako uši
netopýrů, proti světlu zabarvenému narůžovělou žlutou; staré violoncello
bylo vyzdobené peřím, stříbrnými nitěmi, vločkami, obrázky, medailemi a
malými barevnými korálky. Vypadalo jako umělecký barbarský nástroj, ze
kterého by měly vycházet nové zvuky.
Ale
Lucicappelle, který si držel na hrudi obrovskou extra vyladěnou kytaru,
přišel jako poslední s tanečním a odvážným krokem jako rustikální
figaro. Byl to hravý duch paranzely, nejzelenější z let a největší síly,
nejpohyblivější, nejvtipnější. Na čele mu vyčníval pouhým dotekem velký
chomáč kudrnatých vlasů; v uších mu žensky zářily dva stříbrné kruhy a
vrásky na tváři tvořily přírodní rýže. Miloval víno, přípitky v hudbě,
serenády na počest krásy, venkovní tance, velké a hlučné hostiny.
Kdekoliv
byl ženich, prapor, oslava přísahy, pohřeb, liturgický cyklus modliteb,
který trval tři dny, tam utíkala Mungiova tchyně, žádaná, uznávaná.
Předcházela svatebním průvodům, ulicemi, které byly spěšně poházeny
květinami a voňavými bylinkami, mezi radostnými pozdravy a vítáním. Pět
ověnčených mezků přineslo dárky. Vůz, tažený dvěma páry volů zabalených
do stuh a hřbety pokryté čabrakou[2],
vezl náklad. Kotle, lastury, měděné poháry se třásly chvěním chůze;
lavičky, stoly, truhly, všechny ty hrubé starobylé formy bytového
zařízení se za vrzání pohupovaly; damaškové přikrývky, sukně bohatě
zdobené květinami, prošívané korzety, hedvábné zástěry, všechny tyto
druhy oděvů žen zářily na slunci ve směsi veselí a proti modrému nebi se
objevila hromada vlny, lnu nebo konopí namotané na cívce, aby se
točila, symbol rodinných ctností, postavená na vrchol s naloženým
prádlem, která vypadala jako nicotné zlato.
Ženy
z příbuzenstva, s košíkem pšenice na hlavách, zrním na chléb a květem
na chlebu, postupovaly v pořadí, všechny ve stejném prostém a téměř
obřadném postoji a zpívaly. Když došly k domu, pospíchaly ke květnímu
loži, sundaly si košík z hlavy, sevřely hrst pšenice do pěsti a jedna po
druhé ji házely na novomanželku, čímž vyslovily jakési rituální
znamení, v němž se dovolávaly plodnosti a hojnosti. Také matka, topící
se v slzách, vykonala obřad s pšenicí a bochníkem chleba se dotkla
hrudi, čela a ramen své dcery a pronesla slova bolestné lásky.
Pak
u nádvoří budovy, pod velkou třtinovou rohoží nebo pod střechou z
větví, začaly hody. Mungià, kterému se dostávalo ctnosti vzhledu a který
nepodlehl zlu stáří, přímo ve velkoleposti zelené sutany, a veškerého
potu a plamenů foukal do klarinetu z plna plic a podněcoval své
společníky, aby dupali na zem. Il Golpo di Càsoli rozzlobeně znásilňoval
violu.
Quattòrece se snažil držet krok s
rostoucí maurskou zuřivostí a cítil, jak břicho proniká skřípění smyčce a
akordů. Lucicappelle zvedl hlavu do vzduchu, levou rukou přitáhl struny
kytary a pravou rukou svíral dvě silné kovové struny a sledoval, jak se
ženy v květinovém lůžku vesele smějí.
Pak
ceremoniář přinesl jídlo na velmi velkých, malovaných deskách; pára se
zvedla jako mlha rozptýlená v listech; karafy s vínem s dobře
připevněnými držadly přecházely z člověka na člověka; paže se natahovaly
a a proplétaly po stolech mezi bochníky sypané anýzem a kulatými sýry,
většími než je měsíční kotouč, a braly pomeranče, mandle a olivy; vůně
koření se mísila s vůní čerstvé zeleniny; a ve sklenicích čirých likérů
hosté nabízeli nevěstě malé šperky nebo náhrdelníky z velkých plodů
zabalených jako kusy zlata. Nakonec v myslích vzplála velká vlna
radosti. [396] Výkřiky sílily. Když šel Mungió vpřed s hlavou odkrytou a
s plnou sklenicí v ruce, zpíval krásný rituál, který na pozvání
abruzzské[3] země otevřou ústa přátel k přípitku:
"Toto víno je sladké a jemné."
"Na zdraví vás všech!"
Není
nad vydařenou svatbu. I když každá svatba je vydařená. Ne vždy můžeme
pozvat jako muzikanty významné celebrity, ale bohatě postačí,
přijdou-li, byť nedokonalí, hudebníci, kamarádi, kteří umí zahrát a jak
říkáme u nás "si zabejkat".
Jde o tu atmosféru.
Jste obklopeni lidmi, se kterými je vám dobře. O to, že on je váš a vy
jeho. For ever. Dokud vás smrt nerozdělí. Proto připíjím na svatební
veselí!
Zdroj:
Author: Gabriele D'Annunzio: Le Novelle della Pescara
Překlad: Mirijam
[1] paranzella byla jednostěžňová rybářská loď v italské oblasti kolem Neapole
[2] ozdobná pokrývka na koně
[3] kraj ve střední Itálii
Komentáře
Okomentovat