12. května 2020
"Dickone," zvolala Matka Rigby, "nacpi mi moji dýmku!"
Dýmka
byla v ústech staré dámy, když říkala tato slova. Po naplnění tabákem
ji tam strčila, bez toho aniž by se ohnula, aby ji zapálila u krbu, kde
ve skutečnosti ráno nevznikl žádný oheň. Jakmile však byl rozkaz vydán, z
nádobky dýmky vytryskla intenzivní rudá záře a na rtech Matky Rigby se
objevil obláček dýmu. Odkud se zde objevily uhlíky a jak se sem dostaly,
jsem nikdy nebyl schopen objevit.
"Dobrý!"
souhlasně pokyvovala hlavou Matka Rigby. "Děkuji, Dickone! A teď za to,
že jsi udělal strašáka. Buď v telefonním dosahu, Dickone, pro případ, že
tě budu znovu potřebovat."
Dobrá žena vstala
časně ráno (sotva vyšlo slunce), aby se pustila do strašáka, kterého
hodlala postavit doprostřed svého malého kukuřičného pole. Byl teprve
druhý květnový týden a vrány a kosi již objevili malý zelený, srolovaný
list indické kukuřice, jenž vykukoval z půdy. Byla proto odhodlána
vymyslet strašáka, aby působil jako živý a bylo ho vidět, a dokončit jej
okamžitě od hlavy až k patě tak, aby mohl zahájit povinnost hlídat hned
ráno. Matka Rigby (jak všichni museli slyšet) byla jednou z
nejchytřejších a nejmocnějších čarodějnic v Nové Anglii a možná jen s
velmi malými potížemi učinila strašidlo dost ošklivé, že by vyděsilo
samotného ministra. Ale při této příležitosti, když se probudila
nezvykle dobře naladěna a potěšení umocnila ještě dýmkou s tabákem, se
rozhodla vyrobit něco dobrého, krásného a velkolepého, spíše než něco
ohavného a hrozného.
"Nechci si postavit
skřítka ve svém vlastním kukuřičném políčku a téměř u mého vlastního
prahu," řekla si Matka Rigby pro sebe a vydechla kouř. "Mohla bych to
udělat, pokud by mě to potěšilo, ale už mě nebaví dělat podivuhodné
věci, a tak se budu udržovat v mezích každodenního podnikání jen kvůli
rozmanitosti. Kromě toho není možné děsit děti na míli daleko, i když je
pravda, že jsem čarodějnice." Srovnala si ve své vlastní mysli, že
strašák by měl představovat jemného gentlemana dneška, pokud to dovolí
dostupné materiály.
Možná by šlo také
vyjmenovat hlavní články, které by vedly ke složení figury.
Nejdůležitější věcí pravděpodobně byla, i když s nimi mnoho parády
neudělá, košťata, na kterých se Matka Rigby v noci častokrát proháněla
vzduchem, a která nyní posloužila jako páteř strašákovi nebo, jak říká
neučená věta, opora strašáka. Jednou z jeho paží byl neschopný cep,
který dříve ovládal Goodman Rigby předtím, než ho jeho manželka
zprovodila z tohoto problematického světa; druhá paže, pokud se nemýlím,
byla složena z pudinkové tyčinky a zlomené příčky židle, volně svázané k
lokti. Co se týče nohou, pravá byla násada od motyky a levá
nepopsatelná, blíže nespecifikovaná hůl z hromady dřeva. Plíce, žaludek a
další věci tohoto druhu nebyly nic jiného než taška na jídlo naplněná
slámou. Tak jsme vytvořili kostru a celé tělo strašáka, s výjimkou jeho
hlavy. K ní posloužila poněkud zvadlá a scvrklá dýně, do které Matka
Rigby prořízla dva otvory pro oči a štěrbinu pro ústa, uprostřed nechala
namodralý knoflík, který měl sloužit jako nos. Byla to opravdu slušná
tvář.
"V každém případě jsem na lidských
ramenech viděla horší," řekla Matka Rigby. "A mnoho skvělých pánů má
dýňovou hlavu, stejně jako můj strašák."
Oblečení
v tomto případě však mělo být vyrobeno z člověka; tak dobrá stará žena
sundala z věšáku starobylý kabát švestkový barvy z Londýna s relikvemi
výšivek na švech, manžetách, kapesních klopách a knoflíkových dírkách,
ale žalostně opotřebovaný a vybledlý, na loktech samá záplata, dole
potrhaný, a všude visela vlákna. Na levé straně prsu byla kulatá díra,
která byla vypálena jako znak šlechty, nebo ji horké srdce někdejšího
nositele propálilo skrz naskrz. Sousedé prohlásili, že tento bohatý oděv
patří do skříně Černého muže a že si ho nechal v chalupě Matky Rigby,
aby do něho pohodlně vklouzl, kdykoli si bude přát, aby se objevil ve
skvělém oděvu u guvernérského stolu. Ke kabátu existovala k němu laděná
sametová vesta velmi velké velikosti, která byla dříve vyšívaná listy,
které byly v říjnu stejně zářivě zlaté jako javorové listy, ale které
teď úplně zmizely ze sametové látky. Dále si vzala pár šarlatových
kalhot, které kdysi nosil francouzský guvernér z Louisbourgu a jejichž
kolena se dotýkala dolního schodu trůnu Louis le Granda.[1]
Francouzi dali tyto drobnosti indiánovi pow-wow, který se v nich loučil
se starou čarodějnicí při jednom ze svých tanců v lese. Kromě toho
Matka Rigby vyrobila pár hedvábných punčoch a položila je na nohy
postavy, kde se ukázaly stejně nehmotné jako sen, s dřevěnou realitou
dvou tyčinek, které se mizerně vykukolovaly skrz díry. Nakonec položila
paruku svého mrtvého manžela na holou pokožku dýně a celou ji pokryla
zaprášeným kloboukem se třemi rohy, do kterého bylo zasunuto nejdelší
ocasní pírko kohouta.
Potom stará dáma
postavila figuru do rohu své chaty a zachechtla se, když spatřila její
žlutou tvář, s jejím ušlechtilým malým nosem trčícím do vzduchu. Měla
podivně sebeuspokojující aspekt a zdálo se, že říká: "Pojď, podívej se
na mě!"
"A stojí za to se na to podívat, to je
fakt!" cituji Matku Rigby, která obdivovala svou vlastní práci.
"Mnohokrát jsem si udělala loutku, protože jsem čarodějnice, ale myslím,
že tahle je nejlepší ze všech." Na strašáka je to téměř příliš dobré. A
ještě naplním dýmku čerstvým tabákem a pak ho vezmu na kukuřičné pole."
Při
plnění dýmky stařena pohlížela na figuru v rohu téměř s mateřskou
náklonností. Pravda, ať už to byla náhoda, dovednost nebo vyloženě
čarodějnictví, bylo v tomto směšném tvaru, který čpěl starobou a
trhanstvím, něco úžasně lidského, a co se týče tváře, zdálo se, že se
žlutá tvář svrašťuje do úšklebku - jakýsi legrační výraz mezi opovržením
a veselím, jako by to chápal jako žert v lidstvu. Čím více se Matka
Rigby na strašáka dívala, tím více byla potěšena.
"Dickone," zvolala ostře, "další tabák do mé dýmky!"
Sotva domluvila, měla již nahoře na dýmce řeřavě žhavé uhlíky.
Dlouze
popotáhla a vyfukovala kouř znovu do pruhu ranního slunce, které se
prodralo jedním zaprášeným oknem jejího okna. Matka Rigby vždy ráda
naplňovala svou dýmku uhlíky z ohně z konkrétního koutku komína, odkud
bylo přineseno. Ale kde ten roh komína mohl být nebo kdo z něj přinesl
uhlí - kromě toho se zdálo, že neviditelný posel odpověděl na jméno
Dickon - to nemohu říct.
"Ta loutka," pomyslela
si Matka Rigby, s očima stále upřenýma na strašáka, "je příliš dobrá
práce, než aby stála celé léto v kukuřičném poli a děsila vrány a kosy.
Je schopen lepších věcí. Proč jsem tančila s horším partnerem, když se
partneři vzácně setkali na našich čarodějnických setkáních v lesích! Co
kdybych mu dala příležitost, aby využil své šance mezi ostatními
slaměnými muži a prázdnými chlapíky, kteří jdou tím rušným světem?"
Stará čarodějnice vykouzlila další tři nebo čtyři kroužky kouře ze své dýmky a usmála se.
"Na
každém rohu ulice potká spoustu svých bratří," pokračovala. "No,
nechtěla jsem se dneska fušovat do čarodějnictví déle než bude hořet má
dýmka, ale čarodějnice jsem a čarodějnice pravděpodobně budu, a nemá
smysl se pokoušet tomu vyhýbat. Udělám z mého strašáka muže, i kdyby to
bylo jen kvůli vtipu."
Zatímco tato slova
mumlala, Matka Rigby vyndala dýmku ze svých úst a strčila ji do štěrbiny
v dýni, která představovala strašáka.
"Bafej, miláčku, bafej!" řekla. "Vyfoukni, můj milý chlapče! Závisí na tom tvůj život!"
Byla
to podivná výzva, která se bezpochyby týkala pouhých věcí, jako hůlek,
slámy a starého oblečení, ničeho lepšího, než scvrklé dýně na místě
hlavy. Jak víme, byl to strašidelný případ. Přesto, jak musíme pečlivě
mít na paměti, byla Matka Rigby čarodějnicí s jedinečnou mocí a
obratností; a udržeme-li tuto skutečnost řádně před našima očima
neuvidíme nic víc než důvěryhodnost v pozoruhodných událostech našeho
příběhu. Opravdu, velké potíže se najednou překonají, pokud dokážeme
sami uvěřit, že jakmile ho stará dáma pobídla, vyfoukl strašák z úst
oblak kouře.
Jistě, byl to ten nejnebezpečnější ze šňupů, ale následovaly další a další, o nichž se rozhodovalo více než u předchozích.
"Bafej,
můj mazlíčku! Bafej, můj krasavče!" Matka Rigby stále opakovala s
nejpříjemnějším úsměvem. "To je tvůj dech života a na to můžeš vzít
jed."
[1] Louis le Grand byl Ludvík XIV., francouzský král v letech 1638-1715.
Komentáře
Okomentovat