10. června 2020
Čas od času se ho někdo, když uviděl ránu, která prosakovala krví, černala, zeptal v průchodu: "Ach, co to máte?"
Neodpověděl
mi. Pokračoval vážně, kráčel v rytmu hudby, s mírně změněnou myslí,
přikryt hávem, který vlál ve větru, mezi davem, který rostl.
Na
rohu jedné ulice najednou upadl. Svatý se na okamžik zastavil a
zapotácel se uprostřed chvilkového kómatu: poté pokračoval v chůzi.
Mattia Scafarola převzal prázdné místo. Dva příbuzní zachytili
omráčeného a odvezli ho do nejbližšího domu.
Anna Céuza, stará odbornice léčivých ran, se podívala na bezvládného a krvácejícího člena; a pak zavrtěla hlavou.
"Co dělat s takovým množstvím krve?"
Se svým uměním nezmohla nic.
Ummálido, který se vzpamatoval, neotevřel ústa. Sedl si, tiše se díval na své zranění. Ruka visela, rozdrcené kosti, prohrál.
Přišli za ní ji navštívit dva nebo tři staří farmáři. Každý z nich gestem nebo slovem vyjadřuje stejnou myšlenku.
Ummálido se zeptal: "Kdo má Svatého?"
Odpověděli: "Mattia Scafarola.
Znovu se zeptal: "Co dělá?"
Odpověděli: "Večer je na modlitbách."
Zemědělci ho vítali. Šli na nešpory. Z mateřského kostela se ozvalo silné zvonění.
Jeden
z příbuzných postavil vedle raněného vědro se studenou vodou a řekl:
"Každý sem položí ruku." Teď odcházíme. Uvidíme večer."
Ummálido
zůstal sám. Vyzváněcí zvuk rostl, měnil svůj zvuk. Denní světlo začalo
klesat. Oliva, kterou vítr obrátil, bušila větvemi do nízkého okna.
Ummálido se posadil a pomalu si začal smáčet ruku. Jak stékala krev a sražená krev, zdálo se, že selhání je větší.
Ummálido si pomyslel: "Všechno je zbytečné! Všechno je ztraceno. Svatý Gunzelve ti ho nabízí.
Vzal
nůž a vyšel ven. Ulice byly opuštěné. Všichni oddaní byli v kostele.
Nad domy se táhla zuřivá mračna zářijového západu slunce jako prchající
stáda.
V kostele shromážděný dav zpíval téměř
sborově, za zvuku nástrojů, v odměřených intervalech. Lidská těla a
hořící vosky vyzařovaly intenzivní teplo. Stříbrná hlava svatého
Gunzelva zářila shora jako maják.
Ummálido vstoupil. K úžasu všech došel k oltáři.
Řekl jasným hlasem a držel v levé ruce nůž. "Svatý Gunzelve ti ho nabízí."
A pořezal se na pravém zápěstí, pomalu, před zděšenými lidmi. Beztvará ruka se pomalu odděluje od těla. Krev teče proudem.
Chvíli
visela na posledních vláknech. Pak Ummálido spadl do měděné pánve,
která sloužila jako nádoba na sběr peněz, k nohám Patrona.
Ummálido zvedl zakrvácený pahýl a jasným hlasem opakoval: "Svatý Gunzelve ti ho nabízí."
Takový
příběh ze středověku o náboženském šílenství. Říká se, že nic není
nemožné, ale je dobré odhadnout své síly. Není třeba svoji oddanost hnát
do krajnosti.
Jak se vyjádřil První herec v Hamletovi:
Není to úžasné, jak tenhle herec
jen v obrazu, jen ve vysněné vášni
přinutí duši ke své představě,
že jejím účinkem mu tváře zvadnou;
se slzou v očích, rozrušeným vzhledem,
zlomeným hlasem, celým vzezřením
jde za svou myšlenkou? A všechno pro nic!
Pro Hekubu!
Co je mu Hekuba, Hekubě on,
že pláče pro ni? Co by učinil,
mít příčinu a osten k rozvášnění,
jako mám já? Zkropil by scénu v slzách,
sluch posluchačů rozštípil by hrůzou,
zbláznil by vinné, zděsil nevinné,
zmátl by nevědomé; úžasem
zbavil by výkonnosti zrak i sluch!
Lze
vyvolat emoce, ale také je možné je usměrnit, ovlivnit, měnit a stejně
jako nás rozruší, rozesmutní, vystraší, rozzlobí špatné věci, jsou
informace, řeč těla i mysli takové povahy, že nás může naladit na
správnou strunu a rozradostnit.
I když máme
občas dojem, že svět není hezké místo, že není spravedlivý nebo žehráme
na nespravedlivý osud, je třeba si uvědomit, že JEDINÉ, CO MŮŽEME
ZMĚNIT, JSME MY SAMI! Záleží jenom na nás, na našem úhlu pohledu, jak
budeme vnímat své nezdary, problémy, trable.
A na odlehčení zhodnocení života ve stáří. Bez velkých emocí, tak jak život jde.
Zdroj:
Author: Gabriele D'Annunzio: Le Novelle della Pescara
Překlad: Mirijam
Komentáře
Okomentovat