Přeskočit na hlavní obsah

GINA II.

4. května 2020 v 8:40 | Mirijam |  Povídky 
Nesněžilo, ale na střechy, zvonice, vikýře napadlo tolik sněhu, že se zdálo, že město ztratilo dech. Po celých délkách ulic a na náměstích s obchody plynové plameny zčervenaly, napjaly se samy, jako by se bály, že budou muset zemřít nachlazením; pár lidí u zdi; u oblouků uzavřených obchodů, z oken hospod, z domů, bylo zahaleno skrytým a teplým světlem, které obsahuje kouř hrnců a mluvení veselých lidí. Otočila se na cestu Larga; mimo kurz, směrem k bráně Romana, kde byla cesta do Ghiacciaty. Doufala, že tam dorazí za méně než hodinu, ne v kočáru, jako tomu bylo před šesti měsíci, když odcházela, ne mezi dvěma řadami zelených topolů, ale se svatou pýchou, která ji podepírala a naplnila oči světly: za sloupy lamp, za stříbrnými mincemi, za kruhem stěn, který ho obepínal jako prsten hrubého řetězu, dokonce i ve sněhu, mlze, příkopech, tmavých loužích, blízko hřbitovů, Gina viděla svobodu; utekla, jako by ji pronásledovali, a otočila se s vyděšeným pohledem na zmatenou velikost města, zastřeného mlhou. Na hradbách se ocitla téměř ztracená ve sněhovém poli. Stráže se v koutě služby zahřívaly kolem ohně a tiše nespokojeně mluvily do vzduchu: za nimi, když Gina prošla také domy předměstí, ocitla se dokonce v poušti. Napadlo ji, že by si měla přečíst něco z Alžběty v exilu na Sibiři, když dorazí na břeh Kamy. Cesta vedla mezi dvěma příkopy: nebylo vidět žádný vůz, ani žádnou lampu, ani slyšet štěkání psa. Ale to jí nezabránilo v odchodu; černoch, který unikl pohromě pěstitele, nevdechuje vzduch lesů s takovou smyslností jako svědomí, které je prolnuto svým morálním a ponurým útlakem a snaží se vrátit k sebevědomí. Gina kráčela ve sněhu, šla kolem studny, ledem, šťastná s cílem, že musí překonat tyto překážky, jako by, když procházela tímto velkým soužením, musela vyjít očištěná. Jednoho dne zmizela v tomto bílém oblaku sněhu: chtěla se znovu objevit mezi sněhovými mraky; takže Gina na ten čas zapomněla, jako by to byl sen.
Reklama

Možná uplynula hodina, aniž by cítila zimu, která jí praštila do tváře; díky dlouhému vzrušení svého ducha skončila, řeknu, tím, že procházela své vlastní myšlenky. Určitě neviděla stín rostlin ani hromady štěrku, které lemují cestu, pod vrstvou sněhu; kdyby je viděla, byla by vyděšenější, jako by jich bylo tolik co křížů umístěných v řadě. Mnoho jejích přátel chodilo po hřbitově s bílou košilí a zpívali litanie Madony, v čele s notující "Čistou Matkou". A šla a šla. A konečně, z farmářských statků, které stály vpravo a vlevo od silnice, ztracené v hluboké noci, viděla také to zahalené a teplé světlo, které obsahuje kouř hrnců a mluvení veselých lidí. Dokonce i těmito mrtvými a téměř neobývanými místy prošly svaté Vánoce, tak milé dětem, za zvuku serenád a koled, s tekoucím pivem, ozdobené břečťanem, mechem a jmelím. Slyšela písně, ale cesta byla pořád opuštěná, všude bílo podél příkopů, kde bublala voda plná záhad, která nikam nevedla. Dokud nepoznala místo u velkého, suchého, živého plotu, kde před šesti měsíci poprvé vylezla v kočáru, jako některé chudé dívky z pohádky, do kterých se zamilovala knížata. Pak také poznala špičatou zvonici s křížem nahoře a chystala se padnout jako mrtvá; ale jedna myšlenka ji udržovala při životě, že to nejtěžší již má za sebou a že kdyby Bůh dal, aby se mohla vrátit do svého domu, nejen že by dokázala spolknout všechna hořká sousta, ale sama by ráda učinila dobrodiní a posloužila své nevlastní matce. Když dorazila na okraj živého plotu, který obklopil zahradu Ghiacciaty, rozhlédla se a uviděla, že okna velké kuchyně zářila; dole byl Toppa u varhan a hrál krásnou mazurku. Jeho nažloutlá a hloupá tvář se usmála, zatímco ze stínu přicházela a odcházela hudba.

Nevlastní matka pozvala ten den mlynáře Anselma se svým synem Gerolou, dobrým křesťanem, stejně tak jednoduchým jako otevřený kufr, ale dávající peníze: na chvíli žena upřela oči, aby dala na srozuměnou, že to je partie pro její Karolínu, která na tomto světě nemůže najít lepšího. Ve svém srdci byla ráda, že Gina uklouzla, zbavila dům hrozného rivala.

Gina přistoupila ke dveřím. Neplakala, naopak, pokud to musí být řečeno, pocítila odvahu a energii, čemuž se sama divila. Její otec byl pořád její otec a žena zahnaná do rohu, by nikdy neměla mít to srdce odmítnout jinou ženu, když prosí o soucit pro lásku Boží.

Jednou zašramotila, ale nebylo to slyšet.

Čekala, až Toppa dokončí brnkání, a vráti se k silnějším úderům.

Tentokrát to někdo pochopil; klíče zastřípaly a nevlastní matka se objevila ve štěrbině dveří.

"Kdo je to v tuto hodinu?"

"To jsem já, Gina."

Toppa se vrátil k hraní a večeře, která byla podávána uvnitř zabránila ostatním, aby slyšeli, co se povídá mezi dveřmi.

"To jsi ty, couro? Jdi pryč, my tě neznáme."

"Pro lásku boží …"

"Přijela jsi v kočáru?"

"Pro Boha na nebesích, alespoň dnes večer ..."

"Dnes ještě méně než kdy jindy."

"A kam mám jít v tuto hodinu?"

"Jdi k mámě."


A zuřivě zavřela dveře a dvakrát otočila klíčem: najednou se zdálo, že se večírek rozjel: Karolína tancovala s Gerolem a majitelka ji vedla kolem mlynáře Anselma, který nemohl stát na nohou. Otec spal v začouzeném rohu u krbu. Gina si nevšimla, že mezitím začala znovu sněžit; ani si nevšimla, že v jejich botách čvachtá voda; ani to, že oblečení tahá po zemi. Vůbec nebyla zděšena.

"Půjdu k mámě," řekla ubohá Gina tiše, s milující myslí. Ulici dobře znala, protože každý rok, každé Vánoce, sem přinášela kytici sušených květin nebo vyšívanou stuhu. Letos už bylo trochu pozdě, ale její máma by to přijala.

Prošla opuštěnými ulicemi města. Znala cestu na hřbitov. Zatlačila na branku, která se otevřela.

"Je otevřeno," zamumlala Gina.

Překročila malé pole, dokud neuviděla dřevěný kříž, napůl obrácený vzhůru nohama ve sněhu; roztáhla své ruce, padala dolů a zdrceně vykřikla: "Řekli mi, abych šla k tobě, mami."

A plakala, snažila se požádat ji o odpuštění; visela na kříži s laskavým sevřením někoho, kdo cítí blízkost jejího srdce, a také na něj reaguje. Pak zavřela oči, aby vedle ní spala. Té noci napadlo hodně sněhu a všichni říkali, že to bude dobré pro krajinu.




Zdroj:
Autor: Emilio de Marchi: Gina (z Vecchie Storie)
Překlad: Mirijam

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 4. května 2020 v 10:27 | Reagovat
Líbí se mi obrat
"stejně tak jednoduchým jako otevřený kufr"
2 Mirjam Mirjam | Web | 4. května 2020 v 17:46 | Reagovat
[1]: někdo je čitelný jako otevřená kniha, v tomto případě otevřený kufr - ten bývá plný peněz. Trochu se mi tam vnutili "Návštěvníci".
3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 4. května 2020 v 17:58 | Reagovat
[2]: Já dosud znal kufr jako synonymum k žaludku -> zvedl se mi kufr...
4 Mirijam Mirijam | Web | 4. května 2020 v 23:15 | Reagovat
[3]: neb se říká: "Zvedly se mi mandle." A to ani nemusíš šimrat pírkem v krku ...
5 Fredy Kruger Fredy Kruger | 5. května 2020 v 13:37 | Reagovat
" Jak v hlavě by  bouchla mi  mina !!!
Gina !  byla  to  Gina !!
... zjistila  mojeho  PINA !!!
Vybrala konto  mi !  Ježíšikriste !!"
Jann  Hounno  svalil  se  přímo  v  místě !
6 Mirijam Mirijam | Web | 5. května 2020 v 14:00 | Reagovat
[5]:
Když konto je prázdné,
se vztahy to vázne.
Zapomněl jsi PINA?
Dej si láhev gina. :-)
7 stuprum stuprum | 6. května 2020 v 5:10 | Reagovat
U mámy je teplo.
8 Mirjam Mirjam | Web | 19. května 2020 v 9:05 | Reagovat
[7]: Někdy vražedné. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

UŽ TÉMĚŘ VÁNOCE A NOVÝ ROK 2025

Jak tak jdem tím zdejším světem, uniká nám, v čem se pletem …. spletla jsem se, že do zimy budu mít ponožky; ale ne s pomocí boží, ale s pomocí kamarádky jsem dokončila můj první pletací výtvor po 38 letech, kdy jsem definitivně odložila jehlice, těsně před vánocemi. Obr. 1: Jedna ponožka První ponožka je krpatá, jako vlnobití. Hlavně to přidávání, abych zachovala rovinu, mi činí problém. Pletařky ví. Prý mezi dva kopečky. Nevím, co mám pokládat za kopeček, tak splétám křivě. Přítelkyně mne nabádala, abych ji vypárala, ale já jsem si ji chtěla nechat jako odstrašující příklad na vzorek. Ale neodradilo mne to a pokračovala dál. Obr. 2 + 3: Dvě ponožky a tři ponožky Na obrázcích horní ponožka je ta nepovedená. Zbývající použitelné dvě se mi podařilo před vánocemi dokončit za značného přispění kamarádky, která občas se mnou ztrácela trpělivost. Občas jsme odložily jehlice, daly si panáka, ohlásila jsem, že dnes už plést nebudu. Do příště mi to opravila. Jinak bych ...

COPAK SE TO UDÁLO?

Copak se to událo bylo toho nemálo vypravil se na svět klouček kolem sebe velký hlouček.   Komu se to podobá mámě, tátovi či na oba dědovi či bábě odpoví vám hravě.   Jsem jaký jsem sobě podoben přináším vám radost, smích podoben komu? To je ve větvích.     Obr. 1: V porodnici    Obr. 2: Po třech dnech doma   Obr. 3   Obr. 4: Výbavička pro „velkého kluka“    Obr. 5: A po měsíci už si hraje     Obr. 6: Velikonoční Dostala se mi do rukou veselá velikonoční říkanka: Hody, hody, doprovody, kuřátko šlo do hospody, dalo si tam frťana, tancovalo do rána.   Obr. 7: Kuřátko   Mějte se hezky.  

John G. II.

A tak, kladením prken po celé délce, udělali průchod, kůň se pohyboval s krajní opatrností, třásl se s plným vědomím nezvyklého nebezpečí, ale vydržel. Oporou mu byla přítomnost jeho pána a přátel na obou stranách. Když se pohybovali, vichřice na ně udeřila s veškerou svou zuřivostí. Teď už bylo chladněji a déšť se změnil na dešťové srážky a zabodával se do jejich kůže malými ostrými jehličkami. Skelet mostu je držel vysoko zavěšené v samém srdci bouře. Znovu a znovu mocné poryvy, které se náhle objevily, jim přímo nabízely, aby jejich nohy ztratily rovnováhu. Přesto pomalu postupovali a neztratili své držení těla. Pak přešel další kůň. Převáděli vždy jen jednoho koně. Neodvážili se jich převést více najednou. Nakažlivá obava jednoho, reagujícího na druhého, by mohla způsobit paniku. Kůň, který by se bál postupovat vpřed nebo byl plachý, by si dozajista v nejlepším případě zlomil nohu na tomto pražcovém přechodu. Takže jeden po druhém pokračovali v přechodu přes vodní překážku a když s...