6. března 2020 v 8:59
| Mirijam
Nejsilnější zážitek máme, když nám jde o život, nebo si to aspoň myslíme.
Byl pozdní večer, už dávno nebyl první máj, ani hrdliččin nezval ku lásce hlas.
Půlnoční hodina odbila, mrzlo až praštělo a mně právě odjel poslední autobus.
Přešlapovala
jsem na zastávce, hrála jsem si "liška v jámě, kukala na mě, skočila na
mne a spapala mě". Dírky u nosu se mi slepovaly k sobě, při každém
výdechu se vytvořil oblak páry. Zkoušela jsem stát jako voják. Když se
člověk nehýbe, není mu taková zima. Nesmí se však chvět.
Podívala
jsem se na hodinky a vzhlédla do dáli. Za posledním světlem s popraškem
sněhu černočerná tma. Nikde ani živáčka. Zůstanu-li tu, umrznu. Učinila
jsem odvážné rozhodnutí. Půjdu na další zastávku pěšky. Aspoň ze mne
nebude zmrzlá ženština. Měla jsem sice v podvědomí myšlenku, že tu byla v
létě spáchána vražda. Muž ubodal učitelku. Přihodilo se to v této
oblasti. Psali o tom v novinách.
Jsem statečná holka v letech, nic se mi nemůže stát. Vyrazila jsem na asi 2,5 kilometrovou trasu.
Jako zajíček v seriálu "Jen počkej, zajíci!" jsem si vesele a zároveň s bázní v srdci vyšlapovala.
Pata, špička, hopsasa,
zajíček se natřásá,
vlku ty mě neslyšíš,
a proto mě nechytíš.
Zajíc pořád pyšně pěl,
pusu zavřít zapomněl,
když s posledním tónem,
byl tu jen on - honem
pospíchej, když chceš žít,
hleď si svůj život zachránit.
A
v duchu starého vtipu "Včera jsem byla znásilněna v lužáneckém parku,"
praví kamarádka kamarádce. "Hrozné. A co budeš dělat?" "Zítra tam půjdu
zas," odvětila; jsem si myslela, že mám pro strach uděláno.
Urazila jsem nějaký kilometr, přede mnou neproniknutelná tma, za mnou v dáli malé světélko.
Podél
řeky se tyčily vzrostlé stromy a křoviny, sem tam s nějakou cestičkou
pro rybáře, vedoucí k temné řece. Přece tu nebude v tuto pozdní noční
hodinu a v tento nevlídný čas někdo číhat?
Mé
myšlenky se vrátily k té tragické události. Moje představa neznala mezí.
Už jsem viděla, jak zpoza stromu vybíhá muž, v ruce vystřelovací nůž.
Ostrá čepel mi zajíždí do břicha. Otočil nožem. Nůž se barví krví. Krev
přece zahřeje. Už cítím v ústech její nasládlou pachuť. Oči vytřeštěné,
chroptím a choulím se do klubíčka. Jen tak spát, chce se mi spát.
V
tom se ozval podivný zvuk. Jako by křupaly větvičky pod něčími kroky a
sníh s žuchnutím dopadl na zem. Ohlédla jsem se za sebe, zda nemám v
zádech útočníka, poté doprava, směrem ke stromům, křovinám a řece. Zdálo
se mi, že se křoviny, poseté bílou moukou, hýbou. Kdyby se někdo
vynořil, nesmím zůstat stát jako opařená. "Jen zběsilý útěk mě
zachrání," pomyslela jsem si. "Stejně tak rychle se nikdo po svahu
nahoru po zamrzlém povrchu nevyšplhá," uklidňovala jsem se.
Chvíli
bylo ticho. A pak se zase ozval takový praskavý zvuk a trocha
šplouchání. To je zvláštní, nikdo tam přece nemůže plavat. A na pohádky,
že by se z tůně vysoukal vodník, nevěřím.
Pak mi to došlo. Sníh taje, kry se rozpouštějí, praskají.
S
radostí, že jsem rozluštila záhadu tajuplných zvuků, což nic neměnilo
na situaci, že při každém povolení ker jsem se otáčela jako holub na
báni, s malou dušičkou a rychlým krokem, jsem dorazila do civilizace.
Zastávka, světla lamp a pár lidí.
Od té doby jsem tudy nikdy nešla v nočních hodinách sama pěšky.
Kdyby
mi ujel poslední autobusový spoj, vrátím se, a poprosím o přístřeší.
Ale pěšky v mrazivé zimní noci odtud domů nepůjdu. K tomu mě nedonutíte.
Komentáře
Okomentovat