14. března 2020 v 16:37
| Mirijam
|
Povídky
"Jehně!"
"Jehňátko!" vykřikl další na přepážce. "Jehňátko! Jehně!" smáli jsme se; tleskali.
A Biscaglia šel nahoru a pak pomalu sestupoval z pódia; bledý jako ten, kdo stoupá na šibenici bez naděje na sestup.
"Bravo!" opakoval hlasitěji a spokojeněji kolega, když ho viděl s košem v ruce.
Bylo
to to "bravo", které se k němu dostalo od duchovního muže, který
převzal téměř hodnotu chvály, kterou si zasloužil za obtížnou zkoušku a
která oživila profesora. A v duchu to potřeboval. Stála tam a trochu se
smutně usmála. Očima říkala: "Proč jsi vyhrál ty a ne já?" A: "Budete ho
velmi milovat, že ano?" Zatímco ruka bez rukavice, krásná, pohladila
jehněčí hlavu; a profesorovy oči a ústa, která vypadala jako mokrá
sestra s žokejem v náručí, neřekla nic.
"Měl jsi štěstí!" řekl kolega; přidal prezentaci: "Profesor Biscaglia ...; Crocchiovy.
"Osud upřednostňoval její nevinnost, její upřímnost," řekla její matka.
"Jak ti závidím! Jak krásné je toto malé zvíře!" řekla dcera.
Béee ....
Pak
z Biscagliovy ruky téměř vypadl koš a jehně. To byl důsledek toho, že
mu jeho přítel dal loktem, aby mu naznačil, že stojí u něho.
"Co s ním chceš dělat?" zeptal se druhý.
Biscaglia mluvil, obklopen vlnou, celý červený: "Pokud mi slečna dovolí. Mohla by se o něho lépe postarat. Nemám ženu."
"Samozřejmě! A nemá ani trávu ani ovčín." řekl druhý.
Při nabídce se dcera podívala na svou matku; máma přikývla;
poděkoval; a laskavost a nevinnost, zabalená do nových pohlazení, přešla
od profesora Riccarda Biscaglii do sladkého panství slečny Irmy
Crocchiové.
Riccardo Biscaglia se citlivě
bláznivě zamiloval; protože to byla láska zrozená z ne slepé
náklonnosti, ale z obdivu a dobroty; protože více než krása mohl na
srdce slečny Irmy na první pohled působit soucit.
Krása
je přechodná; ne dobrota, je-li spontánní; ne laskavost, je-li upřímná a
přirozená. Být milován takovou ženou, nebylo by to útěchou pro každou
práci, pro každou bolest, pro každou snahu, pro všechny škody na životě?
Pro všechno možná ne; pro smrtelnost lidské bolesti; ale pro mnohé ano.
Ach jo! Riccardo Biscaglia, pro tento věčný konflikt, který v sobě
živil, by žil a zemřel jako bakalář. Ve skutečnosti ten anděl, kterým
byla slečna Irma, mohl být jen příliš chudý. Ale on ji miloval. Měl však
povinnost navštívit dámy, které přijaly jeho dar.
Rozhodl
se splnit tuto povinnost, a jen aby zjistil a udržel svůj mozek v
silnějším postavení, zeptal se svého kolegy: "Crocchiovi nemají žádné
prostředky, že?"
"Něco mají."
Oh! Ani chudí, ani bohatí! Ve skutečnosti to bylo ideální!
Jednoho dne se tedy objeví pro něho slunce na této zemi?
Byl
to paprsek, který rozbil oblak; byl to maják v bouřlivé temnotě. Bylo
možné sladit myšlenky a pocit; lásku ve zpětném pohledu, poezii s
prózou! Irma měla srdce - hodně srdce! - a on měl něco víc než náklady
na povídání, že by si ji koupil i za dvě nebo pronajal za dvě! Takže
mohl požádat o ruku mladé dámy, kterou miloval! Štěstí tedy nebylo
iluzí! Blahoslavené jehněčí! Jehňátko!
Biscaglia učinil dohazovače své lásky, společníka svých snů, témata svých rýmů, symbol svého srdce.
Béee ....
Nyní,
když se Don Quixote a Sancho Panza shodli, zatímco Tartarin vyšel na
Righi, tak se nyní také shodli v duši profesora Biscaglia, když šel po
schodech nahoru.
Jeden, dva, tři .... Dámy
bydlely velmi vysoko. Jak se srdce zvedlo, krev klesala. Mrtvý, toužící,
profesor se zastavil při posledním přistání; kde u dveří přečetl jméno:
Crocchiovi.
Není pochyb; ten anděl tam byl.
Cítil
se však tak fádní, že se neodvážil dotknout se zvonku okamžitě; a
nejdřív si třel ruce. Ale ten akt mu připadal směšný; bál se, že se na
něj někdo dívá nebo ho špehuje oknem schodiště; otočil se ....
na druhé straně z kuchyňského okna viselo rozříznuté jehně.
Povídka Jehňátko byla přeložena do němčiny C. Brenningem a publikována v roce 1902 v časopisech Feuilleton Zeitung, Zürcher Post, Düsseldorfer Zeitung, Frankfurter Nachrichten, Neueste Nachrichten für Elberfeld, Dortmunder Zeitung, Unterhaltungs-Beilage, Die Selbsthilfe, Hansa-Theater, Neue Saarbrücker Zeitung.
Romantická
láska Biscaglia ke slečně Irmě vyústí v pragmatismus. Otázkou zůstává,
co to udělalo s ušlechtilou láskou pana Riccarda. V povídce Jehňátko to
vypadá, jako by ti lidé, co jsou schopni ocenit zvířata, ale současně si
je připravit k večeři, neměli srdce.
Mám
kamarádku, které práce se zvířaty není cizí. Vykuchat králíka, rozpárat
ovci, zabít slepici, připravit zabíječku. Přitom je to miliónový
člověk. Splývá v ní tvrdost i citlivost. Já přestože jsem vyrůstala na
vesnici poblíž města, nemám k této práci vztah. Nezabiju ani vánočního
kapra, natož králíka nebo slepici. O velkém zvířeti, jakým jehňátko
bezesporu je, ani nemluvě. Pro mne je spíše ta rostlinná. Rozkvetlé
louky, rozkvetlé zahrady, rozkvetlý Amsterodam. A stromy. Hodně stromů.
Co
se týče výher, moc mi při slosování losovacích lístků štěstí nepřeje.
Jednou jsem vyhrála sadu hřebínků, jednou lahev vína a jednou nějakou
hru pro děti. Naštěstí nevhodné výhry, jako pytel sena, živého papouška
nebo něco podobného, jsem nikdy nezískala. Nejspíš bych výhru přenechala
nějakému zájemci.
Zdroj:
Adolfo Albertazzi: Jehňátko (z Humorných příběhů)
Překlad a doslov: Mirijam
Komentáře
Okomentovat