DLUHY CTI A DLUHY SRDCE II.

"Dost, neobtěžuj mě. Nemůžeš pochopit určité věci. Když jsi manželka, když jsi matka, uvidíš, že se srdcem nejsou žádné žerty."

"Nedělám si legraci, tati!" bolestně jsem vykřikla.

"Dobře, dobře. Jdi, přemýšlej o svých dárcích."

Pořád jsem se snažila mluvit, ale když jsem měla pocit, že se mi oči naplní slzami, běžela jsem se zavřít do svého pokoje. Nevěřili mi, že budu schopna hrát a dávat jim dárky!

Plakala jsem asi hodinu jako dítě.

Do oběda jsem zůstala sama se svým hněvem. Costanza, která mě neviděla, mě přišla hledat, stará strážkyně šatníku, která v našem domě žije třicet let. Není to žena s velkými znalostmi, ale je věrná jako starý pes. Jako děti jsme jí říkali Káča, pro její kolébavý, vlnitý způsob chůze. Jakmile jsme vyrostli, nikdo z nás se o ni víc nestaral. Zůstala v domě jako starý kus nábytku, který vždy slouží čemukoli. Raději mi bude posluhovat Julie, německá Švýcarka, která mluví špatnou francouzštinou. Costanza, jak stárne, se stále schovává ve skříni, mezi koši a hromádkou prádla, šťastná, že ji nesou, a vděčna za ten chléb, tu postel, tu střechu, kterou dostává z milosti svých pánů.

Přišla mě hledat, protože si jako první uvědomila, že jsem dlouho nevyšla z mého pokoje, a jako bych jí už vyprávěla příběh mých bolestí, šla přímo k tématu a řekla: "Nechci vás vidět se zarudlýma očima. Ten chudý pán už má velké srdce. Vím, že je to velká vášeň; tento dům nebyl nikdy tak smutný, dokonce ani ve dnech, které vám vzaly matku. Kdybyste jen věděla, jak moc jsem se dnes modlila! To nejde, to nemůže takto pokračovat, rozhodně ne. Na Zemi není nic horšího než neshody v rodinách. Sir Enrico není špatný a mohu to říci, protože jsem ho vzal od jeho otce, když přišel na svět. Něco se pro něj musí udělat. Je to živý, tvrdohlavý chlapec, který když bude správně veden, půjde za vámi jako jehňátko. Svazuje ho, že nedokáže dodržet své slovo. Svazuje to také nás obyčejné lidi, kteří, pokud i jen trochu dlužíme, už nespíme. Pokud vám váš otec opravdu nechce dát těch požehnaných osm set lir, nemohla byste najít způsob, jak mu je dát?"

"Jakým způsobem?"

"Kdybych se nebála, že ho urazím, ten chlapec by za nějakou dobu našel svou cestu."

"Řekni!"

"Pokud mi pomůžete, paní, můžeme ho dostat z problémů."

"Samozřejmě ti pomůžu."

"Stačí, že nebude vědět, odkud ty peníze pocházejí, a věří, že mu je posílá jeho otec."

"A místo toho?"

"Mám vkladní knížku v Lidové bance a mám tam uloženo tisíc lir, což jsou moje malé úspory za třicet let, co sloužím tomuto domu. Tyto peníze nepotřebuji, protože díky bohu, tady mi nic nechybí a nemyslím ani na to, že bych je utratila, ale pouze na to, že bych je zapůjčila Siru Enricovi, pokud je potřebuje, a vrátí mi je, jakmile to bude možné. Ale pokud by věděl, že pocházejí ode mne, samozřejmě si je nevezme a mohl by se cítit uražen z dobrého důvodu, že chudý služebník mu chce půjčit peníze. Mám pravdu? Místo toho byste ho mohla přimět, aby věřil, že jsou jeho otce nebo že jsou Vaše."

"Jsi dobrá žena, Costanze," řekla jsem a poprvé jsem zírala na nažloutlou tvář a na ty malé oči, které nikdy nic neřekly.

"Dobrá, teď jděte ke stolu a buďte šťastní."

Vrásčitý obličej té ubohé staré ženy osvětlil paprsek radosti. Vběhla do skříně, šťastná, jako by vyhrála loterii.

"Tak jednoduchý nápad," řekla jsem si, "že mne to nenapadlo!"

Neměla jsem při sobě osm set lir, ale vlastnila jsem třikrát tolik zlata, krajek a elegantních šperků. Srdce, které nebylo zvyklé na potřeby druhých. I v umění zkušenosti je praxe důležitější než teorie.

Během noci jsem shromáždila mnoho cenností i bezcenných cetek, které už nepoužívám, přidala prsten diamantů a myslela jsem si, když jsem očima přejela tu kupu, že jsem shromáždila hodnotu osm set lir. Brzy ráno jsem volal Costanzi, která běžela se svoji vkladní knížkou ukrytou na svých prsou.

"Přemýšlela jsem o tom, Costanze; podívejte se. Shromáždila jsem tyto šperky, které už nenosím, a zdá se mi, že to bude stačit. Připrav si balíček a nikomu nic neříkej, jdi k nedalekému zlatníku a prodej to. Až budeš mít peníze v ruce, jdi k Enricovi s touto poznámkou, kterou ti nyní napíšu."

Seděla jsem u stolu a psala čtyři řádky se šťastnou zuřivostí těch, kteří jsou si jisti, že zachrání tonoucího. Starodávné ženy, které nosily své šperky a nepoložily by je na oltář vlasti, by na mě už nebyly pyšné. Cítila jsem, jak ve mně roste hodnota, vzácnější než moje ozdoby.

Constance zůstala omámeně hledět s očima upřenýma na tu malou hromádku zlata, a když jsem se přesunula, abych jí dala lístek, pohlédla na mě svým hloupým pohledem, stará náčelnice zaváhala, přežvýkala pár slov a stáhla se zpět: "Promiňte," řekla, "nemůžete prodat majordomovi tyto věci. Nejsou praktické."

Ale tajemství musí být zachráněno.

Tajemství bylo nutné, pokud se týkalo záležitosti mých peněz; ale to je jiná kapitola.

"Nechceš mi tedy pomoci?"

Mohla by mi pomoci a nechtěla. "Promiňte, chápu, že moje peníze mohou urazit lidi, jako jste vy, ale nemyslela jsem si, že žebrám. Promiňte. Promiňte."

A jako opilá se šourala ke dveřím a odešla, držíc se na očích modrý kapesník.

Byla jsem ohromena svým báječným bohatstvím a trvalo dlouho, než můj rozum pochopil, čím jsem ji urazila. Ale dobrá žena, která do své myšlenky vložila tolik něhy, nedokázala rezignovat na to, že bude tak lehce ukradena dívkou, jejíž zásluha byla omezena pouze na prodej nevyžádaného odpadu. Pro Constance jejich osm set lir představovalo deset tisíc dní úsilí a úspor; moje mě nestála ani cent, a čtyřmi babkami jsem se pokusila ukrást jedno z největších uspokojení jejího života. I když děláte dobře, četla jsem v knize, musíte použít hodně diskrétnosti a nevyužívat nejslabšího okamžiku, abyste si připsala zásluhy.

Ve světle této knihy poprvé jsem pochopila skutečně její myšlenky. To nejlepší, co můžeš udělat, je to, co dobrovolně necháš udělat svého bližního.

Mezi mnou a Constance byl okamžitě uzavřen mír a mezi námi dvěma ležela stále jen nejtrapnější záležitost, aby mi odpustila. Bylo dohodnuto, že toho velkého dne přiveze osm set lir s následujícím dopisem.