Maggie

Dokážete si představit, jaké to je, ztratit dítě? Většina z nás si to nedokáže představit - smrt je příliš hrozná na to, aby se o ní přemýšlelo, to je nemožné, nepřirozené.

Maggie si vede velmi dobře. Každý to říká. Je statečná, rozumná. Bude v pořádku, možná bude potřebovat trochu více času …

Světla na křižovatce blikla na zelenou. Posadila jsem se a podívala se do zpětného zrcátka, abych zkontrolovala, co je za mnou. Dělala jsem všechno správně - všechno, co byste měli dělat, když děláte zkoušku k získání řidičského oprávnění. Zkontrolujete zrcátko. Ujistíte se, že dodržujete bezpečnou vzdálenost, že vaše brzdná dráha je dostatečná. Jsou tam chodci? Ano, žena a dvě děti. Cesta před vámi, tenká bílá čára, druhá strana silnice, pěšina. Ruce na volantu v poloze hodinových ručiček - levá na desítce, pravá na dvojce. Všechno v pořádku. Silné, rozumné ruce. Upřeně sledujete tenkou bílou čáru před vámi.

Přenosná sedačka Jessicy byla na zadním sedadle. Jessica tam ale nebyla. Jessica byla mrtvá. Benova stará mapa ulic od A do Z byla v kapse dveří pro spolujezdce. Ben ji nepotřeboval. Ben vždycky věděl, co udělá. Vždy našel cestu, kterou chtěl.

Jsem vůbec normální? Vozit sebou sedačku mrtvého dítěte. Prázdné přenosné vajíčko není příliš těžké. Mám přesně třicet tři fotografií s malou Jessicou. Manželství se často rozpadá po smrti dítěte. Manželé se neumí srovnat s tím, že jejich dítě není mezi nimi. Svádí vinu jeden na druhého, nenávidí jeden druhého. Vím to. Nejsem hloupá. Mám vysokoškolské vzdělání. Studovala jsem etiku - zabývám se problémy života a smrti.

Jessice by teď bylo šest.

Nevrťte hlavou, když se na mne díváte. Myslíte si, že jsem se zbláznila, jsem pomatená, trpím nějakým druhem šílenství. Podívejte se do své vlastní hlavy - to, co vám tam vrtá, ty hry a konverzace. Ale vždy mne musíte soudit. Každý by mě jen soudil.

Ne, nezvedala jsem dětské panenky a neplakala jsem nad nimi. Ne, ani jsem nechtěla krást děti ostatních lidí. Jen jsem se rmoutila. Pro Jessicu. Vedla jsem si dobře. Všichni to říkali. Byli na mě opravdu pyšní.

Dokonce byli na mě ještě pyšnější, když Ben odešel. Říkali mi to nahlas a často, jak jsou na mě pyšní.

Často jsem hrávala tu hru. Uvidíte manželský pár, jak se před vámi prochází. Představíte si, že žena odešla. Vložíte pouze svou ruku do jeho a jdete, tisknete se k sobě, naplněni radostí.

V neděli jsem šla na pláž. Byl tam tatínek se svými dětmi. Vynikající otec. Jak to s dětmi uměl. Naše oči se setkaly. Vždycky jsem věděla, že bych byla skvělá máma. Děti by se brzy naučily mít mě rády …

Ale příští neděli se na pláži neobjevil. Ani další neděli toho léta.

Nenávidím Bena. Ale především nenávidím osobu, ve kterou mne změnil. Jsou to ty vrásky kolem mých úst? Když vám někdo zlomí srdce, stisknete k sobě zuby, tisknete k sobě rty těsně jeden k druhému, aby ani myška neproklouzla. Aby vaše rty nevydaly nářek, skrytý hluboko uvnitř vás. Již se to začíná projevovat.

Říkají, že pořád dobře vypadám. Stále jsem nádherná osoba. A také chytrá. Měla bych pokračovat ve svém akademickém vzdělávání. Studovat etiku. Jsou lidé opravdu svobodni, aby si v životě vybrali svoji cestu? Kdo rozhoduje o tom, co se nám přihodí? Je něco psáno ve hvězdách?

Blízko mého místa, kde bydlím, se nachází park. Hřiště pro děti. Všimla jsem si, že jeden muž tam přichází s malým chlapcem každou neděli. Park, potom následuje pizza, pak domů k mamince. Tak to chodí při každé návštěvě hřiště. Všimli jsme si jeden druhého. Už se poznáme. Jen se na sebe podíváme a usmějeme se. Každou neděli. Nic se na tom nemění. Jeho rodina a přátele se naučí mě mít rádi. Milovat mě. O jednom víkendu přišel do našeho parku. S ní. Šli na pizzu společně. Společně se i vraceli domů. Tvořili rodinu. Bastard.

Svoboda volby je děsivá, nemyslíte? Máte také takové chvíle? Víte, jedete spolu, ruce na volantu, všechno je v pořádku. Pak se vám v hlavě vynoří obrázek a nikam před ním neuniknete. Dva centimetry. Pokud se kolo pohne jen o dva centimetry ...

Samozřejmě Ben se znovu oženil. Měl dvojčata, dvě nádherná malá děvčátka. Někdy jsem je viděla. Rodinu. Jak drží spolu, jak jsou spolu. Prochází se s kočárkem. Chodí do zoo, která se nachází nedaleko.

Pak jsem ji uviděla na chodníku. Ji, Jessicu, svou malou ručku pevně a důvěřivě svírala v jejich. Já, která řídí perfektně, která dělá všechno správně, nikdy žádnou chybu.

Už se stmívalo. Bylo šero. Všechno se zdálo tak temné a ponuré. Nemohla jsem dýchat. Nebylo úniku. Volant byl jako dynamit v mých rukou.

Za volant se má usedat s čistou hlavou. Nestalo se vám někdy, že jste plni hněvu, spěchu, nervozity sedli za volant? A klasika, člověk je ráno rozespalý a není plně koncentrovaný na jízdu. Také jsem jednou v pohnutí mysli vystupovala z rozjetého auta. Naštěstí jsem byla upoutaná a nešlo tak rychle otevřít. A to jsem neřídila, ale pamatuji si to dodnes.

V tomto krátkém příběhu prožívá Maggie dlouhodobý stres. Má výčitky svědomí. Nešlo jí jednoduše vymazat z mysli vše, co se odehrálo. Smrt dítěte je jedna z nejhorších smrtí. Myslím, že není nic horšího než se dívat do hrobu svého vlastního dítěte. Nevyrovnala se s tím. Ani Ben. Odešel od rodiny, protože neustálé obviňování ho užírá. Nebyl schopen poskytnout oporu, ani sám nalézt svoji ztracenou rovnováhu. Možná viděl v Maggie zdroj svého neštěstí. Odchází, tak jako odchází většina mužů, když se odehraje takováto tragédie.

Založil novou rodinu a Maggie zůstává se svými strašáky sama. Tisíckrát jí mohou všichni říkat, jak se se smrtí dcerky perfektně vyrovnává, jak vypadá skvěle, jak odsuzují Bena a o to více stoupá u nich v ceně. Ale co z toho? Život Jessicy jí to nevrátí. Ani ztracenou rodinu.

Neustálí bubáci v hlavě vrtají tak dlouho, až Maggie není schopna reagovat reálně. V každém šťastném páru vidí sebe na druhé straně, v každém dítěti vidí sebe jako mámu. Představy jsou ještě podporovány vídáním Bena s jeho nově založenou rodinou. Ben nejen že ji opustil, ale odvedl i jejich vlastní dcerku, která drží Bena a jeho novou manželku za ruku. Sebral jí všechno, dítě, rodinu, ji samu - není schopna se se situací vypořádat.

Reaguje zkratkovitě. Ona bude mít poslední slovo. Zatmí se jí před očima. Všechno se v ní vzepře. Auto poslouží Maggie jako rozbuška a časovaná bomba.

Říkám pořád, jezděte s čistou hlavou. Nepřemítejte si obrazy svého života. A zbavte se všech věcí, které vám připomínají tragédii. Nejlépe je to udělat hned. Jinak budete žít ve dvou světech a těžko se budete vyrovnávat se skutečností a doba truchlení bude o to delší. Stejně lidi ze srdce nevymažete, ale naučíte se s tím žít. Moje oblíbené jako s amputovanou nohou. I když ji nemáte, pořád bolí.

A je tolik krásy na světě. Nikdy není pozdě nastartovat nový život.

Autorka: Denise Whittaker: Maggie

Překlad, úprava, doslov: Mirijam