CO TĚ NAPOSLEDY ROZBREČELO?

Já moc často nebrečím. Je dost věcí, co mne dojme, chvěje se mi hlas, ale slzu v oku potlačím. Naučila jsem se svůj pláč ovládat v dětství, kdy pod hrozbou výbuchu agrese jsem raději neuronila jedinou slzu, jak mi bylo doporučeno.

Přesto jsem se neubránila slzám, když mi celkem překvapivě z minuty na minutu zemřel manžel v náručí. Zařekla jsem se, že od té doby, nikdo už ode mne neuvidí jedinou slzu. To je naposledy, co mě někdo viděl brečet.

Svůj slib jsem nedodržela.

Starší dcera jednoho dne nastoupila do zaměstnání. Nic nejedla a nepila, protože jí bylo trapné odcházet od stolu. Vyzvedla děti ze školky a staršího syna z 1. třídy. Ten cestou zlobil. Dceři, jak byla vyčerpaná, se zapletla kšanda od aktovky mezi nohy, upadla, omdlela a více si nepamatuje. Přijela rychlá záchranná služba, ztraumatizované děti si vzala k sobě jedna paní ze sousedního domu, která vše viděla oknem. Dcera pak tvrdila, že jí duše vystoupila z těla a dívala se na ni v sanitce mimo tělo. Možná následek úrazu, možná byla na rozhraní mezi životem a smrtí.

Diagnóza byla nejasná a neúprosná. Dcera na stáří nebude vidět, neoperovatelný tumor v hlavě, silný otřes mozku, příznaky roztroušené sklerózy. Její manžel ztratil chuť k životu. Pomáhali jsme mu s dětmi a s domácností. Každý den chodil za manželkou do nemocnice. Děti se k ní bály přiblížit. Její obličej se jen těžko pod hromadou fáčů hledal a to co bylo k vidění, nevzbuzovalo důvěru. Odmítali jsme jí dát zrcátko. Když se konečně byla schopna podívat sama na sebe, také se zděsila. To byly okamžiky, kdy mi slzy zase tekly proudem a neměla jsem sílu je zastavit.

Nicméně obličej se zhojil, dcera se vrátila z nemocnice, bylo nutno přeorganizovat celý život. A při této příležitosti, dcera ke mně vzhlédla a ptala se: "Co jsem komu udělala? Proč zrovna já? Jestli je Bůh, tak je hrozně nespravedlivý. Takovýhle život nemá cenu." Hledala viníka všude, ale nikde ho nenacházela. Poskočil mi ohryzek v krku. Vyjela jsem na ni, že nemá nač si stěžovat. Má milujícího manžela, dvě krásné zdravé děti a její povinností je žít a starat se o ně tak dlouho, jak jen bude moci. Nechtěla jsem slyšet žádné stížnosti. Co by jiní za to dali. Má nějaká omezení, musí je brát celý život v úvahu, ale zůstat zde na světě musí a bojovat se životem tak dlouho, jak to jen půjde.

Tolik vůle, energie a optimismu kolik v současné době má, jí mohu jen závidět.