Cesta ke svobodě II.

Hodně jsme jedli, pili a žertovali. Číšník se po chvíli vrátil a dal nám účet. Opět jsem převzala iniciativu, vstala a vyrazila k číšníkovi. "Je mi líto, ale nemám peníze na zaplacení," zašeptala jsem nevinně do ucha. Uvědomila jsem si, že to bylo číšníkovi nepříjemné, usmála jsem se pro sebe a zašla jsem ještě trochu dál. Jemně jsem hladila jeho horní část těla. Koktal a odtrhl se ode mě. "Já … uvidíme, zda budeš moci zaplatit zítra." řekl a zmizel uvnitř. "K čertu," zasmála jsem se a zmizela s ostatními.

Číšník přirozeně zaklel, ale už jsme tam nebyli.

Se smíchem jsme spolu procházeli ulicemi. Nevěděla jsem, co to je, ale uvnitř jsem se cítila neuvěřitelně dobře. Na klidném místě jsme se usadili, vtipkovali a jen lenošili.

Na večer byla ještě naplánovaná pořádně velká akce, chtěli jsme se vloupat do obchodu s oblečením, ostatní mě ujistili, že to proběhne velmi rychle.

Kolem půlnoci jsme stáli před obchodem, nikde nebylo nic slyšet, kromě několika hospod, ze kterých zaznívala hudba a smích. S tím jsme si nedělali starosti a čistě jsme vstoupili do akce. Julian vytáhl z kapsy kalhot kousek drátu a volně rozlomil zámek. Šli jsme dovnitř, Maik a Zero se postarali o alarm a Julian, Kira a já jsme bloudili obchodem. Nejdříve samozřejmě směr pokladna, abychom jim ulehčili od jejich jmění. Chlapci se pak postarali o zbraně a další věci, zatímco Kira a já hledali oblečení.

Bohužel ne všechno šlo hladce, najednou jsme uslyšeli hlas. Policista uviděl tlumená světla z našich baterek.

Museli jsme se dostat ven, ale tiše a bez toho, aby o tom policista věděl.

Všichni jsme se setkali ve sportovním a motoristickém oddělení, kde stáli nějaké motocykly. Všichni jsme se začali smát, pak jsme vytáhli motocykly zadním východem, který jsme po chvilce našli. V kanceláři jsme dokonce našli klíče, když jsme zničili videa. Vyšlo to!

Příští ráno jsme byli všichni ze včerejška úplně unaveni, přesto jsme nemohli lenošit. Každý den jsme museli bojovat. Snídali jsme příjemně, neboť ze včerejšího příjmu a malého vloupání jsme také získali ještě něco málo k jídlu.

Během snídaně jsme se bavili o našich dnešních plánech.

Prostě jsem se s nimi cítila skvěle, byla jsem svobodná a byla jsem šťastná. Jak jsem ten pocit milovala a nechtěla jsem ho vyměnit za nic na světě.

Ostatní vstali a šli všechno připravit, Zero a já jsme zůstali sedět.

Mile jsem se na něj usmála. Pokaždé, když jsem se na něj podívala, jsem cítila podivný pocit v žaludku. Nejprve jsem nevěděla, co to je, ale potřebovala jsem to vědět? Zamilovala jsem se, ale cítil on to samé? Z toho jsem měla velký strach. Strach, že ho ztratím.

Mile se na mě podíval a přistoupil ke mně blíž. Moje srdce bilo tak rychle a než jsem se stačila vzpamatovat, přitiskl své rty na moje. Nejprve jsem se trochu bála, ale pak jsem šťastně zavřela oči. Miloval mě taky? To by bylo příliš pěkné, než aby to byla pravda.

Po krátké době mě přestal líbat, podíval se na mě, jemně mě hladil svou rukou po tváři, kterou jsem mírně přitiskla k němu. "Miluji tě," zašeptal mi tiše do ucha a já jsem byla trochu rudá. "Já taky," přiznala jsem se mu tiše a znovu jsme se políbili.

V tu chvíli jsem zapomněla na všechno kolem, jen jsem si užívala polibek a jeho něžné doteky.

"No, vy dva?" Polekaně jsme se otočili a uviděli ostatní, jak stojí za námi. Byli jsme úplně v rozpacích.

"Nemusíte se cítit trapně, jste milý pár!" zakřenila se Kira.

"Ale pojďte, máme všechno připravené," řekla a usmála se na ostatní.

Přikývli jsme a vstali. Konečně by se měla objevit další velká akce. Opravdu jsem se na to těšila. Šli jsme pěšky do centra města, odcizené motocykly byly příliš nápadné.

Pohodlně jsme se nejdřív procházeli městem a kontrolovali situaci. Najednou jsem se zastavila a dívala se ohromeně do výlohy, kde stála televize. "Co to je?" zeptali se překvapeně ostatní, když viděli mé oči. Ukázala jsem jen na televizi, byla tam má fotografie. Moji rodiče podali hlášení o pohřešované osobě policii a pátrání po mně už probíhalo už dva dny. Plná strachu jsem se pevně držela Zera. "Nechci, aby mě našla," zalapala jsem tiše po dechu. Zero mě pevně přitiskl a uklidňujícím způsobem mě hladil po zádech.

"Nenajdou, budeme tě všichni chránit," řekl sladce a lehce mě políbil do vlasů. "Přesně, jsme rodina," řekl Maik, smějíc se a ostatní souhlasně přikývli.

"Děkuji," zamumlala jsem tiše a znovu se odtrhla od Zera. "Máte pravdu, budete se mnou, nemusím se ničeho bát."

---

"Tak začněme," řekl Maik a zakřenil se. "Tak pojďme rychle na to!" řekla jsem se smíchem a plna energie.

Znovu jsem běžela davy lidí a hledala bohaté muže, které bych mohla obrat. Náhle mě někdo násilně uchopil za paži ještě dříve, než jsem mohla něco říci, přitiskl mi ruku na ústa a vtáhl do boční uličky.

"Konečně tě zase máme!" řekl hluboký mužský hlas a já jsem byla bílá jako křída. Můj otec stál přede mnou, moje matka za ním. "Nechte mě jít!!" volala jsem zoufale a pokusila se nějak osvobodit. "Tomu ty sama nevěříš," řekl s úsměvem.

"ZERO!!!" křičela jsem jeho jméno tak hlasitě, jak jsem mohla, a tloukla jsem kolem sebe, nechtěla jsem do auta.

Několikrát jsem ještě zakřičela jeho jméno, ale když mě otec natlačil do auta a zavřel dveře, bylo už pozdě. Po tvářích mi stékaly slzy. Ne, už ne, už nechci.

Naštěstí Zero uslyšel můj výkřik a běžel do uličky. Rychle burcoval ostatní. Rychle se rozběhli zpět k našemu domu a nasedli na motocykly.

"Pojďme ji zachránit!" panicky zvolal Zero, ostatní byli úplně v šoku, nepřeli se. Sledovali auto mého otce, ale udržovali si vzdálenost.

Když auto zastavilo, zchoulila jsem se a byla v šoku; otec otevřel dveře a násilím mě vytáhl z auta. Viděla jsem náš dům a vzpomínky, které jsem potlačila, se vrátily, nenávist, ale hlavně ten strach mě měl v tu chvíli plně ve své moci. Otec mě sunul do domu a šel se mnou a mámou do kuchyně, kterou moje matka zamkla. "To si odpykáš, ty děvko, ty feno," zasyčel, zvedl telefon a někomu zavolal. Co chtěli dělat?

V panice jsem se podívala nejprve na matku, pak na otce. S kým mluvil? Byl to určitě muž, to už jsem věděla. Výraz očí mého otce a zejména jeho zvrácený úsměv mně ale naháněl hrůzu. Přikývl a jediná věc, kterou jsem z konverzace slyšela, bylo několik fragmentů slov, která mě ještě víc šokovala.

Odložil telefon a vtáhl mě do pokoje pro hosty poté, co moje matka odemkla dveře. Tam mě hodil na postel a ušklíbl se na mě zvráceně. "Alespoň jsi na něco dobrá," řekl se škodolibým úsměvem a odešel z místnosti, kterou pak zavřel.

Ležela jsem na posteli a schoulila jsem se do klubíčka. Co to má znamenat? Co se to stalo s mými rodiči? Tolik otázek mi přišlo na mysl, ale jednu věc jsem věděla jistě; chtěla jsem se vrátit k Zerovi a dalším. Byla jsem vystrašená, velmi vyděšená. Už jsem nemohla dále, byla jsem úplně na dně.

Plačíc jsem si lehla pod přikrývku. Ale moje slzy vyschly, když se dveře po půl hodině otevřely. Nahlédla jsem zpod přikrývky. Co se stane teď? Můj otec přišel se špinavým a odporným chlapem. Přistoupil k posteli a vytáhl mě, přímo před nohy toho chlápka. "Bavte se," zazubil se můj otec a opustil místnost.

Byla jsem šokována a úzkostlivě jsem se podívala na chlapa přede mnou. "Ne," byla jediná věc, na kterou jsem se zmohla. Vytáhl mě nahoru a tlačil mě do postele. Rozepnul si zip u kalhot a svlékl je, pak se posadil mezi mé nohy, které násilně rozevřel. Třásla jsem se strachem. Ne, to nemůže být pravda. To nemůže být pravda.

Špinavec mi sundal šaty a dychtivě si olízl rty, než se naklonil, aby mi olízl prsa. Nějak jsem se ho snažil zbavit, odtlačit, ale byl příliš silný a tlačil mě pevněji do postele.

Nebudu popisovat podrobnosti. Jen vím, že jsem zoufale křičela a do očí mi vhrkly slzy bolesti. Zoufale jsem volala o pomoc, ale zdálo se, že ho to ještě více rajcuje.

Zero a ostatní stáli venku a mysleli si: "Musíme se tam dostat a odvést ji," řekl pln zuřivosti. Ostatní přikývli. Šli do domu a zazvonili na zvonek. Otec otevřel dveře a pohrdavě se na ně podíval. Zero nevedl žádné dlouhé řeči, ale odstrčil mého otce, proklouzl do místnosti a rozhlédl se kolem. Najednou šokovaně vzhlédl, když uslyšel můj křik. Zpanikařený a vyděšený se rozběhl a zprudka otevřel dveře. Viděl toho chlapa na mě a podíval se do mé uslzené tváře, zkřivené bolestí. Uviděl krev. Byla to moje krev.