Dva světy

Jedna místnost byla místem, ze kterého vždy zářilo zdvořilostní a milostivé zacházení, druhá byla místem ponížení, baštou pohrdání. Z té první jste vyšli šťastni a spokojeni s balíčkem pod paží - ve druhé s vámi bylo zacházeno hrubým způsobem, nezřídka dokonce docházelo na slovní přestřelky, na hádky.

Byl to obchod "Nákup a prodej oblečení všeho druhu od Lothara Klingela".

Oba pokoje byly spojeny velkými hnědými dveřmi, které se jen zřídka otevřely, a když, tak jen na pár okamžiků, pouze tehdy, když se Klingel nebo jeho zaměstnanec Fiedler museli přestěhovat z jedné místnosti do druhé před zákazníky.

Tyto dveře byly také bariérou mezi přátelským a nenávistným tónem.

Klingel nikdy nechodil na dovolenou, jistě jen proto, že v této době nemohl udělat žádný obrat. Každý den kromě nedělí a svátků tak strávil deset hodin v obchodě, v plátěném kabátě až na zem, s brýlemi bez okrajů na baňatém nosu a čepicí Pullman těsně nad huňatým obočím. Ale jeho černě oblečený pomocník, se vzezřením a škubajícími pohyby kočkodana, měl také nárok na dvoutýdenní dovolenou jednou ročně - a také ji využil.

Klingel s tím rozhodně nesouhlasil, protože se musel starat o obě místnosti současně.

Právě v této době se studenti středních škol postarali o zvláštní zábavu, navštívit toto místo se zvonem, který byl obvykle ve spojovacích dveřích, a studovat Klingelovo rozdílné chování v jedné a druhé místnosti.

"Mladý muži, vyzkoušejte hnědou bundu - to vám velmi dobře sedí," lichotil zákazníkovi pod vousy.

O několik vteřin později zasyčel do nákupního oddělení: "Mohou tento nevyžádaný balíček znovu zabalit." To je kilovka, snad na výplň čalounění.

Za to nemůžete dostat ani lízátko."

Pak se vrátil zpět do druhé místnosti, kde někdo zkoušel rukavice: "Kupte tyto hned - letos by měla být krutá zima".

A hned poté pronesl přes nákupní stůl: "Ty kalhoty nemůžu koupit při nejlepší vůli. Jsou příliš řídké. Za bundu vám dám tři eura."

Pro nás, mládež, byla schopnost proměny Klingela jednou z prvních mezníků našich znalostí o lidské přirozenosti.

Jednoho dne, během doby, kdy Fielder nemá dovolenou, jsme chtěli zjistit, s jakými maržemi skutečně Klingel v průměru pracuje. Příliš často ukazoval na stěží viditelný krk a říkal: "Nechám se zabít, pokud vydělávámm víc, než sní režie."

Alfons prodal, nebo se prozatím pokusil prodat mu sportovní čepici svého otce.

Klingelův první komentář: Už jste někdy viděli někoho, kdo chce hrát šachy na hlavě? Pokud mi jednoho ukážete, prodám mu šťouchanou kapustu."

S těmito slovy odhodil Alfonsovu módní pokrývku hlavy a začal dělat něco důležitějšího.

Alfons začal naříkat: "Ale pane Klingeli, dnes bych chtěl jít do kina se svou přítelkyní."

"Dejte čepici Billeteurovi. Uvidíte, za kolik si budete moci jít sednout se slečnou nevěstou."

"Sedm eur" žebral Alfons.

"Aha - sám chce jít, jemnostpán," řekl Klingel, vzal čepici znovu do ruky a důkladně ji prozkoumal. "To je to, co se dává na makovici jako ochrana před deštěm, nejlepší je udělat k ní rukojeť a prodávat jako deštník".

"Co si prodáte později je mi jedno, chci dnes jít do kina."

Klingel trochu zabouchal na futra dveří. Šev praskl. Řekl: "Roztrhaná už je také - dvě eura, když si je hned vezmete." "Tři." Klingel praštil dvěma eury na stůl, otevřel dveře na štěrbinu, vrazil čepici do prodejní kanceláře a zakřičel: "Fiedlere, cáry čepice sešít!"

Obrátil se k Alfonsovi a drsně zasyčel: "A vy, na co se díváte? Jestli se vám tak líbím - nebo se chcete jen zahřát, pak sem dejte další dvě eura jako dotaci nákladů na topení."

---

O několik dní později jsem šel do obchodního oddělení, v ten den Fiedler provedl nákup a šéf osobně prodej. Tuto rotaci uspořádal Klingel - pro lepší přehled o kšeftu, jak tomu říkal.

Široce se zašklebil a přijal mě se slovy: "Jé, veselý chlapík z Gentzgasse, co můžu udělat?" "Kapesníky." "Mělo by to být něco lepšího. Konec konců se nechcete před děvčaty zahanbit.

Ty tady stojí 2 eura za kus, balení po 5 kusech 8,50."" Takže 15% sleva." "Vypadá tak dobře a umí tak rychle počítat," Už pospíchal k pokladně, protože pro něj byl prodej hotov.

"Jsou příjemné na kůži a cítíte je dobře v ruce".

Trochu neochotně jsem mu dal peníze sesbírané od kamarádů a potlačil výčitky svědomí, protože každý dostal kapesník, který byl takto výstižně popsán.

"Možná oblek nebo šátek na pozdní podzim, rukavice pro tanečnice, možná ponožky," nabízel mi dále.

"Ne," řekl jsem a on na to: "Škoda."

Jiskra radosti mu skočila do obličeje, když mně ještě něco napadlo: "Možná něco na hlavu bych mohl potřebovat."

"Chtěl bych mít elegantní, černý klobouk - pěkný, se širokým okrajem a teplý, pořádně udělaný, z kvalitního materiálu ze Skotska. Nebo tady toho domácího, trochu tvrdšího, moderní vzhled, který bych použil při smutných i radostných událostech - a mezi řečí jsem chtěl vědět, zda "mají jen klobouky".

"Máte pravdu, vypadají mnohem starší než jste vy," nalákal mě a nabídl mi: "Možná čepici nebo úhlednou čepici" "No, čepici bych si uměl představit." Na to řekl: "Tady bych měl obzvláště pěknou, téměř novou, francouzskou s jemným čtvercovým vzorem."

Podíval jsem se na ni pozorně a byl jsem si jistý, že to byly čepice Alfonova otce. Jmenuje se totiž Franz, což Klingel považoval za "francouzský". Konkrétně, Alfonsově matce dělalo velké potěšení přišít třem mužským členům rodiny jejich křestní jména do každého oděvu - na malé samolepicí štítky, aby nedošlo k záměně.

"Kolik to stojí?" "60 normálně, a protože jste mi tak sympatický 55."

Nemohl jsem uvěřit svým uším: "Promiňte -" "Dobrý den, pane, musím ještě obsloužit tohoto zákazníka," pozdravil za mnou jiného zákazníka, stojícího za mými zády.

"55 za tuto sportovní, elegantní čepici z první francouzské továrny na čepice. To je dobrá cena," zašklebil se na mě.

My kluci jsme se dříve dohodli, že se podíváme na marže "pokrývající režii" pana Klingela až do 10násobku ceny, to znamená do 20 dolarů - ale to, co jsem tam slyšel, bylo mnohem víc než v nejdivočejší fantazii.

Cítil jsem, jak se ve mně pění krev a slyšel jsem, jak křičím: "Za směšné dvě eura jste teprve předevčírem vyfoukl čepici mému příteli - teď za ni chcete 55!" Klingel se také rozhněval: "40 jsem zaplatil za tento model čepice, který ve Francii nosí jen aristokraté a vysocí politikové." Zamával čepicí a otevřel dveře pro nakupování.

"Fiedleri, byl jsi tam, když jsem koupil tuto skvělou čepici za 40 eur," zařval.

Přičinlivý kočkodan se objevil ve dveřích, kdykoli připravený na křivou přísahu pro šéfa: "Jestli ne za 45, pokud si pamatuji."

Klingel zavře dveře s velkým úsměvem: "Tak jste to slyšeli. Takže moje poslední nabídka - 52 euro a ani o cent méně, ale teď musím obsloužit pána".

"Koupili jste to za dvě eura, oba lžete!" křičel jsem ještě hlasitěji než předtím.

"100 stála v Harrods v Londýně", zaslechl jsem najednou známý hlas zezadu. Byl to Alfonsův otec.

"Tady to vidíte - pán se vyzná v pokrývkách hlavy," řekl znovu Klingel smířlivým tónem.

"Tato čepice patří mně," řekl otec ostře a sáhl po ní.

V rozpacích jsem ho pozdravil a pokusil se chytit část čepice, aby mohl zmizet štítek s jeho jménem. Takže jsme se tahali všichni o pokrývku hlavy šlechty, až ji nakonec otec Alfonse strhl k sobě se slovy: "Pusťte ji, koupím ji zpět."

Lothar Klingel radostně překvapen pustil čepici - a já už jsem ani nemusel odstraňovat Franzův štítek.

Takže v tuto chvíli měli všichni, co chtěli: otec svoji čepici, já kapesníky a Klingel svoji marži, která pokrývá režii.

Alfons nikdy nemluvil s otcem o této události, ale já jsem ho důkladně informoval.

Na zvláštní finanční přání svého syna starý pán reaguje po svém. Beze slova se chytá za hlavu a hledá svoji čepici, za kterou zaplatil tolik, že si to ani nedovedete představit.

Obchod je obchod. Ale tohle spíš vypadá na bazar. Nákup a prodej všeho druhu. Jak se říká: "Bez peněz do hospody nelez." To platí i o bazarech a zastavárnách. Nelez tam. Pokud budeš chtít věci zpět vykoupit, tak zaplatíš dvojnásob i s úrokama a pokud jiné věci koupíš, tak je přeplatíš a většinou nejsou z poctivých obchodů.

Zdroj:

Heinz Körber: Zwei Welten

Překlad a doslov: Mirijam